28 Cdo 2278/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Julie Muránské, v
právní věci žalobkyně E. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. G., 2)
R. K. a 3) O. p. b. h. v P., s.p. v likvidaci, o vydání nemovitosti, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 16 C 250/95, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 1996, č.j. 18 Co
390/96-47, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 1996, č.j. 18 Co
390/96-47 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 1996, č.j.
16 C 250/95-28, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl rozsudkem ze dne 4. 6.
1996, č.j. 16 C 250/95-28, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení
povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu o vydání ideální 1/2 domu čp. 37 s
parcelou č. 2231 a 2230, zapsaných na LV č. 1905 pro kat. úz. V. u
Katastrálního úřadu P. a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil výrok
rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s konečným návrhem, aby
žalované sub 1) a 2) byly povinny uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání každá
ideální 1/4 shora uvedených nemovitostí, a v případě, že by soud došel k
závěru, že tyto žalované nejsou právoplatnými vlastnicemi předmětné jedné
ideální poloviny nemovitostí, aby byl uznán povinným uzavřít se žalobkyní
dohodu o vydání těchto nemovitostí třetí žalovaný. Rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů a vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku bez
bližšího vymezení dovolacího přezkumu ve výroku svého rozsudku.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných
soudem prvního stupně. Podle nich prvé dvě žalované po nabytí účinnosti zákona
č. 87/1991 Sb. požádaly o vydání nemovitostí třetího žalovaného. Státní
notářství pro Prahu 2 registrovalo pod sp. zn. 2 Reh 302/92 dohodu o vydání
předmětných nemovitostí ze dne 20. 1. 1992, kterou každá ze žalovaných nabyla
ideální polovinu nemovitostí. Poté, co nabyl účinnosti nález Ústavního soudu ČR
publikovaný pod č. 164/1994 Sb., uplatnila žalobkyně jako oprávněná osoba ve
smyslu § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen „zákon\") u všech
žalovaných svůj nárok na vydání nemovitostí. Prvá a druhá žalovaná namítly, že
ani citovaným nálezem Ústavního soudu nebylo změněno ustanovení § 5 odst. 5
zákona. Proto obě žalované nemohou být povinnými osobami, nýbrž osobami
oprávněnými. Těm ovšem byla věc vydána podle platných právních předpisů. Třetí
žalovaný navrhoval rovněž zamítnutí žaloby s tím, že mu již k předmětným
nemovitostem nesvědčí právo hospodaření, neboť je dohodou z 20. 1. 1992 vydal.
Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně v tom, že
prvořadě vyřešil otázku platnosti dohody o vydání věcí. Ztotožnil se s jeho
závěry, že u prvých dvou žalovaných šlo o osoby oprávněné, které včas a řádně
uplatnily u třetího žalovaného nárok na vydání věcí, takže dohoda o jejich
vydání netrpí neplatností. Ve vztahu k osobě žalobkyně převzal odvolací soud
rovněž právní hodnocení soudu prvního stupně v tom, že tato uplatnila svůj
nárok podle § 5 odst. 2 zákona ve znění nálezu Ústavního soudu. Tento nález
však nezměnil počátek běhu lhůty uvedené v § 5 odst. 5 zákona, tato lhůta
uplynula marně dne 1. 4. 1991 a protože šlo o lhůtu prekluzívní, nebyl nárok
vůči prvým dvěma žalovaným žalobkyní uplatněn včas. Ani třetí žalovaný nemůže
nyní nemovitost vydat, ježto ji platně prvým dvěma žalovaným vydal.
Výrok o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tak, že „za otázku
zásadního právního významu považuje vyřešení otázky okruhu osob povinných\". Z
kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze dovodit, že takto formulovaná
otázka se vztahuje k stavu, který nastal po nabytí účinnosti nálezu Ústavního
soudu ČR publikovaného pod č. 164/1994 Sb.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně dne 10. 12. 1996 dovolání, jehož
přípustnost blíže nezdůvodnila. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle § 241
odst. 3 písm. d) a b) o.s.ř. Podle dovolatelky je výklad odvolacího soudu
nelogický a příčí se ustanovením Listiny základních práv a svobod, zejména čl.
