U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Shell Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4, Antala Staška
2027/79, PSČ 140 00, IČO 15890554, proti žalovanému RSDr. J. H., zastoupenému
JUDr. Janem Michalcem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dobětická 10, o
zaplacení částky 2 322 934,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 24/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 28 Co 375/2007-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. března 2007, č. j. 27 C
24/2001-121, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 250 985,10 Kč spolu
s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 2 250 985,10 Kč od 30. 8. 2004
do zaplacení (výrok pod bodem I), dále uložil žalovanému nahradit žalobkyni
náklady řízení (výrok pod bodem II) a zamítl žalobu co do částky 71 949,10 Kč
spolu s příslušenstvím ve výši 7,1 % ročně z částky 2 100 000 Kč a dále ve výši
6,9 % ročně z částky 8 300,10 Kč a s příslušenstvím ve výši 7,1 % z
částky 81 949,10 Kč (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky
byla uzavřena smlouva o provozování a předání servisní stanice Shell v Praze 5
(smlouva o servisní stanici ze dne 30. 9. 1998), ve které si účastníci vymezili
práva a povinnosti stran smlouvy. K převzetí čerpací stanice žalovaným došlo
dne 1. 4. 1997, k předání zpět žalobkyni došlo dne 3. 3. 1999. Soud dále
zjistil, že žalovanému byla dne 1. 4. 1997 žalobkyní zaslána částka 2 600 000
Kč. Dne 26. 11. 1998 proběhlo mezi žalobkyní a žalovaným jednání, jehož
předmětem byla mj. též „dohoda o poskytnutí ze strany žalovaného celkové
analýzy hospodaření čerpací stanice ve vztahu ke staničním kartám a poskytnuté
záloze ve výši 2 100 000 Kč“. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně
zaplatila na účet žalovaného celkem částku 2 600 000 Kč, žalovaný žalobkyni
vrátil 500 000 Kč. Při právním posouzení věci soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému půjčku podle ustanovení § 657
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Smlouva o půjčce byla uzavřena
konkludentně, není změnou smlouvy o čerpací stanici. Pro úplnost soud prvního
stupně dodal, že i kdyby smlouva o půjčce nebyla uzavřena, měl by žalovaný
povinnost částku 2 100 000 Kč žalobkyni vrátit podle § 454 obč. zák. z titulu
bezdůvodného obohacení, neboť k plnění této částky nedošlo podle mezi účastníky
uzavřené smlouvy o servisní stanici. Smlouva o servisní stanici včetně jejích
příloh nepředpokládala „vkládání peněžních prostředků“ na provoz čerpací
stanice, jak uváděl na svou obranu žalovaný, naopak mezi stranami bylo sjednáno
ručení žalovaného za prodej na úvěr. Proto soud prvního stupně uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 100 000 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k částce 150 985,10 Kč dospěl soud prvního stupně k
závěru, že ji za žalovaného uhradil nový nájemník
čerpací stanice T. U., který o tyto částky ponížil následně tržby odváděné
žalobkyni, proto na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je
povinen žalobkyni vydat. Co do částky 71 949,10 Kč soud prvního stupně žalobu
zamítl, jelikož žalobkyně neprokázala, že by tato částka za spotřebu elektrické
energie byla za žalovaného uhrazena, proto nárok z titulu bezdůvodného
obohacení žalobkyni nevznikl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ve výroku označeným
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím věcném výroku tak, že
žalobu zamítl co do částky 150 985 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z této
částky od 30. 8.
2004 do zaplacení, jinak jej ve výrocích pod
bodem I a II potvrdil (prvý výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl potřebné
dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a ohledně částky 2 100 000 Kč s
příslušenstvím věc posoudil správně též po právní stránce. Odvolací soud plně
odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. K odvolacím námitkám
žalovaného odvolací soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že na účet žalovaného
složila dne 1. 4. 1997 částku 2 600 000 Kč. Tuto částku nelze spojovat se
smlouvou o provozování čerpací stanice a s celkovým vyúčtováním vyplývajícím z
této smlouvy a z jejího ukončení ke dni 3. 3. 1999, jak činil žalovaný. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu o tom, že mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák. ve spojení s
ustanovením § 261 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Jelikož
bylo zjištěno, že ve prospěch žalobkyně bylo vráceno 500 000 Kč, zbývá
žalovanému povinnost vrátit žalobkyni částku 2 100 000 Kč. Celkové vyúčtování
ze smlouvy o čerpací stanici nelze spojovat se žalovanou částkou. Nárok
žalobkyně není promlčen. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního
stupně ohledně částky 150 985 Kč s příslušenstvím, jelikož žalovaný byl ve
smluvním vztahu se společnostmi Pražská energetika, a. s., a SPT Telecom, a. s. T. U. (následný provozovatel čerpací stanice) uhradil za žalovaného žalovanou
částku, o kterou ponížil tržby odváděné žalobkyni. Částky neplatila za
žalovaného žalobkyně, proto žalobkyni vznikl nárok požadovat tyto částky po
následném provozovateli čerpací stanice, nikoli po žalovaném. Proto odvolací
soud žalobu co do výše 150 985 Kč s příslušenstvím zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalovaný dovoláním. Dovolatel se v obsahu dovolání nevyjadřuje k jeho přípustnosti, ve vztahu k
důvodům namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a odst. 2
písm. b) občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“] a dále namítá, že
řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel v obsahu dovolání polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a
poukazuje na vady řízení při provádění dokazování soudy nižších stupňů.
Odvolací soud navíc skutkové závěry posoudil nesprávně po stránce právní, když
žalobkyní poskytnuté plnění žalovanému ve výši 2 600 000 Kč posoudil nesprávně
jako smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák. Dovolatel namítá, že mezi
účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce a to ani tzv. konkludentně.
Nezpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů o poskytnutí plnění ve výši
2 600 000 Kč žalobkyní na účet žalovaného, projevy vůle účastníků však
nesměřovali k uzavření smlouvy o půjčce. Pokud by šlo o bezdůvodné obohacení na
straně žalovaného, poukazuje dovolatel na námitku promlčení, kterou v řízení
uplatnil, a na běh subjektivní promlčecí doby.
Dovolatel má dále za to, že soudy nižších stupňů neposoudili všechny důkazy o
tom, že žalobkyni se dostalo všech finančních prostředků za prodané pohonné
hmoty, včetně žalované částky. Poukazuje na provedenou inventuru u žalovaného,
přehled došlých plateb od odběratelů pohonných hmot. Tyto důkazy však soudy
nižších stupňů nebyly provedeny, řízení tak bylo zatíženo vadou. Dovolatel také
polemizuje s dalšími skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Částka 2 100 000
Kč byla žalobkyní vložena do systému provozování úvěrových staničních karet.
Žalobkyně měla i k této částce jednostranné inkasní oprávnění, mohla tak získat
převedené prostředky ihned zpět. Částka 500 000 Kč byla žalobkyní inkasována z
účtu, s kterým disponovala.
Po uplynutí dovolací lhůty dovolatel ve svých podáních namítal vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v
nedostatku věcné příslušnosti soudů nižších stupňů rozhodujících ve věci.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího
soudu za správné, žalovaný neprokázal vrácení poskytnutého plnění
žalobkyni, nárok žalobkyně není promlčen, dovolání je proto nedůvodné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel napadl dovoláním podle jeho obsahu rozhodnutí odvolacího soudu v
celém jeho rozsahu. Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které
nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech (jde o tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného
není subjektivně přípustné v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok rozsudku odvolacího soudu pod
bodem I ohledně částky 150 985 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z této částky
od 30. 8. 2004 do zaplacení). Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti
nákladovému výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Ve zbývajícím rozsahu není dovolání rovněž přípustné. Přípustnost dovolání
proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený
pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek, na
nichž rozhodnutí spočívá.Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž
výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (k tomu srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
541/2004). Výhrady dovolatele v poměrech projednávané věci neotevírají žádnou otázku
zásadního právního významu. Dovolatel v dovolání toliko polemizuje se
skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů. Dovolatelem zpochybňované závěry odvolacího soudu (který se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně) o právní povaze plnění žalobkyní poskytnutého žalovanému
nejsou v rozporu s hmotným právem ani judikaturou Nejvyššího soudu. Vyslovené závěry odvolacího soudu o účastníky uzavřené smlouvě o servisní
stanici a dále o samostatně uzavřené smlouvě o půjčce jsou plně v souladu s
principem smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne
3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I.,
pod pořadovým číslem 1. Závěry odvolacího soudu o uzavřené smlouvě o půjčce jsou také v souladu s
judikaturou o reálné (nikoli jen konsensuální) povaze půjčky (§ 657 obč. zák.),
přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i
bezhotovostním převodem na účet dlužníka, zde žalovaného (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003). Od uvedených
závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Otázku zásadního právního významu nepředstavují ani dovolací námitky žalovaného
směřující do nesprávného posouzení námitky promlčení žalovaného vznesené
žalovaným v průběhu řízení. K otázce promlčení nároku ze smlouvy o půjčce
uzavřené do 31. 12. 2000 (ve znění občanského zákoníku k tomuto datu) se
Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo
1224/2005, které bylo uveřejněno pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, ročník
2008, v němž dovodil, že promlčecí doba ohledně pohledávky z půjčky trvá tři
roky a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského
zákoníku). Podle ustálené judikatury se u půjčky poskytnuté do 31. 12. 2000
promlčení vždy řídilo občanským zákoníkem, a to i v případě, že její účastníci
byli podnikateli a k půjčce došlo při jejich podnikatelské činnosti. Pro
úplnost v této souvislosti dovolací soud dodává, že nárok žalobkyně by nebyl
promlčen ani v případě posouzení nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného
obohacení. Vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, řídí se promlčení
práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku (ve znění občanského
zákoníku k 31. 12. 2000) a promlčecí doba je tedy čtyřletá (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 26, ročník 2004). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130). Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti
dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných či
neúplných skutkových závěrů odvolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatel uvedené
skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost
dovolání založit nelze. K podáním žalovaného, kterými namítal vadu řízení (věcnou nepříslušnost
Obvodního soudu pro Prahu 6), Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti
dovolání přihlížet nemohl, neboť tomu brání ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.,
jelikož tato podání dovolatel učinil po uplynutí dovolací lhůty. Vzhledem k
nepřípustnosti dovolání nebylo možno k případným vadám řízení přihlížet ani z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto existenci této
tvrzené vady řízení nezkoumal. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tak, že dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího
soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení
odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání
nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon
připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239
o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se
účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně
srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím k
tomu, že procesně neúspěšnému žalovanému (dovolateli) náhrada nákladů
dovolacího řízení nepřísluší a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení
nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu