Nejvyšší soud Usnesení občanské

28 Cdo 2278/2015

ze dne 2015-07-14
ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2278.2015.1

28 Cdo 2278/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.

Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci

žalobců a) Ing. M. D., a b) MUDr. E. D., CSc., obou zastoupených JUDr. Milanem

Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, proti žalované

HOCHTIEF CZ a. s., IČO: 466 78 468, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217,

zastoupené JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,

Dukelská 64, o zaplacení částky 5.359.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 128/2013, o dovolání žalobců proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j. 16 Co

510/2014-162, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost

vymezují odkazem ustanovení § 237 o. s. ř., které v dovolání – jeho článku II –

současně citují.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání

požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam

uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání

nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). [K

vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne

25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího

soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu

ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne

12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června

2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince

2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu].

Příslušná pasáž dovolání, článek II, ve světle výše uvedeného zjevně není

způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů

přípustnosti dovolání dovolatelé nedostáli ani v jiných částech dovolání

(posouzeném potud z obsahového hlediska).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první

o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění

předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím

řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

K dovolateli vymezenému důvodu dovolání sluší se přes řečené dodat, že i otázku

relevance (dovoleteli tvrzeného) omylu při zpětvzetí žaloby vyřešil odvolací

soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež je ustálena

v závěru, že každý procesní úkon (§ 41 o. s. ř.) je nutno posuzovat z

objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, a že ani

podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím

projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001,

uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Citovaný závěr týkající se výkladu procesního práva není v rozporu ani s

dovolateli v dovolání označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000; rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99; či usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, jež jsou

spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné i na webových

stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v nichž je řešena jiná právní otázka,

než o kterou jde ve věci nyní posuzované – konkrétně otázku neplatnosti

hmotněprávního úkonu (leasingové smlouvy, nájemní smlouvy) učiněného v omylu

vyvolaném druhou smluvní stranou dle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c

odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání

žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného, spojené s podáním stručného

vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady,

nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo

bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu