28 Cdo 2253/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud v Brně rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobců A)
J. T. a B) L. T., zastoupených v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému
Družstvu N. n., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 162/2000, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6.2003, č. j. 27 Co
233/2002-124, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit oběma žalobcům společně a nerozdílně
náklady řízení o dovolání v celkové výši 2.355,- Kč, a to do tří dnů od právní
moci usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. V. K.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným došlo k potvrzení
rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 3. 2002, č. j. 17 C 162/2000-83,
kterým byl žalovaný zavázán vyklidit a vyklizené žalobcům předat nemovitosti, a
sice objekt občanské vybavenosti v P. č.p. 16, stojící na pozemku parc. č.
74/5-zastavěné ploše a pozemek parc. č. 74/5, obojí v obci a k. ú. P., zapsáno
na LV č. 5223 u Katastrálního úřadu v P. Žalovanému bylo uloženo
nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobců jako
nabyvatelů nemovitostí (převodcem byla společnost, jejíž konkursní správkyně
dala výpověď z nájmu nemovitostí) s tím, že se nejedná o spor vyvolaný
konkursem. Na základě výpovědi z nájmu, doručené 31. 5. 2000, skončil podle
odvolacího soudu nájemní vztah žalovaného dne 31. 8. 2000 a po tomto datu
užíval žalovaný nemovitosti bez právního důvodu. Nemohlo dojít k obnovení
nájemního práva ve smyslu § 676 odst. 2 občanského zákoníku (dále „o. z.“),
neboť toto ustanovení dopadá pouze na skončení nájmu uplynutím sjednané doby
určité.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm uplatnil
tyto námitky:
I. ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a
vyrovnání, jak bylo změněno novelou č. 105/2000 Sb., je protiústavní a nemělo
být aplikováno; norma neumožňuje konkursní správkyni výpověď z nájmu, neboť by
šlo o nepřípustnou retroaktivitu, a navíc sjednaná doba určitá měla trvat 15
let a nájemné bylo zaplaceno pro celé období předem;
II. ustanovení § 676 odst. 2 o. z. lze aplikovat na všechny druhy
skončení nájmu, nejen na nájem sjednaný na dobu určitou; také po výpovědi
správkyně konkursní podstaty měl následovat postup pronajímatele podle §
676 odst. 2 o. z., tedy návrh na vyklizení nemovitosti podaný do 30 dnů po
uplynutí výpovědní doby; tento návrh nebyl podán a žalovaný tedy nadále
oprávněně nemovitosti užíval;
III. spor měl řešit v první instanci nikoli okresní soud, ale místně
příslušný krajský soud, neboť po stránce věcné jde o spor vyvolaný konkursním
řízením podle § 9 odst. 4 písm. a) o. s. ř. (tzv. spor incidenční); rozhodnou
je tu skutečnost, že výpověď z nájemní smlouvy dala správkyně konkursní
podstaty JUDr. T.;
IV. odvolací soud měl zohlednit, že mezi účastníky šlo o synallagmatický
vztah, a neměl rozhodnout pouze o vyklizení nemovitostí bez toho, aby stanovil
žalobcům odpovídající povinnost k vrácení již předem zaplaceného nájemného.
Žalovaný navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a
žádal, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli buď jeho odmítnutí, nebo
zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalovaný, zastoupený
advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Ještě před případným meritorním
posouzením dovolání se však musel dovolací soud zabývat otázkou, zda je
dovolání přípustné. Při konformitě rozsudku obou nižších instancí připadala v
úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s.
ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Tento
zásadní právní význam nelze zásadně spatřovat, na rozdíl od dovolatelova
vylíčení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., v případných
procesních vadách postupu odvolacího soudu.
Proto se dovolací soud, jako mimořádná přezkumná instance, nezabýval
námitkou sub. III. o nesprávném určení věcné příslušnosti nižších soudů;
ostatně tyto soudy již věc meritorně projednaly a bylo pravomocně rozhodnuto.
Z dovolatelem vypočtených právních otázek, kterým přičítal zásadní
význam po právní stránce, pak musel dovolací soud učinit závěr, zda je tento
význam v některém případě dán.
Pokud jde o otázku označenou I., pak dovolací soud nesdílí názor
dovolatele o protiústavnosti § 14 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání.
Jestliže bylo správci konkursní podstaty svěřeno oprávnění vypovědět nájemní
smlouvu (i při postavení úpadce jako pronajímatele) také u smlouvy sjednané na
dobu určitou, pak nejde o ustanovení, které by zpochybňovalo
samotný základ nájemního vztahu, tedy nájemní smlouvu. Jde o speciální
ustanovení, které je použitelné od účinnosti zákona č.
105/2000 Sb. dnem 1.5.2000, a to po dobu trvání nájemního vztahu od zmíněného
data účinnosti. Výpověď z nájmu na dobu určitou, včetně nájmu nebytových
prostor, tu nemusí být opřena o výpovědní důvody vypočtené v § 9 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, případně o
výpovědní důvody stranami smlouvy sjednané. Oprávnění správce konkursní
podstaty dát výpověď z nájmu zde vyplývá z postavení úpadce, který je v
konkursu, i z účelu konkursního řízení. Tuto interpretaci považuje dovolací
soud za obecně přijímanou (srov. např. Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání
autorů Zelenky a Maršíkové, Linde, Praha 2002, 2. vydání, str. 418, 419).
Stejně tak námitce dovolatele k výkladu § 676 odst. 2 o. z. (II.) nelze
přiznat důvodnost. Dovolací soud považuje interpretaci citovaného ustanovení za
konstantní bez toho, že by jí přičítal zásadní právní význam. Poněvadž se však
v poslední době zabýval dovolatelem nastolenou otázkou jen okrajově (např. v
závěru usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1349/2003), považuje za
žádoucí se k výkladu § 676 odst. 2 o. z. blíže vyjádřit.
Zajisté, že judikatura opakovaně dovodila (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 8. 2000, sp. zn. 30 Cdo 714/2000), že v případě odpovídající
dohody účastníků může být nájem na dobu určitou ukončen i výpovědí bez udání
důvodů. Tento výklad, který výslovně neprotiřečí znění § 676 odst. 1 o. z.,
však nic nemění na vzájemném vztahu obou odstavců § 676 o. z. i na celkovém
smyslu zákonné úpravy.
Postup upravený v § 676 odst. 2 o. z., podle něhož může pronajímatel
zabránit obnovení nájemní smlouvy jen tehdy, podá-li v případě dalšího užívání
věci návrh na vyklizení nemovitosti soudu do 30 dnů od skončení nájmu, byl
nepochybně zamýšlen jako úprava vztahující se ke skončení nájmu uplynutím
sjednané určité doby. Svědčí pro to hmotněprávní i procesní důvody.
Z hlediska materiálního má 30-ti denní lhůta k podání žaloby na
vyklizení od skončení nájmu smysl jen tehdy, pokud byla sjednána právě doba
určitá, jejímž uplynutím nájemní vztah skončil. Předpokládá se eventuální
pasivita pronajímatele s následkem, že by mohlo dojít k pokračování nájmu za
stejných podmínek. Jediným úkonem pronajímatele, který může tomuto následku
zabránit, je lhůtou vázaný návrh na vyklizení nemovitosti. Postrádá však
smyslu, měl-li by pronajímatel dát výpověď a po uplynutí výpovědní doby být
vázán (znovu) lhůtou, jejíž dodržení má být nezbytným k ochraně jeho
vlastnického práva.
Také procesní pohled odporuje výkladu, který s odkazem na judikát
Krajského soudu v Ostravě zastává dovolatel. Při přijetí výkladové verze
dovolatele by po uplynutí běhu výpovědní doby mohlo docházet ke zbytečnému
hromadění žalob, kdy by na jedné straně mohl nájemce bez časového omezení
napadat platnost výpovědi, na straně druhé by však musel pronajímatel v krátké
30-ti denní lhůtě žalovat na vyklizení předmětu nájmu.
Všechny tyto důvody jen doplňují interpretaci, podle níž je
ustanovení § 676 o. z. především úpravou skončení nájmu
uplynutím sjednané určité doby. Třicetidenní lhůta k podání návrhu
pronajímatele na vyklizení nemovitostí počíná běžet právě a jen po uplynutí
doby trvání nájemního vztahu. V posuzované věci tedy pronajímatel (správkyně
konkursní podstaty) nebyl před převodem nemovitostí žalobcům zmiňovanou lhůtou
vázán.
Neobstojí ani námitka dovolatele o synallagmatickém vztahu mezi
účastníky s údajnou povinností soudu rozhodnout o jejich vzájemném vypořádání
(IV.). Zde dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde
se správně dovozuje, že žaloba vede k ochraně vlastnického práva, nikoli k
úpravě vzájemných práv a povinností.
I ve světle dovolatelem vytýčených právních otázek tedy odvolací soud
nepochybil při hmotněprávním posouzení věci. Hmotněprávní aspekty věci také
nevedou k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud proto neshledal dovolání přípustným a podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Odmítnutí dovolání vyvolalo povinnost žalovaného snášet účelně
vynaložené náklady řízení na straně žalobců. Tyto náklady spočívaly v odměně za
vyjádření k dovolání; dovolací soud sice respektoval převzetí věci novým
zástupcem v dovolacím řízení jako samostatný úkon právní služby, neshledal však
tento úkon účelným. Při sazbě odměny za úkon ve výši 3.800,- Kč podle § 7
písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. bylo nutno provést nejprve zvýšení sazby o
20 % při společném zastoupení podle § 17 odst. 2 citovaného předpisu
a poté krácení odměny za úkon o polovinu, neboť došlo k odmítnutí dovolání (§
15 téhož předpisu). Výsledná částka odměny za úkon tedy činila 2.280,- Kč, a s
přičtením režijního paušálu podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. pak šlo o náklady řízení žalobců ve výši 2.355,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu