28 Cdo 2278/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) Ing. M. D., a b) MUDr. E. D., CSc., obou zastoupených JUDr. Milanem
Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, proti žalované
HOCHTIEF CZ a. s., IČO: 466 78 468, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217,
zastoupené JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Dukelská 64, o zaplacení částky 5.359.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 128/2013, o dovolání žalobců proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j. 16 Co
510/2014-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
vymezují odkazem ustanovení § 237 o. s. ř., které v dovolání – jeho článku II –
současně citují.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). [K
vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne
12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června
2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince
2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu].
Příslušná pasáž dovolání, článek II, ve světle výše uvedeného zjevně není
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání dovolatelé nedostáli ani v jiných částech dovolání
(posouzeném potud z obsahového hlediska).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím
řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
K dovolateli vymezenému důvodu dovolání sluší se přes řečené dodat, že i otázku
relevance (dovoleteli tvrzeného) omylu při zpětvzetí žaloby vyřešil odvolací
soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež je ustálena
v závěru, že každý procesní úkon (§ 41 o. s. ř.) je nutno posuzovat z
objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, a že ani
podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím
projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001,
uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Citovaný závěr týkající se výkladu procesního práva není v rozporu ani s
dovolateli v dovolání označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99; či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, jež jsou
spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v nichž je řešena jiná právní otázka,
než o kterou jde ve věci nyní posuzované – konkrétně otázku neplatnosti
hmotněprávního úkonu (leasingové smlouvy, nájemní smlouvy) učiněného v omylu
vyvolaném druhou smluvní stranou dle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného, spojené s podáním stručného
vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady,
nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo
bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu