29 Odo 958/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela ve věci konkursu
dlužníka Ing. A. Z., zastoupeného, advokátem, o návrhu věřitelky Č. s., a.
s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 227 K 44/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 3. října 2002, č. j. 2 Ko 291/2001 – 211, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. srpna 2001, č. j. 227 K
44/2000 – 135, prohlásil konkurs na majetek dlužníka Ing. A. Z., uzavíraje, že
dlužník je v úpadku formou insolvence, neboť ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, má více věřitelů se
splatnými pohledávkami, jež není schopen hradit (v případě navrhující věřitelky
Č. s., a. s. a F. ú. B. – v. /dále též jen „finanční úřad“/, ani v rámci
vykonávacího řízení).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. října
2002, č. j. 2 Ko 291/2001 – 211 (dříve žurnalizovaném na č. l. 206), usnesení
soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v
závěru, že byla osvědčena insolvence dlužníka. K námitce dlužníka, že soud
prvního stupně porušil jeho právo se k věci vyjádřit, odvolací soud uvedl, že
dlužník se s největší pravděpodobností k návrhu na prohlášení konkursu
vyjádřil, a to v zásilce doručené soudu prvního stupně 4. prosince 2000, kterou
se však nepodařilo dohledat. Dlužník stejnopis listiny, obsahující ono
vyjádření, soudu nepředložil, ač k tomu byl vyzván 12. října 2001; tím
odvolacímu soudu znemožnil posoudit, zda obsah vyjádření mohl mít vliv na
věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ a § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení před
soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř.), že tato rozhodnutí spočívají na nesprávných právních závěrech (tedy,
že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vycházejí
ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Existenci
těchto dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že jeho vyjádření k návrhu
na prohlášení konkursu, které zaslal Krajskému soudu v Brně dne 4. prosince
2000, se ztratilo, takže soud prvního stupně k němu při rozhodování o
prohlášení konkursu nepřihlédl. V tomto vyjádření přitom uváděl, že výše dlužné
částky tvrzená navrhující věřitelkou neodpovídá skutečnosti, jelikož tato
věřitelka disponovala jeho majetkem v mnohem vyšší hodnotě, než jakou si
následně započetla na úhradu jeho dluhu. Nadto navrhující věřitelka vůči
dlužníku postupovala protiprávně, čímž mu způsobila značnou škodu, jež dosud
není vypořádána. V důsledku protiprávního postupu navrhující věřitelky vyměřil
finanční úřad dlužníkovi daňovou povinnost v nesprávné výši (na základě
podkladů, které pro dané řízení nebylo možné použít). Šetření postupu obou
označených věřitelů vůči dlužníku není dosud skončeno. Z uvedeného podle
dovolatele plyne, že soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly okolností, že
pohledávky navrhující věřitelky a finančního úřadu nebyly placeny, jelikož
dlužník popírá jejich výši a proto je nechce v uplatněné výši hradit, což samo
o sobě neznamená, že své skutečné závazky nemůže splatit. Soudy obou stupňů
tedy neučinily dostatečná skutková zjištění a z provedených skutkových zjištění
pak učinily nesprávný právní závěr týkající se úpadku dlužníka. Odvolací soud
měl již sám konstatovat, že postup soudu prvního stupně nebyl v souladu s
článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „listina“)
ani s ustanoveními § 1 a § 3 o. s. ř. (dlužníku totiž nebyla dána možnost se ve
věci vyjádřit ústně a k jeho písemnému vyjádření nebylo přihlédnuto - soud se
jím nezabýval). Dovolatel proto pokládal za samozřejmé, že odvolací soud
usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek zruší s poukazem na nedodržení
procesních postupů; proto se též nevyjadřoval k vlastní skutkové podstatě
věci, k čemuž je stále připraven. Dovolatel tudíž požaduje, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Navrhující věřitelka ve vyjádření poukazuje na to, že dlužník její
pohledávky (v celkové výši 5,180.073,35 Kč) nepopřel ani při přezkumném
jednání, z čehož usuzuje na dlouhodobý nedostatek peněžních prostředků u
dlužníka, nikoliv na jeho neochotu pohledávky zaplatit.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím
ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a
§ 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí
nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Oproti očekávání dovolatele nelze závěr o nepřípustnosti dovolání zvrátit ani
poukazem na úpravu obsaženou v ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
podle kterého je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dovolatel totiž přehlédl, že dle
ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. platí v takovém případě obdobně ustanovení
§ 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je
možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání může být přípustné jen za předpokladu,
že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve
věci samé“, je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze
usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně
významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil.
Bez zřetele k tomu, že dovolatelova námitka, podle které rozhodnutí soudů
nižších stupňů vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování, nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. řádně
(k tomu by bylo nutné především tvrdit, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování „v
podstatné části“), již z dikce označeného ustanovení plyne, že označený
dovolací důvod lze užít, jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a
238a o. s. ř.). Z argumentů snesených na podporu závěru o existenci dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. a stejně tak (ve shodě s výše cit. usnesením
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004) z argumentů uplatněných na podporu
úsudku, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tudíž
na přípustnost dovolání v této věci dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
usuzovat nelze.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatelka
žádnou zásadně významnou právní otázku Nejvyššímu soudu k řešení nepřekládá; co
do řešení otázky, zda soudy učiněné skutkové závěry dovolovaly v konkrétním
případě uzavřít, že navrhující věřitelka a finanční úřad mají za dlužníkem
pohledávky po lhůtě splatnosti, které tento není schopen po delší dobu hradit,
postrádá rozhodnutí potřebný judikatorní přesah.
Nejvyšší soud tudíž neshledává dovolání přípustným ani za použití ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadenému rozhodnutí nepřisuzuje po
právní stránce zásadní význam.
Jak Nejvyšší soud opakovaně uzavřel (srov. mutatis mutandis např. též usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), přípustnost dovolání v dané věci nezakládá ani
nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bez dalšího
(že proti usnesení odvolacího soudu lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode
dne jeho doručení /§ 238a odst. 1 písm. a/, § 240 odst. 1 o. s. ř./ u Krajského
soudu v Brně). Nesprávné poučení o přípustnosti dovolání toliko vedlo k tomu,
že lhůta k podání dovolání dlužníkovi doběhla (v intencích ustanovení § 240
odst. 3 věty druhé o. s. ř.) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného
usnesení.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. března 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda
senátu