Dovolatel rovněž vytýkal, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 80
písm. c) o. s. ř. nevyřešil v této právní věci otázku aktivní legitimace
žalobce, otázku pasivní legitimace žalovaného, města ani otázku naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
Podle názoru dovolatele je žalobce v této právní věci aktivně
legitimován, uplatňoval-li žalobní návrh na určení, že jeho právní
předchůdkyně /zůstavitelky/ byly ke dni svého úmrtí spoluvlastnicemi určitých
věcí.
Podle názoru dovolatele je žalované město v daném případě pasívně
legitimováno, když je v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník předmětných
nemovitostí a popírá žalobcovo právo na určení spoluvlastnictví žalobcových
právních předchůdců. Dovolatel pokládá za nerozhodné, že v době vyhlášení
rozsudku byly v katastru nemovitostí evidovány jiné osoby než žalované město.
Dovolatel zdůrazňoval, že v době podání jeho žaloby bylo žalované město zapsáno
v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Dovolatel je však toho názoru, že i když žaloba o určení vlastnictví tu
nesměřuje proti všem osobám, které vlastnické právo popírají ohledně právních
předchůdců žalobce /a jsou zapsány v katastru nemovitostí/, je tu přesto dán na
straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Dovolatel je také toho názoru, že při svém právním názoru, který je
odlišný od názoru žalobce, měl odvolací soud poskytnout žalobci poučení o tom,
že může navrhnout, aby do řízení vstoupili další účastníci řízení; dovolatel má
však za to, že na tuto projednávanou právní věc nedopadá ustanovení § 107a o.
s. ř.
Pokud jde o otázku neplatnosti právního úkonu převodu domu č. p. 477 na
pozemku parc. č. 528 v katastrálním území S. M. /obec P./ na někdejší
Vystěhovalecký fond kupní smlouvou z 10. 3. 1941, byl dovolatel toho názoru, že
šlo o úkon absolutně neplatný, přičemž neplatnost tohoto právního úkonu byla
prohlášena ustanovením § 1 odst. 1 dektetu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti
některých majetkově právních jednání z doby nesvobody, a ustanovením § 1 zákona
č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby
nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku
vzcházejících. Dovolatel je tedy toho názoru, že ode dne 23. 5. 1945, tj. od
účinnosti dekretu č. 5/1945 Sb. je nutno mít za to, že ke dni své smrti byly M.
N., O. N. i V. N. spoluvlastnicemi domu č. p. 477 v katastrálním území S. M.
/obec P./.
Dovolatel také dovozoval právní názor, že na nemovitosti uvedené v jeho
určovací žalobě se nevztahoval dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci
nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, protože podle ustanovení § 2
odst. 3 tohoto dekretu nepodléhal konfiskaci majetek, jehož v době po 29. 9.
1938 pozbyly, pod tlakem okupace, nebo v důsledku národní, rasové nebo
politické perzekuce, osoby, které nespadají pod ustanovení § 1 dekretu č.
108/1945 Sb.
Dovolatel ještě dodával, že právní nástupci M., O. a V. N. nemohly
podle ustanovení § 44 zák. č. 128/1946 Sb. požádat o vydání domu čp. 477 v
P.-S. M., protože se o smrti těchto osob dověděli až v srpnu 1948, kdy byly
prohlášeny tyto osoby za mrtvé a „po 25. 2. 1948 tu vzhledem ke změně
politického režimu to již nebylo prakticky možné“.
Dovolání dovolatele bylo v daném případě přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvody svého přípustného dovolání uplatňoval
to, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř./ a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř./.
Při posuzování toho, zda v daném případě došlo k vadě řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z
právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudu. Např. zejména v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o takovou vadu řízení jde tehdy, šlo-
li o nesprávný postup soudu v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování a měl-
li tento postup, šlo-li o postup nesprávný, za následek odnětí možnosti
účastníků řízení jednat před soudem /např. při pochybení soudu, k němu došlo v
souvislosti s vadným obesláním účastníka řízení k jednání u soudu/. V tomto
smyslu chápanou vadu řízení v daném případě dovolací soud neshledal; zejména
nebylo možné za takovou vadu řízení považovat dovolatelem zdůrazňovaný údajný
rozdíl v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu při jeho vyhlášení při odvolacím
jednání dne 7. 12. 2006 a při jeho vyjádření v písemném vyhotovení rozsudku
odvolacího soud ze dne 7. 12. 2006 /sp. zn. 20 Co 392/2006 Městského soudu v
Praze/, které bylo doručeno advokátu, zastupujícím žalobce, dne 25. 1. 2007.
Předmětem řízení v daném případě u soudů obou stupňů bylo žalobcem
navržené určení spoluvlastnictví tří zůstavitelek zemřelých v roce 1942, k
nemovitosti /domu čp. 477 na pozemku parc. č. 528 v P. – S. M./, který získal
stát v poválečném období /po předchozím uvalení národní správy na tento
majetek/ na základě majetkového opatření bývalého Ú. n. v. h. m. P. z 9. 12.
1954 /zn. BHS 11069/54/, které bylo zápisem vloženo do pozemkové knihy dne 10.
1. 1955 /pod Čd 245/55/ do knihovní vložky č. 417 pro katastrální území P. – S.
M.. Ze strany žalobce ani jiných osob, které by se domáhaly nároku na majetek
po zůstavitelkách M. N., O. N. a V. N., nedošlo k podání žaloby o vydání věci
podle zákona č. 87/1991 Sb., a to ani po jeho novelizaci ustanovení zákona č.
87/1991 Sb. /zejména jeho ustanovením § 3 odst. 2/ zákonem č. 116/1994 Sb.
majícím na zřeteli případy, na něž se vztahoval dekret č. 5/1945 Sb. a zákona
č. 128/1946 Sb./. Žalobce prof. Ing. P. H., CSc., ve své určovací žalobě podané
u soudu 24. 2. 2003, uváděl, že má naléhavý právní zájem na určení, že
zůstavitelky M. N., O. N. a V. N. byly ke dni své smrti 15. 10. 1942 /v
koncentračním táboře T./ spoluvlastnicemi nemovitosti – domu čp. 477 na pozemku
parc. č. 528 v katastrálním území P. – S. M., protože žalobce by se v případě,
že bude této žalobě vyhověno, mohl s úspěchem domáhat zahájení řízení o
dodatečné projednání dědictví po uvedených zůstavitelkách s tím, že žalobce
prof. Ing. P. H., CSc. by byl dědicem zemřelých spoluvlastnic uvedených
nemovitostí.
Za těchto uvedených okolností nelze ovšem přisvědčit názoru dovolatele,
že tu není dána souvislost s nároky podle předpisů restituční povahy a že tu
výkladové závěry o vztahu žalob o určení vlastnického práva podle obecných
předpisů k žalobám o uplatnění práva podle restitučních přepisů /vyjádřené
posléze ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném pod
č. 477/2005 Sb./ nepřicházejí v úvahu, protože jsou /podle názoru dovolatele/
„použitelné pouze na řízení o určení vlastnického práva žalobce“.
Podle názoru dovolacího soudu bylo tu na místě, aby i v této právní
věci soudy obou stupňů zabývaly zásadní právní otázkou,jak posuzovat žalobu o
určení práva nebo právního vztahu /ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.)
ohledné nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upraveným
v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním
předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně a
určení vlastnického práva /nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce,
především dědice/ předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního kolegia /viz. § 19 zák. 6/2002 Sb./ z 11. 9. 2003, sp.
zn. 31 Cdo 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž
nemovitost převzal stát v rozhodné době /podle restitučních předpisů/ i bez
právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ust. občanského
zákoníku /např. podle § 126 tohoto zákoníku/ a ani formou určení práva či
právního vztahu podle ust. § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li
uplatnit nárok podle ust. právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku
pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. /v částce 166 Sbírky zákonů/: „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové
újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční
zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát
konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných
předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k
předpisům obecním. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který
stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku
1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž
tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících
správních /deklaratorních/ rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno;
poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř
šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této
doby věci nabyly od státu /nebo od předchozího vlastníka/ a mohly spoléhat
pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Lze ještě poukázat i na to, že uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu
ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 /viz. sdělení č. 477/2005 Sb./ obsahovalo i
výkladový právní závěr ohledně naléhavého právního zájmu na určení práva nebo
právního vztahu ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.: „Tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní
funkce žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost
právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní názory, z nichž dovolací soud
vychází i v daném případě nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací
soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel
v podstatě z týchž závěrů, posoudil odvolání dovolatele proti rozsudku soudu
prvního stupně, jímž bylo vyhověno určovací žalobě žalobce bez přihlížení
zejména k právním závěrům Ústavního soudu ČR o vztahu žalob o určení a ochraně
vlastnického práva podle obecných předpisů k žalobám uplatňujícím nároky podle
restitučních předpisů, nesprávně a že by tedy bylo na místě zrušit toto
rozhodnutí odvolacího soudu jako nespráné podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř.
Dovolání dovolatele, které bylo sice přípustné, avšak nebylo možné je hodnotit
jako důvodné, musel tedy dovolací soud zamítnout podle již citovaného
ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel nebyl se svým dovoláním úspěšný a žalovanému městu v řízení o
dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle o. s. ř.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Josef R a k o
v s k ý , v. r.
předseda
senátu