28 Cdo 2265/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) S. D. a B) Ing.
A. D., obou zastoupených advokátkou, proti žalované I. Ř., zastoupené
advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn.
23 C 185/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31.7.2001, č. j. 16 Co 230/2001-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 28.7.1997 u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhali se žalobci
vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalované vyklizení bytu blíže popsanému
v petitu, a to do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu nebo náhradního
ubytování. Tvrdili, že žalované nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu,
užívá jej pouze na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 25.1.1984,
tedy bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 5.2.1998,
č.j. 23 C 185/97-36, zamítl návrh na schválení smíru ze dne 9.1.1998, podle
něhož žalovaná se zavazuje vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt blíže
specifikovaný ve výroku usnesení soudu prvního stupně, a to do 30 dnů ode dne,
kdy jí bude zajištěn náhradní byt blíže popsaný v daném výroku.Vyslovil závěr,
že mezi účastníky nadále zůstala sporná skutečnost, zda žalovaná užívá
předmětný byt bez právního důvodu či na základě platně uzavřené smlouvy.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
30.6.1998, č.j. 11 Co 321/98-53, odvolací řízení zastavil, a to z důvodu
zpětvzetí odvolání žalobci.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29.10.1998, č.j. 23 C 185/97-62,
žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaná pracovala v
podniku R. P. jako kuchařka, v roce 1983 uzavřela se svým zaměstnavatelem
stabilizační smlouvu, v níž se zavázala setrvat ve stávajícím pracovním poměru
po dobu 5 let a v souvislosti s tím jí byl přidělen předmětný byt. Vzal za
prokázáno, že dne 25.1.1984 došlo k uzavření dohody o odevzdání a převzetí
bytu. Dovodil, že zaměstnanec žalované sice fakticky rozhodl o přidělení
předmětného bytu, s čímž projevil souhlas též ZV ROH a ONV v P., avšak toto
rozhodnutí postrádalo formu správního rozhodnutí, které bylo podstatnou
podmínkou pro platnost posléze uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu
podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Dospěl k
závěru, že dohodu o odevzdání a převzetí předmětného bytu ze dne 25.1.1984 je
třeba považovat za absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 o.z., učiněný
v rozporu se zákonem. Uzavřel, že žalované nevzniklo právo osobního užívání
předmětného bytu, následně ani právo nájmu k tomuto bytu a žalovaná proto užívá
byt bez právního důvodu. Věc posoudil podle § 126 o.z. Vyslovil dále závěr, že
na základě ustanovení § 3 o.z. lze odepřít právo, které existuje a nikoli právo
neexistující, tudíž žalované nemůže být uloženo předmětný byt vyklidit a tuto
povinnost vázat na zajištění bytové náhrady, neboť zákon jí toto právo
nepřiznává.
Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 20.4.1999, č.j. 35 Co 89/99-97, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost vyklidit a
vyklizený odevzdat žalobcům byt blíže specifikovaný ve výroku rozsudku
odvolacího soudu, a to do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry rozsudku prvního stupně o neplatnosti
dohody o odevzdání a převzetí bytu z důvodu neexistence rozhodnutí podniku R. v
P. o přidělení bytu, neboť s ohledem na dobu, která od rozhodnutí uplynula lze
stěží tento doklad vyhledat a jeho předložení na žalované spravedlivě
požadovat. Dospěl však k závěru, že uvedená dohoda je neplatná podle § 39 o.z.,
a to z důvodu, že souhlas ONV v P. s přidělením bytu žalované byl udělen až
31.5.1984, tedy jako souhlas následný, ačkoli podle § 25 odst. 1 zákona č.
41/1964 Sb. se vyžadoval souhlas předchozí. Shodně se soudem prvního stupně
uzavřel, že žalovaná bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu. Na rozdíl od
soudu prvního stupně vyslovil, že výkon práva žalobců nelze posuzovat v rozporu
s § 3 o.z. Poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn.
3 Cdon 51/96 a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II-U-S/190/1994 publikovaný
pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, ročník 1995, díl II. s tím, že
jsou dány okolnosti pro přiznání bytové náhrady žalované.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 21.3.2001, č.j. 26 Cdo 1860/99-114, zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyslovil přitom závazný právní názor,
že je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, který v projednávané věci vycházel z
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1,
pod pořadovým číslem 5 (judikát R 5/2001). Uzavřel, že odvolací soud při
rozhodování o opodstatněnosti přiznání bytové náhrady podle § 3 odst. 1 o.z.
nevzal v úvahu všechny právně významné skutečnosti, proto dovolací soud jeho
právní posouzení věci ve smyslu judikátu R 5/2001 považoval za neúplné a tedy i
nesprávné. Po zopakovaní dokazování, a to dohodou o odevzdání a převzetí bytu
ze dne 25.1.1984, dopisem podniku R. v P. Obvodnímu národnímu výboru v P. ze
dne 21.3.1984 a 31.5.1984, odvolací soud rozsudkem ze dne 31.8.2001, č. j. 16
Co 230/2001-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že vzdor nedohledání originálu
rozhodnutí o přidělení předmětného bytu podnikem R. v P., bylo takové
rozhodnutí touto organizací vydáno, přičemž stanovisko příslušného národního
výboru bylo vyžadováno teprve dodatečně.
Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl odvolací soud k závěru, že dohoda o
odevzdání a převzetí bytu ze dne 25. 1. 1984 byla uzavřena platně. Ve vztahu k
absenci souhlasu ONV s přidělením bytu v době vydání dohody uvedl (na rozdíl od
právního posouzení věci v dřívějším rozsudku ze dne 20. 4. 1999, č.j. 35 Co
89/99-97), že z ustanovení § 25 odst. 1 zákona o hospodaření s byty č. 41/1964
Sb., nevyplývalo, že by šlo o podmínku předchozího souhlasu, šlo pouze o
vyjádření národního výboru, takže uvedená okolnost na platnost rozhodnutí o
přidělení bytu a následné dohody o předání a převzetí bytu neměla. Vyslovil
dále, že je soudu nepřísluší přezkoumávat správnost zmíněného rozhodnutí po
obsahové stránce. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10.
2000, sp. zn. 26 Cdo 2283/2000 vypořádal se rovněž s námitkou odvolatelů, kteří
namítali, že předaný byt nebyl v době vydání rozhodnutí ještě zkolaudován.
Odvolací soud uvedl, že podstatné je, že kolaudační rozhodnutí pouze osvědčuje,
že stavba byla provedena v souladu se stavebním povolením a že je způsobilá k
užívání z hlediska stavebně právních předpisů. Proto okolnost, že v době vydání
rozhodnutí o přidělení bytu nebyl předmětný byt kolaudován, zůstává bez významu
pro platnost následně uzavřené dohody o předání a převzetí bytu.
Dospěl rovněž k závěru, že z formulace článku 8. dohody ze dne 25. 1. 1984
nelze dovodit, že by trvání práva osobního užívání bylo sjednáno pouze na dobu
trvání pracovního poměru žalované k podniku R. v P. Formulace v dohodě v tomto
článku uvedená totiž jasně uváděla, že jde o užívání na dobu neurčitou. Příčilo
by se kogentnímu ustanovení zákona, stanovícímu způsob zániku práva osobního
užívání bytu, pokud by tyto důsledky byly obcházeny ujednáním dalšího způsobu
zániku takového vztahu.
Uzavřel poté, že žalované tedy vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu,
které se transformovalo na nájem. Žalovaná proto neužívá byt bez právního
důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovali z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdili
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř.
Namítali, , že nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu podle zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení, dohoda o odevzdání a převzetí bytu uzavřená bez
daného rozhodnutí tedy byla s ohledem na ustanovení § 39 tehdy platného o.z.
neplatná. Poukazovali na skutečnost, že u bytů podléhajících režimu § 25 zákona
č. 41/1964 Sb., kde nebyla rozhodnutí o přidělení bytu vydána, žalobu podali
vždy nejprve po zajištění bytové náhrady. V této souvislosti odkazovali na
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000, č.j. 26 Cdo 1769/98-59. Navrhli
proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při
posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu
17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich
podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000
Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami
k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240
odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.),.
Přes formální znění výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen, šlo ve skutečnosti obsahově o rozhodnutí měnící, neboť
odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku zjištěný skutkový stav rozdílně
právně zhodnotil. Zatímco soud prvního stupně vycházel ze závěru, že rozhodnutí
zaměstnavatelské organizace žalobkyně je absolutně neplatné, neboť nešlo o
řádné rozhodnutí vydané ve správním řízení a řešil poté problematiku případné
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z. ve vztahu k možnosti bytové náhrady,
odvolací soud byl toho názoru, že jde o rozhodnutí vydané řádně v souladu s
předpisy, které po obsahové stránce není oprávněn přezkoumávat, přičemž své
potvrzující rozhodnutí opřel i o další, shora uvedené důvody. Uvedená procesní
situace tak odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání v této věci ve smyslu §
238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Pro úplnost se již na tomto místě uvádí, že z
hlediska přípustnosti dovolání je bezpředmětné, že nynějšímu rozhodnutí
odvolacího soudu předcházelo jeho dřívější rozhodnutí ze dne 20.4.1999, neboť
toto bylo zrušeno výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3.
2001. Ten však ve svém rozsudku zaujal stanovisko k jiné právní otázce, totiž
podmínkám aplikace § 3 odst. 1 o.z., na nichž ovšem dovoláním napadené
rozhodnutí nespočívá.
S přihlédnutím k uvedené přípustnosti dovolání je tak třeba hodnotit
obsah podaného dovolání tak, že dovolatelé uplatnili dovolací důvody podle §
241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. (tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jakož i
podle § 241 odst. 3 písm. d) téhož předpisu (tvrzení, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci).
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí
- že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti)
uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by zakládalo
přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. a) o.s.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. je naplněn, jestliže
rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části
oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec
není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost,
která bez dalšího z obsahu spisu nevyplývá, musí jít přitom o zjištění právně
významné. O takový případ v této věci nejde.
Jak plyne z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento srozumitelně a
přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru o existenci rozhodnutí
organizace spravující předmětný podnikový byt. Vycházel přitom nejen z
listinných důkazů, ale rovněž z výpovědi účastníků a svědků uvedených v
odůvodnění svého rozsudku. Soudu nelze v zásadě upírat právo, aby v rámci
volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. hodnotil význam a obsah
provedených důkazů odlišně od toho, co si od provedených důkazů sliboval
účastník řízení. Předpokladem správnosti skutkových závěrů je, aby šlo o
zjištění úplná, logicky skloubená, která si navzájem neprotiřečí, respektive
případné rozpory v dokazování soud srozumitelně a přesvědčivě vyložil. Těmto
požadavkům skutková zjištění odvolacího soudu v dané věci odpovídají. Dovolací
důvod uplatněný žalobci podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak není dán.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
Pro náležité právní posouzení věci bylo s ohledem na obranu žalované významné
právní posouzení otázek nesoucích se k vzniku někdejšího práva osobního užívání
předmětného bytu s důsledky transformace tohoto institutu do práva nájmu podle
úpravy občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992. Odvolací soud proto
správně zaměřil svou pozornost na přezkoumání předpokladů rozhodnutí organizace
spravující byty (mající povahu podnikových bytů) ve smyslu § 25 odst. 1 tehdy
platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Dovolací soud nemá důvodů
odchýlit se od výkladu citovaného ustanovení zaujatého odvolacím soudem. Z
gramatického výkladu § 25 odst. 1 výše uvedeného zákona skutečně neplyne, že by
vyjádření národního výboru představovalo podmínku platnosti a účinnosti
rozhodnutí o přidělení bytu k tomu věcně příslušným orgánem. I při koncepci
absolutní neplatnosti plynoucí jinak z ustanovení § 39 o. z. v tehdy platném
znění schází podklad pro úvahu, že by porušení povinnosti příslušné organizace
spravující byt ve vztahu k orgánu národního výboru mělo nést za následek
neplatnost jeho rozhodnutí.
Ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí takového
příslušného orgánu (organizace spravující byty, které měly povahu podnikových
bytů) nemůže dnes soud přezkoumávat, souhlasí dovolací soud s takto
formulovaným právním posouzením. Věc souvisí s tím, že s účinností novely
občanského zákoníku od 1.1.1992 došlo k zániku dřívějšího systému
administrativního přidělování bytů, po tomto datu není dána možnost ani po
linii správních orgánů domáhat se nějakého správního přezkumu do té doby
vydaných rozhodnutí o přidělení bytu. Tím spíše je vyloučeno, aby tyto
okolnosti přezkoumával soud v nalézacím řízení, byť i jako otázku prejudicielní.
K tomuto závěru ostatně dospěla i judikatura soudů, při vyjádření zásady, že
právo rozhodovat o přidělování vyčleněných bytů jednotlivým uživatelům podle
dříve platného ustanovení § 25 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s
byty, (tzv. dispoziční právo) dnem 1. ledna 1992 zaniklo a nebylo nahrazeno
žádným jiným oprávněním.
V otázce vazby mezi kolaudačním rozhodnutím (resp. rozhodnutím o povolení
užívání stavby) a způsobilosti předmětu práva osobního užívání (kolaudovaného
bytu) z hlediska ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platné v té
době, ve spojení s ustanovením § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb.,
vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěrů dnes již konstantní judikatury
dovolacího soudu (uvedené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Ze všech těchto důvodů je třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu za věcně
správné. Dovolání žalobců bylo proto zamítnuto podle § 243b odst. 1 o.s.ř.
zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř, za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení
úspěšní, žalované vznikly výdaje na právním zastoupení v souvislosti se sepisem
vyjádření k dovolání. Dovolací soud však shledává podmínky § 150 o.s.ř. za
splněny s ohledem na složitost projednávané problematiky nesoucí se k aplikaci
dřívějších předpisů, jakož i předpisů upravujících transformaci práva osobního
užívání byt do práva nájmu a z toho plynoucí vývoj názorů judikatury, které
žalobci nemohli oprávněně předvídat.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu