28 Cdo 2278/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. f. Č.
r., o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 9 C 288/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 30. 10. 2007, č. j. 13 Co 358/2007-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2007, č. j. 13 Co
358/2007-94, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozhodoval o nároku žalobkyně na náhradní
pozemky, opírajícím se o ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dvakrát, přičemž v obou
případech žalobu zamítl. Poprvé se tak stalo rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, v
němž uvedl, že žalobkyně požaduje převod konkrétních pozemků, což však
neodpovídá právním předpisům ani judikatuře. Tento rozsudek byl zrušen
usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2006, jímž bylo soudu prvního
stupně uloženo zkoumat, zda nejsou dány důvody pro převod konkrétních pozemků
proto, že dlouhodobé neuspokojení nároků žalobkyně nebylo způsobeno libovůlí či
svévolí se strany P. ú. Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 495/02, který v takovém případě shledal nárok oprávněné osoby na výběr
pozemků oprávněným.
Soud prvního stupně poté rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č.
j. 9 C 288/2005-79 , v němž zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že neshledal, že by
postup žalovaného vůči žalobkyni byl projevem zvůle, případně nepřípustné
ledabylosti. Navíc vyslovil názor, že od účinnosti zákona č. 131/2006, tj. od
14. 4. 2006, je třeba vycházet z novelizovaného znění zákona o půdě, který
stanoví závazný postup žalovaného při poskytování náhradních pozemků, upravený
v § 11a tohoto zákona, čímž je citovaný nález Ústavního soudu překonán novou
právní úpravou, která platila v době vynesení rozsudku.
Odvolací soud svým shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Neztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že po novele
zákona o půdě nelze aplikovat nález Ústavního soudu, dle něhož v některých
případech v nálezu uvedených má oprávněná osoba právo na výběr konkrétního
pozemku, protože již před touto novelou byl obdobný postup žalovaného upraven v
jiných zákonech, zejména v zákonu č. 95/1999 Sb. Nesdílel však ani názor
žalobkyně, že byly splněny podmínky, o nichž nález Ústavního soudu hovoří,
protože neuspokojen byl nárok z postoupených pohledávek, který ze zákona zanikl
ke dni 31. 12. 2005 v důsledku tzv. restituční tečky, když článek VI. zákona
č. 253/2003 Sb. a novelizovaný § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě byly zrušeny jen
ve vztahu k původním oprávněným osobám, nikoli vůči postupníkům.
V dovolání proti tomuto rozsudku uplatňuje žalobkyně jeho přípustnost podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Pozemkový fond totiž dlouhodobě neuspokojil
nárok žalobkyně a soud jí nevyhověl jen proto, že rozhodl až po vydání tzv.
restituční tečky. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Na předmětný
nárok je třeba aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III.
495/02 bez ohledu na jeho nález ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005,
protože žalovaný protahoval vyřízení žádosti žalobkyně o náhradní pozemky a
přesto, že její nárok byl v dostatečné výši, rozdělil náhradní pozemek a část
pronajal jinému subjektu. Soud se proto měl zabývat tím, zda šlo z jeho strany
o libovůli, či dokonce svévoli a maření povinnosti státu náhradní pozemky
převést, ač tato povinnost předchází jeho právu na jiné převody, jimiž se
ostatně zbavuje majetku vhodného k převodu oprávněným osobám. Dovolatelka tak
je nucena nést vinu za to, že žalovaný její nárok neuspokojil po více než
deseti letech. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil
věc soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a dovolací soud se
proto zabýval jeho přípustností. Přitom usoudil, že rozsudek odvolacího soudu
má zásadní význam po právní stránce pokud jde o závěr, že žalobou uplatněnému
nároku nelze vyhovět pro jeho zánik v důsledku tzv. restituční tečky a
následnému rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005. Dovolání je proto
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., takže rozsudek odvolacího
soudu přezkoumal dovolací soud věcně. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Odvolací soud rozhodl věc plně v souladu se zákony České republiky i ustálenou
judikaturou včetně dřívější judikatury Nejvyššího soudu, na niž odkazoval.
Následně však byla judikatura prolomena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který vyšel z rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva. V tomto rozsudku Nejvyšší soud v dovolacím řízení určitým
způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ustanovení § 13 odst. 6 a 7
zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek
spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby které sledovaly získáním
náhradních pozemků rozšíření svého zemědělského hospodaření, a u nichž by újma
spojená se zánikem práva na náhradní pozemek se jevila jako nepoměrná ztráta
majetku. Dovodil, že na první skupinu lze aplikovat úvahy Ústavního soudu,
obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. Pl ÚS 6/2005, které jej vedly k
tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o ukončení jejich práva na náhradní
pozemek, aplikaci tohoto ustanovení na druhou skupinu však podrobil hlediskům
zakotveným v Evropské úmluvě o lidských právech, kterou jako mezinárodní
smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je třeba aplikovat přednostně před
vnitrostátním právem. Vytvořil tak rovnost práv oprávněných osob, jimž nemohly
být vydány jejich původní pozemky, a osob spadajících do druhé skupiny
postupníků, fyzických osob, které pozemky potřebují pro své zemědělské
hospodaření, a u nichž lze spekulační důvody vyloučit.
Z tohoto hlediska odvolací soud postavení žalobců neposuzoval, když
zamítavé rozhodnutí postavil právě na závěru o zániku práva, přičemž se
nezabýval tím, zda jeho právní závěr o možnosti oprávněné osoby v odůvodněných
případech požadovat převod konkrétního pozemku, je aplikovatelný na daný
případ. Proto bylo třeba jeho rozsudek zrušit a vrátit k novému projednání i z
takto určeného hlediska (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a
rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu