20 Cdo 2824/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné J. A. F., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou
se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní I. 1619/15, proti povinnému MVDr. O. N.,
zastoupenému JUDr. Zuzanou Malaníkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 2a,
o výživné 124 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.
zn. 10 Nc 3411/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2010, č. j. 7 Co 426/2010-333, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 18. 12. 2009, č. j. 10 Nc
3411/2009-154, zastavil exekuci na majetek povinného, nařízenou svým usnesením
ze dne 10. 4. 2009, č. j. 10 Nc 3411/2009-8. Uzavřel, že povinný svou
vyživovací povinnost za březen 2004 až duben 2009 plnil řádně, pokud platil
výživné nadále na účet určený mu písemně matkou tehdy nezletilé oprávněné.
Vyšel totiž ze zjištění, že od doby, kdy došlo k dohodě rodičů oprávněné, že
výživné otec bude platit na určený účet, byl povinný teprve v březnu 2009
vyzván právní zástupkyní oprávněné, aby výživné za pět let zpět zaslal na jiný
účet.
Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání povinného i oprávněné změnil
usnesení okresního soudu, tak, že exekuce se nezastavuje. Na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že povinný dlužné výživné oprávněné nezaplatil,
a proto ani není dán důvod podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud dovodil, že oprávněná po dosažení zletilosti (27. 2. 2004)
výslovně nepřistoupila k dohodě o způsobu placení výživného na účet určený
matkou v době její nezletilosti. Pokud tedy povinný na tento účet i nadále
výživné platil, nešlo o řádné plnění vyživovací povinnosti. Proto jí tedy dluží
za dobu od 1. 3. 2004 do 6. 4. 2009, tj. výživné za březen 2004 až duben 2009,
celkem 124 000,- Kč (62 měsíců x 2 000,- Kč). Nelze přitom ani přihlédnout k
dalším uváděným platbám, neboť částka 19 000,- Kč byla určena, jak sám povinný
uvedl, na výživné za období od května 2009 do konce roku 2009 a další uváděné
platby byly určeny na výživné na rok 2010. Nelze zohlednit ani částku 71 000,-
Kč představující peníze ze stavebního spoření, neboť podle ustálené soudní
judikatury se jedná o dar.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., povinný
namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Uvedl, že ujednáním o tom, že výživné bude posílat na účet dohodnutý s matkou
oprávněné (účet sestry oprávněné), byla vázána i oprávněná. Pokud k tomu po
dosažení zletilosti měla výhrady, měla to povinnému sdělit. Protože tak
neučinila, povinný byl v dobré víře, že výživné oprávněné řádně platí.
Připomněl, že oprávněné dával i movité věci vyšší hodnoty, daroval jí 15 000,-
Kč na studium a 5 000,- Kč na dovolenou v Ř. v roce 2008. Uvedl dále, že matka
oprávněné nechala zasílané výživné starší dceři J. a pak sama v plném rozsahu
zajišťovala potřeby oprávněné. Touto cestou bylo výživné pro oprávněnou
poskytováno a plněno. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Povinný v doplňujících podáních (doručených soudu po uplynutí dvouměsíční
prekluzívní lhůty stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.) dále uvedl, že oprávněná
v rozhodné době měla vlastní příjem, o čemž svědčí přiznání k dani fyzických
osob, a že tedy byla schopná se sama živit, a vyživovací povinnost otce proto
již netrvala.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinný posílal výživné na účet
její sestry, ačkoliv povinného vyzvala, aby je zasílal na její účet, a že ona z
těchto peněz nic nedostala. Dále uvedla, že nelze přihlédnout k darům a ke
stavebnímu spoření, které se sestrou dostala v roce 2005. Navrhla, aby dovolací
soud dovolání povinného zamítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. a § 238a
odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále
též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), není však důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež
by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné
– povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
dovolatel nenamítá a ani z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní závěr odvolacího soudu o tom, že důvod k zastavení exekuce (byť jen
částečnému) není dán.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně
určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. O takový případ však v souzené věci nejde.
Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe
povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí (§
8 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „obč. zák.“). Způsobilost k právním úkonům zahrnuje i
způsobilost osoby subjektivní práva a právní povinnosti také měnit či rušit (§
34 obč. zák.). Uvedená ustanovení se použijí i pro posouzení způsobilosti
fyzické osoby v rodinných vztazích (§ 104 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve
znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 535/2011,
konstatoval, že zákon o rodině váže trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem
na dobu, do které děti nejsou samy schopny se živit (§ 85 odst. 1 zákona č.
94/1963 Sb.). Přijal současně závěr (který nečiní v rozhodovací praxi soudů
potíže), že rozhodnutí popřípadě dohody o úpravě výživného pro nezletilé dítě
po dosažení zletilosti oprávněného dítěte nepozbývají účinnosti.
Nejvyšší soud již také ve svém rozhodnutí uveřejněném pod číslem 18/1975 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že dosažení zletilosti dítěte má za
následek (mimo jiné), že plnění dávek výživného, jež byly splatné za
nezletilosti, třeba stanovit přímo vůči dítěti; povinnost plnit výživné k rukám
jednoho z rodičů dosažením zletilosti odpadá (srov. též rozhodnutí uveřejněné
pod číslem 2/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nabytím zletilosti vyživované osoby tedy úprava výživného trvá, nicméně
případné dohody mezi rodiči ohledně platebního místa pro placení výživného, jež
byly uzavřeny v době nezletilosti vyživované osoby, ztrácí své opodstatnění a
plnit je třeba k rukám vyživované zletilé osoby (případně po dohodě s ní jiným
způsobem). Je totiž třeba vycházet z předpokladu, že výživné má osobní
charakter a nemá vést k tomu, aby z něho byť jen částečně byly uspokojovány
potřeby jiných osob (srov. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o
registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s.
403, 424).
V projednávané věci je titulem pravomocný rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 31. 3. 1999, č. j. Nc 173/98-43, podle nějž je otec
povinen počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství přispívat na
výživu nezletilé J. 2 200,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé J. 2 000,- Kč
měsíčně s tím, že výživné je splatné předem do každého pátého dne v měsíci k
rukám matky.
Dne 5. 11. 2001, tj. v době nezletilosti oprávněné, rodiče oprávněné uzavřeli
dohodu, že povinný otec bude zasílat výživné pro oprávněnou na bankovní účet
její starší sestry (viz písemná žádost matky oprávněné na č. l. 25 spisu). V
řízení bylo zjištěno, že vymáhané výživné za měsíce březen 2004 až duben 2009
povinný skutečně zasílal na takto určený účet. Po dosažení zletilosti oprávněné
(27. 2. 2004) však již bylo třeba výživné zasílat přímo k jejím rukám či - po
dohodě s oprávněnou - plnit jiným způsobem.
Odvolací soud vyšel ze zjištění (jež dovolatelem zpochybněno nebylo), že
povinný a oprávněná po dosažení své zletilosti (27. 2. 2004) žádnou dohodu o
způsobu placení nyní vymáhaného výživného případně o určení platebního místa
neuzavřeli, a že mu oprávněná (do doby, než jej advokátka oprávněné dopisem z
2. 3. 2009 vyzvala k úhradě výživného zpětně za dobu pěti let) jiné číslo účtu
nesdělila. Odvolací soud proto správně a v souladu s výše uvedeným uzavřel, že
vymáhané výživné, jež bylo po nabytí zletilosti vyživované osoby zasíláno
nadále na účet určený matkou (k němuž oprávněná neměla dispoziční právo) s tím,
že zletilá oprávněná s takovým postupem nevyjádřila souhlas, nebylo plněno
řádně. Důvod pro zastavení exekuce v projednávané věci tudíž není dán.
K doplnění dovolání oprávněného Nejvyšší soud dodává, že bylo podáno (jak bylo
již výše poznamenáno) po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené k podání
dovolání, proto k němu dovolací soud nepřihlížel. Pro úplnost se uvádí, že
exekuční soud nezjišťuje, zda nedošlo ke změně okolností rozhodných pro výši a
trvání dávek nebo splátek (§ 163 odst. 1 o. s. ř.), obsahem rozhodnutí, jehož
výkon je navržen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 a 58/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005,
sp. zn. 20 Cdo 310/2004, usnesení ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo
1581/2007). Má-li povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, aby se
zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou v řízení podle části
třetí občanského soudního řádu. Podání takové žaloby však (stejně jako podání
žaloby o zvýšení výživného) nemá za následek nepřípustnost výkonu rozhodnutí či
exekuce a není důvodem pro jejich zastavení.
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O náhradě případných nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
(§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu