28 Cdo 2275/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně Van Gansewinkel HBSS s. r. o., se sídlem v Horním Benešově, Leskovská
572, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem v Praze 1, Jindřišská 17,
proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí České
republiky, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zaplacení částky
285.598,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 7 C 79/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 9. 2011, č. j. 68 Co 295/2011-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 12. 2010, č. j. 7 C
79/2010-23, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala
zaplacení částky ve výši 285.598,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo
současně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené tvrzeně
nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 17. 10. 2003, č. j.
580/447/008/A-20/2003 (vydaným na základě předchozího rozhodnutí České inspekce
životního prostředí Ostrava ze dne 18. 4. 2003, č. j. 09/0H/03309/03/Zn),
kterým byla potvrzena povinnost k zaplacení pokuty uložené žalobkyni ve výši
vyměřené prvostupňovým správním orgánem (1.000.000,- Kč). Rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 7 Ca 201/2007-132, byl trest za
správní delikt (nezákonné uložení odpadu) snížen z částky 1.000.000,- Kč na
500.000,- Kč. Žalobkyni tak měla v důsledku uvedených rozhodnutí správních
úřadů, jimiž byla vyměřena pokuta v nepřiměřené výši, vzniknout škoda
(uplatněná analogicky ve výši úroku z přeplatku) spočívající v nemožnosti
disponovat s částkou nad rámec pokuty vyčíslené konečným rozhodnutím soudu,
kterou byla předtím nucena uhradit.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v
posuzované věci nebyl splněn předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu ve
smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; nedošlo
ke zrušení či změně rozhodnutí o uložení pokuty pro nezákonnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírala o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. V rámci vylíčení dovolacího důvodu namítala, že v daném případě byly splněny
zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu. Nezákonnost rozhodnutí jako
právní titul odpovědnosti podle názoru žalobkyně tkví ve zcela zřejmé
nepřiměřenosti původní pokuty vyměřené ze strany České inspekce životního
prostředí. V dovolání bylo akcentováno, že částka 500.000,- Kč, o kterou byla
pokuta snížena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 7
Ca 201/2007-132, byla natolik vysoká, že nelze hovořit o pouhém moderačním
právu soudu, ale o nezákonnosti rozhodnutí. Přitom vhodným investováním těchto
peněžních prostředků mohla žalobkyně docílit nemalého zisku. Dovolatelka proto
žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími
námitkami a navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítnuto. Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 12. 9. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně
dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod uplatnila podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. V posuzované věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu kritérium
zásadního právního významu nesplňuje. Odvolací soud rozhodl ve věci správně a v
souladu s ustálenou judikaturou. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
platí, že nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být vůči státu uplatněn pouze
tehdy, není-li stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro
nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Nejvyšší soud konstatuje, že předpoklad vymezený ve shora citovaném
zákonném ustanovení nebyl naplněn (ke zrušení nebo změně rozhodnutí o uložení
sankce pro nezákonnost nedošlo); nelze proto usuzovat na vznik odpovědnosti
státu za škodu. Pro posouzení této právní otázky byly pro dovolací soud
relevantní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 5 As 17/2006-91, jehož argumentaci využily v odůvodnění svých
rozhodnutí i nižší instance. Při žalobě proti rozhodnutí, jímž byl trest za správní delikt uložen,
se lze podle ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), domáhat zrušení příslušného výroku rozhodnutí
pro nezákonnost, nebo pro případ, že nezákonnost nebude zjištěna, upuštění od
trestu nebo jeho snížení podle § 65 odst. 3 s. ř. s. (lze se však domáhat i
pouhého upuštění od trestu nebo jeho snížení, je-li předem zřejmé, že podmínky
pro zrušení výroku rozhodnutí nejsou splněny). V dané věci strana žalovaná nepochybila při kvalifikaci správního
deliktu a uložila za něj pokutu v mezích stanovených zákonem. Skutečnost, že
trest byl posléze v soudním řízení výrazně snížen, na tomto právním stavu nic
nemění. Užitím moderačního práva soud nahrazuje správní uvážení správního
orgánu; takový zásah je zásahem dovoleným, umožněným soudu ustanovením § 78
odst. 2 s. ř. s. Soud je zde pro případy moderace nadán vlastním uvážením, a
může tak zasáhnout do výše trestu, jako by jej sám uděloval. Tím, že trest
sníží nebo od něj upustí, nezpochybňuje soud závěr správního orgánu o tom, že
žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu, nýbrž vykonává svou
zvláštní zákonnou pravomoc, která mu náleží stejně jako pravomoc rušit správní
rozhodnutí. Rozhodnutí soudu o snížení trestu tedy nemá charakter právního
aktu, kterým by docházelo ke změně rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nutno též zdůraznit, že soud rozhodující o žalobě na náhradu škody
proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad dotčených rozhodnutí
státních orgánů se zákonem, nebyl-li v příslušném řízení deklarován (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, 28 Cdo 1040/2011). Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a §
146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu
právo, neboť žalobkyně nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v tomto
řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.