I, čl. 3. a čl. 11. Zakládal by totiž pro určitou skupinu oprávněných osob
širší práva než pro jinou skupinu. Zmíněný nález Ústavního soudu nerozšířil
okruh osob povinných k vydání, nýbrž dopadá na případy, v nichž došlo k vydání
věci jen určité oprávněné osobě, ač nárok uplatnilo více oprávněných osob.
Právním problémem proto podle dovolatelky zůstává, zda lhůta ve smyslu § 5
odst. 5 zákona pro oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona ve znění výše
citovaného nálezu již marně uplynula. Dovolatelka tvrdila, že nárok podle § 5
odst. 5 zákona mohla uplatnit nejpozději do 1. 11. 1995, a to i přesto, že
citovaný ústavní nález tuto lhůtu výslovně nezrušil. Den účinnosti zákona je
třeba vykládat tak, že se jedná o den účinnosti citovaného ústavního nálezu.
Pokud s tímto výkladem odvolací soud se neztotožnil, bylo namístě konstatovat,
že zákon je v rozporu s ústavním zákonem, takže odvolací soud měl podle § 109
odst. 1 písm. b) o.s.ř. řízení přerušit a věc předložit k Ústavnímu soudu ČR k
rozhodnutí. Tento návrh žalobkyně učinila, odvolací soud jí nevyhověl, čímž
zatížil řízení jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Navrhla
zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně s tím, aby věc
byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní vesměs navrhli zamítnutí dovolání.
Vysloví-li odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., aniž zároveň tímto výrokem
vymezil, v čemž spatřuje otázku zásadního právního významu, je třeba mít za to,
že dovolacímu přezkumu podléhá posouzení správnosti všech právních závěrů, na
nichž odvolací soud své rozhodnutí založil (srov. závěry nálezu Ústavního soudu
ČR ze dne 20. února 1996, sp. zn. III.ÚS 253/96, publikovaného pod č. 19 ve
svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Nejvyšší soud ČR proto
jako soud dovolací, jemuž byla věc předložena soudem prvního stupně dne 21. 9.
2000, přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí v plném rozsahu, jak to vyplývá
z obsahu podaného dovolání a z ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července 1994 publikovaným
pod č. 164/1994 Sb. (dále jen „nález č. 164/1994 Sb.\") bylo dnem 1. listopadu
1994 zrušeno 1) v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za
(druhou) čárkou ve slovech „a má trvalý pobyt na jejím území\" a v ustanovení
§ 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před
účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odstavec 2), část věty ve
slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území\", 2) v ustanoveních § 5 odst. 2 a
odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů
jej měnících a doplňujících, slova „ode dne účinnosti tohoto zákona\". Nálezem
Ústavního soudu České republiky ze dne 4. prosince 1996 publikovaným pod č.
2/1997 Sb. (dále jen „nález č. 2/1997 Sb.\") bylo dnem 15. ledna 1997
ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů, v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící
„do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona\", zrušeno.
Podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon\"), byla-li věc vydána, mohou osoby,
jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto
nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána. Úspěšnost žaloby
podle tohoto ustanovení závisí na tom, zda subjektivní právo na vydání věci
(podílu na věci) osoby oprávněné na základě nálezu č. 164/1994 Sb. bylo
uplatněno způsobem předvídaným zákonem, tzn. písemnou výzvou k vydání věci
(podílu na věci). Tento závěr vyplývá z celkové koncepce zákona, která
předpokládá, že teprve výzvou k vydání věci (podílu na věci) se z práva,
obecně přiznaného restitučním zákonem, stává nárok soudně vymahatelný. Písemná
výzva k vydání věci (podílu na věci) je v případě osob oprávněných na základě
nálezu č. 164/1994 Sb. limitována šestiměsíční prekluzívní lhůtou, jejíž běh
ovšem započal až vykonatelností citovaného nálezu, to je dnem 1. listopadu
1994. Jestliže totiž Ústavní soud zrušil v § 5 odst. 2 restitučního zákona
slova „ode dne účinnosti tohoto zákona\", pak se osobám oprávněným na základě
citovaného nálezu otevřela nová lhůta k uplatnění subjektivního práva
restitučním zákonem přiznaného. Odkazuje-li pak ustanovení § 5 odst. 5 zákona
na opomenuté osoby, „jejich nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2
nebyly uspokojeny\" má v případě osob oprávněných na základě nálezu č. 164/1994
Sb. nepochybně na mysli prekluzívní lhůtu šesti měsíců, jejíž běh započal právě
dnem 1. listopadu 1994.
S tím souvisí otázka, vůči komu je z hlediska vzniku soudně vymahatelného
nároku nezbytné v takto vymezené lhůtě uplatnit právo (vyzvat k vydání věci,
popřípadě podílu na věci). Pokud subjekt splňující požadavek § 4 odst. 1
zákona - povinná osoba - již před účinností nálezu č. 164/1994 Sb. věc vydal
tehdy v úvahu přicházejícím osobám oprávněným, lze vyzvat k vydání podílu na
věci s účinky předvídanými zákonem (a tím zamezit prekluzi práva, která by
jinak podle § 5 odst.2 zákona marným uplynutím lhůty nastala) i osoby, kterým
byla věc vydána. Je tomu tak proto, že účelem výzvy k vydání věci (podílu na
věci) jako jednostranného právního úkonu je zprostředkovat osobě, která věc
vlastní (drží), okolnost, že někdo jiný uplatňuje určité (o zákon opřené)
subjektivní právo, jímž zasahuje do jeho dosavadního právního postavení, a v
jakém rozsahu k takovému zásahu dochází (čeho se uplatněné právo týká). Takto
pojímaná výzva by se ve vztahu k povinné osobě podle § 4 odst. 1 zákona minula
účinkem, když nemovitosti byly již vydány osobám oprávněným podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění před účinností nálezu č.
164/1994 Sb., které jsou pasivně věcně legitimované v řízení zahájeném k žalobě
podle § 5 odst. 5 tohoto zákona. Citované ustanovení navíc odkazuje na § 5
odst. 2 zákona pouze v souvislosti se lhůtou pro uplatnění práva na vydání
věci (podílu na věci) a lze z něho logickým výkladem dovodit, že neuspokojení
uplatněného nároku jde na vrub nejen povinné osobě podle § 4 odst. 1 zákona,
ale také osobě (osobám), kterým byla věc vydána. Lze tedy uzavřít, že byla-li
věc vydána povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona osobám oprávněným na
základě zákona účinného do vykonatelnosti nálezu č. 164/1994 Sb., vznikne osobě
oprávněné na základě nálezu č. 164/1994 Sb. nárok na vydání věci (podílu na
věci) uplatněním práva (to je písemnou výzvou k vydáni věci, popřípadě podílu
na věci) ve lhůtě šesti měsíců počítané od 1. listopadu 1994 i vůči osobám,
jímž byla věc vydána. Pro uplatnění nároku u soudu ve smyslu § 5 odst. 5 zákona
osobami oprávněnými na základě nálezu č. 164/1994 Sb. není od vykonatelnosti
nálezu č. 2/1997 Sb. - na rozdíl od uplatnění práva na vydání věci (podílu na
věci) podle § 5 odst. 2 restitučního zákona - stanovena žádná prekluzívní lhůta.
Vzhledem k výše uvedeným důsledkům nelze přisvědčit právním závěrům odvolacího
soudu v této věci. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože ani soud prvního stupně věc neposuzoval v
souladu s tím, co bylo uvedeno, platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, i pro toto rozhodnutí. Dovolací soud proto zrušil i
rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i soud prvního
stupně, závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová