23 Cdo 2511/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, advokátem, se sídlem v
Teplicích, Školní 2, proti žalovanému J. J., zastoupeného JUDr. Martou
Klenovskou, advokátkou, se sídlem v Chomutově, Rokycanova 1268/1, o zaplacení
částky 2.155.966,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 68 Cm 130/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č. j. 2 Cmo 243/2008-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. května 2008, č. j. 68 Cm
130/2006-114, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2.155.966,20 Kč a dále
úrok z prodlení ve výši 18 % z částky 1.564.938,- Kč jdoucí od 30. 11. 1996 do
zaplacení (výrok I), v části úroku z prodlení ve výši 18 % z částky 591.028,20
Kč jdoucím od 30.11.1996 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2009, č.
j. 2 Cmo 243/2008-177, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II
potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Mezi
žalobcem a právním předchůdcem žalovaného byla uzavřená leasingová smlouva. Na
základě dohody ze dne 30. června 1995 žalovaný převzal závazek původního
nájemce z leasingové smlouvy. Dne 7. března 1996 žalovaný písemně uznal podle
ustanovení § 323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) závazek vůči
žalobci na zaplacení částky 1.564.938,- Kč z dlužných leasingových splátek a
částky 591.028,20 Kč dlužných úroků z prodlení. Nedůvodnou shledal odvolací
soud procesní obranu žalovaného, který se dovolával neplatnosti leasingové
smlouvy z důvodu omylu žalovaného o výši ceny předmětu leasingu. Žalovaný podle
odvolacího soudu dobrovolně převzal závazek z leasingové smlouvy, kde byla cena
předmětu leasingu stanovena částkou 10.571.585,50 Kč. Jednalo se o cenu smluvní
a její akceptace byla věc dohody stran. V případě jakékoli pochybnosti bylo na
žalovaném, aby si ověřil skutečnosti rozhodné pro vstup do leasingové smlouvy.
Odvolací soud rovněž přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o dostatečně
určitém vymezení předmětu leasingu označením vrtací stroj TERRABOR 3000, které
je nezaměnitelné s jiným zařízením. Navíc žalovaný po celou dobu předmět
leasingu užíval a neměl žádné námitky týkající se jeho identity. Postup
žalobce při uzavírání smlouvy a její změny v osobě nájemce nejsou v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, neboť i když „předražení“ smlouvy nezpůsobuje její neplatnost, nelze
tento závěr vztáhnout na všechny smlouvy. Soudy není vyřešena otázka uznání
závazku vyplývající ze smlouvy, jejímž předmětem je předražené plnění. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku omylu
žalovaného o ceně předmětu leasingu. Žalovaný neměl faktickou možnost si v době
vstupování do právního vztahu skutečnou cenu předmětu leasingu prověřit, neboť
šlo o ojedinělou dodávku, v ČR byly v té době pouze čtyři vrtací stroje. V dalším obsahu dovolání dovolatel polemizuje se skutkovými závěry soudů
nižších stupňů, podle nichž se žalovanému nepodařilo prokázat, že by žalobce
vyvolal omyl žalovaného či o něm věděl. Žalovaný získal podklady o tom, že
zahraniční část stroje byla předražena o více než 100 %, v době podpisu smlouvy
navíc stroj fyzicky neexistoval a probíhala teprve jeho kompletace. Dovolatel konečně považuje jednání žalobce za rozporné s dobrými mravy, neboť
jeho úmyslem bylo jej poškodit. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z vylíčení
uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní
otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za
právně významné.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku
„předražení“ smlouvy, které v projednávané věci mělo způsobit její neplatnost a
současně představovalo ze strany žalobce uvedení žalovaného v omyl o ceně
předmětu leasingu. Dovolací soud neshledal závěry odvolacího soudu o platném
uzavření leasingové smlouvy a o platném převzetí závazku z leasingové smlouvy
žalovaným v rozporu s hmotným právem ani judikaturou Nejvyššího soudu. Dohoda o
ceně předmětu smlouvy, případně dohoda o převzetí závazku jiného dlužníka s
dohodnutou cenou předmětu smlouvy byly výrazem smluvní volnosti účastníků
smluvního závazkového vztahu. Opačný závěr by byl v rozporu s principem smluvní
autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000,
sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1 (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4113/2008).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaný nebyl uveden žalobcem v omyl a
právní úkon převzetí závazku z leasingové smlouvy není z tohoto důvodu právním
úkonem neplatným, nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Podle ustanovení § 49a
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkon je neplatný, jestliže
jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro
jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl
vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl
byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Omyl ve vůli je právně významným, tj. má za následek neplatnost právního úkonu
jen tehdy, jestliže právní úkon učinila jednající osoba v omylu vycházejícím ze
skutečnosti, jež je pro učiněný právní úkon rozhodující (podstatný) a bez níž
by k právnímu úkonu, jaký je uzavřen, nedošlo, a osoba, které byl učiněný
právní úkon určen, tento omyl buď vyvolala (např. uvedením nepravdivé
skutečnosti, která byla rozhodující pro jednání druhé strany), anebo jej sice
nevyvolala, avšak o omylu v době učinění právního úkonu věděla či vědět musela
(muselo jí to být – objektivně vzhledem k okolnostem případu posuzováno –
zřejmé), a vzdor tomu druhou stranu na omyl neupozornila. Omyl je u právního
úkonu rozhodující (podstatný), a tudíž činí právní úkon neplatným, týká-li se
jeho právního důvodu (tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu
úkonu), jeho předmětu (a to buď totožnosti předmětu, anebo podstatné vlastnosti
předmětu), osoby, popř. některé jiné skutečnosti, která byla pro učinění
právního úkonu podle projevené vůle subjektu. Neplatnost právního úkonu je v
těchto případech § 49a omezena s ohledem na právní jistotu občanskoprávního
styku pouze na rozhodující (podstatný) omyl (srov. shodně Jiří Švestka, Jiří
Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2.
vydání, Praha 2009, s. 436).
Cena předmětu leasingu byla výsledkem jednání stran o uzavření smlouvy.
Žalovaný, který se rozhodl převzít závazek z leasingové smlouvy, se rozhodl
akceptovat smluvní cenu předmětu leasingové smlouvy. Námitky žalovaného, že
cena předmětu leasingu by měla odpovídat ceně, za kterou žalobce předmět
leasingu získal, nanaplňují skutkovou podstatu právní normy o právním úkonu
učiněném v omylu (§ 49a obč. zák.). Rozhodující skutečností pro učiněný právní
úkon (převzetí závazku žalovaným) byla smluvně dohodnutá cena předmětu
leasingu, při převzetí závazku žalovaným akceptovaná, nikoli cena jiná (tedy
ani ta, za niž žalobce předmět leasingu předtím nabyl), žalovaný proto nemohl
jednat v omylu o této rozhodující skutečnosti, neboť byla žalovanému objektivně
zjistitelná.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá ani polemika
dovolatele o následcích uznání závazku žalovaným v projednávané věci. Odvolací
soud správně dovodil, že pokud někdo uzná písemně svůj určitý závazek, má se za
to, že v uznaném rozsahu tento závazek v době uznání trvá, a že procesním
důsledkem uznání závazku je přechod důkazního břemene z věřitele na dlužníka,
který musí prokázat, že jeho závazek nevznikl, neexistuje nebo zanikl. Správně
soudy nižších stupňů uzavřely, že tak vzniká vyvratitelná právní domněnka,
která znamená, že soud má podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v
zákoně stanovena domněnka, za prokázanou, pokud v řízení nevyjde najevo opak
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2010, sp. zn. 23 Cdo
272/2008). Na uvedeném nemohou nic změnit ani výše popsané námitky dovolatele
směřující do tvrzeného “předražení” předmětu leasingu.
Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry soudů nižších stupňů, podle nichž se
žalovanému nepodařilo prokázat, že by žalobce vyvolal omyl žalovaného či o něm
věděl, namítá-li, že žalovaný získal podklady o předražení zahraniční části
předmětu leasingu o více než 100 %, a že v době podpisu smlouvy navíc stroj
fyzicky neexistoval a probíhala teprve jeho kompletace, zpochybňuje tak
skutkové závěry, z nichž napadené posouzení odvolacího soudu vychází. Dovolací
důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který
je možno výhrady dovolatele proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska
jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Výkon práva žalobce není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle
ustanovení § 265 obch. zák., ani dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 obč.
zák. Oba účastníci jsou podnikatelé. Závazkový vztah uzavřeli při své
podnikatelské činnosti. Ustanovení § 265 obch. zák. směřuje proti zneužívání
práva, kdy ujednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku není sice
neplatné, ale soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Jde však o
případy výjimečné, neboť obchodní zákoník předpokládá určitou profesionální
úroveň a zdatnost podnikatele, který nese plné podnikatelské riziko a nemůže
proto např. namítat jako v občanskoprávních vztazích, že převzal závazek v
tísni a za nevýhodných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 159/2004). Bylo na žalovaném, jako podnikateli,
aby před rozhodnutím závazek převzít si vyhodnotil, jestli je pro něj výhodný
či nikoli.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný, náklady dovolacího řízení však žalobci nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu