U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně MATHIOLA, spol. s r.o., IČ: 496 08 908, se sídlem v
Opavě, Heydukova 2084/5, zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se
sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, proti žalované České republice –
Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o
zaplacení 13.902.229,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 18 C 305/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. ledna 2012, č. j. 55 Co 61/2011-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 18 C
305/2009-69, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 17. června 2011,
č. j. 18 C 305/2009-101, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované
byla uložena povinnost zaplatit jí částku 13.902.229,- Kč s příslušenstvím
(výrok I.), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalovanou částku
žalobkyně vymezila jako škodu (skutečnou škodu a ušlý zisk), která jí vznikla v
důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne 7. 9. 2005, č. j. výst.-3258/2005/Ing.Ka, jímž bylo žalobkyni jako vlastníku budovy nařízeno
odstranění této stavby. Na citovaném rozhodnutí byla vyznačena právní moc ke
dni 1. 10. 2005 a v prosinci 2005 bylo provedeno odstranění stavby. K odvolání
žalobkyně Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 2. 11. 2006
rozhodnutí Magistrátu města Opavy o odstranění stavby zrušil a řízení o
odstranění stavby zastavil. Žalobkyně se proto nyní domáhá náhrady skutečné
škody ve výši 3.902.229,- Kč a ušlého zisku ve výši 10.000.000,- Kč. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyni
jako vlastníku stavby (smuteční síně) bylo rozhodnutím odboru výstavby
Magistrátu města Opavy ze dne 7. 9. 2005, č. j. výst.-3258/2005/Ing.Ka,
nařízeno odstranění této stavby. Citované rozhodnutí bylo žalobkyni doručováno
jednak na adresu Otická 101, ze které se vrátilo s uvedením „odstěhoval se bez
udání adresy“, a jednak na adresu U Cukrovaru 6, kde byla zásilka dne 12. 9. 2005 uložena. Stavební úřad následně vyznačil na rozhodnutí doložku právní moci
ke dni 1. 10. 2005. Soud měl dále za prokázané, že žalobkyně se o citovaném
rozhodnutí dozvěděla až dne 17. 10. 2005, kdy si na stavebním úřadě rozhodnutí
o odstranění stavby osobně převzala. Na základě rozhodnutí odboru výstavby ze
dne 7. 9. 2005 poté došlo k odstranění stavby, a to ve dnech 9. 12. 2005 až 20. 12. 2005. K odvolání žalobkyně ze dne 20. 10. 2005 Krajský úřad
Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 2. 11. 2006, č. j. MSK144593/2006,
které nabylo právní moci dne 9. 11. 2006, zrušil rozhodnutí Magistrátu města
Opavy ze dne 7. 9. 2005 o odstranění stavby a správní řízení zastavil. Své
rozhodnutí krajský úřad odůvodnil tím, že stavební úřad oznámení o zahájení
řízení jakož i rozhodnutí o nařízení odstranění stavby doručoval žalobkyni na
adresu, na níž se nezdržovala. Fikce doručení rozhodnutí (a od ní se odvíjející
právní moc rozhodnutí) o odstranění stavby proto nemohla nastat, a to ani u
adresy U Cukrovaru 6, jelikož tato nebyla v obchodním rejstříku zapsána jako
sídlo žalobkyně. Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil přitom, že Krajský úřad
Moravskoslezského kraje (jako odvolací orgán) přezkoumal (a zrušil) rozhodnutí
odboru výstavby Magistrátu města Opavy ze dne 7. 9. 2005, č.
j. výst. -3258/2005/Ing.Ka, v odvolacím řízení jako rozhodnutí nepravomocné, jelikož na
něm vyznačená doložka právní moci (ke dni 1. 10. 2005) byla vyznačena
nesprávně, a to z toho důvodu, že žalobkyni bylo citované rozhodnutí (řádně)
doručeno až dne 17. 10. 2005, a teprve od tohoto dne jí počala běžet lhůta pro
podání odvolání, v níž žalobkyně (dne 20. 10. 2005) odvolání také podala. Z
toho plyne, že citované rozhodnutí nenabylo právní moci a v odvolacím řízení
bylo zrušeno jako rozhodnutí nepravomocné. V projednávané věci tak není splněna
podmínka pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí podle § 8 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., jelikož nebylo zrušeno nebo změněno pravomocné
rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Soud prvního stupně však dovodil, že jsou
splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle
§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť vyznačení doložky právní moci na
rozhodnutí, které pravomocné není, je nesprávným úředním postupem. Tím, že toto
rozhodnutí bylo následně vykonáno jako rozhodnutí pravomocné (došlo k
odstranění stavby), vznikla žalobkyni škoda, která je v příčinné souvislosti s
nesprávným úředním postupem Magistrátu města Opavy. Vzhledem k námitce
promlčení, vznesené žalovanou, ovšem soud dovodil, že právo uplatněné žalobkyní
je promlčeno. Žalobkyně se dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo ji způsobil,
již v prosinci 2005 (tj. v době, kdy byla stavba odstraněna) a tímto okamžikem
jí počala běžet tříletá subjektivní promlčecí doba (§ 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), která jí uběhla v prosinci 2008. Jelikož však žalobkyně žalobu u
soudu podala až dne 13. 11. 2009, byl nárok uplatněn opožděně, a soud žalobu
zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 55 Co 61/2011-113, ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že se žalované nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvého stupně, pokládaje určení počátku běhu promlčecí
doby jako okamžiku, kdy proběhla demolice stavby, za správné. Uplatněnou
námitku promlčení odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), když tříletá promlčecí doba je dostatečně dlouhá pro uplatnění
práva u soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Soudům obou stupňů vytkla jejich
závěr, že o vzniku škody a o tom, kdo ji způsobil, se dozvěděla již okamžikem
demolice budovy. Tvrdí, že o těchto skutečnostech se dozvěděla až ve chvíli,
kdy krajský úřad rozhodl o jejím odvolání. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí proto žalobkyně spatřuje jednak v odpovědi na otázku, zda v
posuzované věci běh promlčecí doby počal až od doručení zrušujícího rozhodnutí
krajského úřadu, a jednak v řešení otázky, kdy zde nastává okamžik zjištění
existence škody a toho, kdo za ni odpovídá. Zda jde o samotný objektivní
okamžik vzniku škody (v souzené věci demolice budovy), případně okamžik, kdy se
o tom poškozený mohl dozvědět, nebo až okamžik, kdy ze strany příslušného
orgánu bylo konstatováno, že doložka právní moci byla vyznačena nesprávně. Soudům dále vytkla, že při právním posouzení věci vyšly ze závěrů vyslovených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a
proto dovodily, že rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby je okamžik, kdy
došlo k odstranění budovy (tj. prosinec 2005). Takovýto závěr považuje
žalobkyně za nesprávný, neboť jeho přijetí by vedlo k tomu, že poškozená osoba
by musela žalobu na náhradu škody podat ještě v době, kdy není (pravomocně)
rozhodnuto odvolacím orgánem o opravném prostředku, a proto by nebylo možné
určit, zda škoda způsobená nesprávním úředním postupem vznikla či nikoli, což
by podle ní vedlo k zamítnutí žaloby pro předčasnost nebo pro absenci škody,
jelikož bylo postupováno podle pravomocného rozhodnutí. Na podporu svých závěrů
odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, jež běh promlčecí doby k uplatnění práva počítá teprve od
oznámení rozhodnutí, jímž došlo ke zproštění obžaloby. Žalobkyně dále setrvává
v přesvědčení, že s ohledem na postavení žalované a účel zákona č. 82/1998 Sb. je jí uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na
závěry Ústavního soudu vyslovené v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3243/09 považuje
výrok o nákladech odvolacího řízení za vybočující z ústavního rámce, jelikož
mělo být odvolacím soudem aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř. Dále namítá, že
odvolací soud své rozhodnutí v této části dostatečně neodůvodnil, čímž způsobil
jeho nepřezkoumatelnost. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného
rozhodnutí. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu,
jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí
má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení,
jež jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně
nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že nárok
na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) žalobkyni přiznat nelze, neboť právo je promlčené podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož žalobkyně se o tom, že jí vznikla škoda a kdo
ji způsobil, dozvěděla ve chvíli, kdy došlo k odstranění stavby (prosinec
2005). Ve stejný okamžik proto spadá i počátek běhu promlčecí doby, která
žalobkyni marně uběhla v prosinci 2008. Podle § 32 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle
tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a
o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody
zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího
rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému
bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to
neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Otázkou počátku běhu promlčecí doby a její délky, má-li jít o škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), se Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že v
tomto případě se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle
ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem,
kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za
ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (krom určení
odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její
rozsah.
Dozvědět se o škodě přitom znamená, že se poškozený dozví o majetkové
újmě určitého druhu a rozsahu, kterým ji lze natolik objektivně vyčíslit v
penězích, že je možné právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Poškozený
se dozví, jak bylo uvedeno výše, o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti,
z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak,
aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a tedy není třeba, aby
znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost
poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž
základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo
590/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 28 Cdo
1559/2011, obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974,
sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
R 38/1975, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983,
č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo
477/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1168, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo
61/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
2445). Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním
postupu), která škodu vyvolala, neboť ta totiž nemusí časově spadat vjedno s
okamžikem vzniku škody, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně
poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 1168, sv. 16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004). Závěr odvolacího soudu, že rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní
promlčecí doby nastal v prosinci 2005, kdy došlo k odstranění stavby, je tak
založen na správném právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci. Pokud
žalobkyně namítá, že v této době neměla dostatek informací o způsobené škodě a
o odpovědné osobě, nejedná se o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových
závěrů, a tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako vhodným se jeví k věci ještě uvést, že
žalobkyně minimálně od 17. října 2005 věděla o rozhodnutí stavebního úřadu
Magistrátu města Opavy o odstranění stavby (ba i o jeho pravomocnosti – byť
nesprávně vyznačené) a o tom, kdo toto rozhodnutí vydal. Nelze proto než
považovat za správný úsudek soudů, že žalobkyně se (při obvyklém běhu událostí,
jež ani ona sama nijak nezpochybňuje) v průběhu měsíce prosince 2005 musela
dozvědět o odstranění stavby, tedy o vzniku majetkové újmy i o tom, kdo za ni
odpovídá. Vzhledem k výše uvedenému se námitka žalobkyně, že promlčecí doba podle § 32
odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb. jí počala běžet až v okamžiku, kdy Krajský úřad
Moravskoslezského kraje rozhodl o jejím odvolání, neboť až tímto okamžikem se
dozvěděla, že jí byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem odboru
výstavby Magistrátu města Opavy a že ten za škodu odpovídá, jeví jako
nepřiléhavá. Namítá-li žalobkyně dále to, že soudy nižších stupňů měly při posouzení počátku
běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vycházet ze závěrů
vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo
1029/2008 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2011), nedostatečně akcentuje, že v tomto rozhodnutí dovolací soud řešil
otázku subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené trestním
stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím. Zmíněné závěry
proto v nyní projednávané věci aplikovat nelze, neboť zde byl řešen počátek
běhu promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem, přičemž snad jen pro úplnost je vhodné uvést, že na věc nedopadá ani
ustanovení věty druhé § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož zrušení
rozhodnutí nebylo podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody. Ani otázka, zda uplatnění námitky promlčení ze strany žalované představovalo
výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nečiní napadené rozhodnutí zásadně
významným po právní stránce. Jak již dříve konstatoval Nejvyšší soud, výkon
práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s
ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., byl-li toliko prostředkem umožňujícím
poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a
účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího
zcela bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se
zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva
(označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v
rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99,
publikovaný v časopise Soudní judikatura pod číslem 126, 11/2000, obdobně pak
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058, dále
rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). V projednávané věci se však o takový případ nejedná a okolnosti zmíněné
intenzity shledány nebyly. Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními
ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu,
a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.