U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se
sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalované L. S., zastoupené
JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o
zaplacení částky 52.500,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod
sp. zn. 9 C 46/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočka v Jihlavě ze dne 15. 3. 2011, č. j. 54 Co 1119/2010-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 5.232,- Kč k rukám JUDr. Ivana Werla, advokáta, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Žalobce se po žalované, své bývalé manželce, domáhal zaplacení částky 90.000,-
Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout neoprávněným
přijetím výživného na syna J. S.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 10. 2010, č. j. 9 C
46/2010-46, byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o odměně i
náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta žalované (výrok II.) a o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Žalobce z titulu své vyživovací povinnosti k
synovi zaplatil v letech 2007 až 2009 částku 90.000,- Kč, což představuje mezi
stranami nespornou skutečnost. V daném období žalobce posílal k rukám žalované
částku 5.000,- Kč měsíčně, přičemž tato zahrnovala výživné na všechny tři děti.
Dne 7. 11. 2006 nabyl syn J. zletilosti. V březnu 2008 přiznala Česká správa
sociálního zabezpečení Praha již zletilému J. invalidní důchod zpětně od jeho
zletilosti. Tuto skutečnost žalobce zjistil až při projednávání žádosti matky o
zvýšení výživného na ostatní děti na podzim 2009. V rozhodné době byl syn
účastníků již zletilý a ke změně výše či zrušení výživného mohlo dojít pouze na
návrh, k čemuž však nedošlo. Příslušné finanční prostředky byly posílány
složenkami na jméno matky, částka určená pro zletilého J. byla použita k úhradě
jeho školného a jeho osobních potřeb. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru,
že to nebyla žalovaná, kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, neboť
finanční prostředky nebyly určeny jí, ale již zletilému synovi plně způsobilému
k právním úkonům. Matka byla pouze zprostředkovatelem plateb a ve vztahu k
synovi působila jako platební místo. Z vyplacených peněz se neobohatila,
předávala je synovi či platila jeho náklady. Žalovaná tedy ve sporu není
pasivně věcně legitimována.
K odvolání žalobce (pouze co do částky 52.500,- Kč) a právního zástupce
žalované Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 15. 3. 2011,
č. j. 54 Co 1119/2010-85, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil
(výrok I.), změnil jej ve výrocích II. a III., jde-li o odměnu i náhradu
hotových výdajů ustanoveného advokáta žalované a náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právním
závěry soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci se jedná o
výživné pro zletilého syna účastníků, měl žalobce žalobu směřovat vůči svému
synovi a požadovat vrácení dosud nespotřebovaného výživného. Žalovaná výživné
pouze přebírala a byla tak jen platebním místem. Žalobce, jakmile se dozvěděl,
že jeho syn je poživatelem plného invalidního důchodu, mohl podat žalobu na
zrušení výživného. Žalovaná tedy není ve věci pasivně věcně legitimována. Na
okraj odvolací soud připomněl, že v případě, že dítě nenabude schopnosti
samostatně se živit (např. z důvodu plné invalidity), vyživovací povinnost
rodičů bude trvat po dobu celého jeho života. K odvolání právního zástupce
žalované odvolací soud změnil výroky o přiznání odměny i náhrady hotových
výdajů advokáta a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v tom
směru, že zohlednil daň z přidané hodnoty v příslušné sazbě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v
nesprávném právním posouzení věci. Formuluje otázku, „zda v žalobě o vydání
bezdůvodného obohacení, které je tvořeno dle žalobce neoprávněně vypláceným
výživným, může být pasivně legitimována matka vyživovaného dítěte, pokud
výživné nebylo použito ve prospěch dítěte, ale ve prospěch matky, resp. pokud
potřeba dítěte již vyplácení výživného fakticky vůbec nevyžadovala, matka však
přesto nadále přijímala výživné“. Žalovanou lze považovat za platební místo
toliko do března 2008, tedy do doby, než byl synovi přiznán invalidní důchod,
který zcela pokryl jeho potřeby. Následně však přijímala výživné neoprávněně,
přičemž přijaté výživné se neprojevilo v majetkové sféře dítěte, nýbrž matky.
Soud prvního stupně neprovedl žalobcem navržený důkaz, aniž svůj postup v
rozsudku odůvodnil, dále soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, což je poté
vedlo k nesprávnému závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované
(žalobce své úvahy podpořil judikaturou Ústavního soudu). Dovolatel je
přesvědčen, že svého syna žalovat nemohl, neboť by se jednalo o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem k jeho
postižení. Syn účastníků se není schopen postarat o vlastní finance, v důsledku
čehož bylo výživné vypláceno k rukám matky. Dovolatel vyjádřil svou obavu, že v
případě, že by syna žaloval, zanechalo by to nevratné stopy na jeho psychice i
vztahu k otci. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná, zastoupená advokátem, podala vyjádření, v němž navrhla, aby bylo
dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)
osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání
shledal přípustným, spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Dovolatelem formulovaná otázka nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně
významným. Žalobce netvrdí, že by v době, za niž požaduje vydání bezdůvodného
obohacení, již netrvala jeho povinnost platit výživné na syna J. založená
soudním rozhodnutím. Pokud tu tedy stále v inkriminované době bylo pravomocné
rozhodnutí, jímž mu byla povinnost k placení výživného stanovena, a žalobce
nedosáhl jeho zrušení (takový závěr se ze spisu nepodává), nelze mít za to, že
splnění zmíněné povinnosti by zde dalo vzniknout bezdůvodnému obohacení.
Dovolací soud si je vědom závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2824/2010, podle nichž po nabytí zletilosti
vyživované osoby úprava výživného trvá, nicméně případné dohody mezi rodiči
ohledně platebního místa pro placení výživného, jež byly uzavřeny v době
nezletilosti vyživované osoby, ztrácí své opodstatnění a plnit je třeba k rukám
vyživované zletilé osoby (případně po dohodě s ní jiným způsobem). Žalobce však
netvrdí, že by vyživovaná osoba nesouhlasila s tím, aby nadále bylo plněno k
rukám matky, a dovolací soud se tedy uvedenou problematikou nezabýval. Za
těchto okolností ovšem obstojí závěr soudů nižších stupňů o nedostatku pasivní
věcné legitimace žalované, neboť ta byla pouze platebním místem, a nelze se
tedy po ní domáhat vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v placení
výživného pro zletilého syna. Samo o sobě na tom nic nemůže změnit ani přiznání
invalidního důchodu synovi účastníků.
Namítá-li dovolatel, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, uplatňuje tím
dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je
zásadně při absenci relevantní otázky zásadního právního významu z dovolacího
přezkumu za dané procesní situace vyloučen (viz ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud pak není oprávněn přezkoumávat ani skutková zjištění soudů
nižších stupňů, a to s ohledem na ust. § 237 odst. 3 ve spojení s ust. § 241a
odst. 3 o. s. ř., takže nedovodil-li odvolací soud, že se finanční prostředky
ve skutečnosti nedostaly vyživovanému synovi a že je spotřebovala jeho matka,
resp. že tu nebyla odůvodněná potřeba na straně syna účastníků, nemůže soud
dovolací tento závěr, jenž implicitně z napadeného rozsudku vyplývá, zvrátit. Z
uvedeného je zřejmé, že odvolací soud navíc nepostavil své rozhodnutí na
závěrech, které předpokládá dovolatelem formulovaná otázka, mající podle jeho
názoru zásadní právní význam, a už z tohoto důvodu nemůže činit napadené
rozhodnutí zásadně právně významným. Úvahy žalobce o tom, že svého syna žalovat
nemohl, jelikož by takové jednání bylo rozporné s dobrými mravy, nemohou
odůvodnit založení pasivní věcné legitimace na straně žalované. Na okraj
dovolací soud poznamenává, že obává-li se žalobce, jaký vliv by na jeho syna
mělo zjištění, že jej žaluje jeho vlastní otec, je otázkou, jaký vliv má na něj
vědomí, že jeho otec žaluje jeho matku.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
4.060,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v
paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010
Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy
5.232,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu