28 Cdo 2284/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce P. M. J. C. d. L., zastoupeného Mgr. Janem Procházkou, advokátem
se sídlem v Táboře, Husovo náměstí 531 proti žalovaným a) JUDr. J. M., a b) J.
M., zastoupeným Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem v Táboře, Ústecká 704,
o zaplacení částky 1.207.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 12 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 10. 2009, č. j. 15 Co
580/2009-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Tibora Stana, advokáta se sídlem v Táboře,
Ústecká 704, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 23. 6. 2008,
aby mu žalovaní zaplatili částku 1.207.560,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že
žalovaným půjčil dne 7. 11. 2002 částku 750.000,- Kč, aby zakoupili nemovitost
v N., což žalobce jako cizinec sám učinit nemohl. Se žalovanými se dohodl, že
předmětnou nemovitost darují své dceři a žalobci po jejich svatbě do společného
jmění manželů. V průběhu let 2002 až 2004 poskytl žalobce na rekonstrukci
nemovitosti další peníze, souhrnně částku 457.560,- Kč. Protože se žalobce s
dcerou žalovaných v únoru roku 2004 rozešel a žalovaní následně darovali
nemovitost pouze své dceři, domáhal se vrácení všech poskytnutých finančních
prostředků.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 12 C 139/2008-72,
žalobu zamítl s tím, že ohledně částky 750.000,- Kč se žalovaní nemohli
bezdůvodně obohatit, neboť nikdy nedošlo k faktickému předání finančních
prostředků od žalobce přímo žalovaným, nýbrž pouze zprostředkovaně přes jejich
dceru. Ohledně částky 457.560,- Kč dospěl k závěru, že o bezdůvodné obohacení
na straně žalovaných jde, jelikož žalobce hradil za žalované to, co jako
vlastníci nemovitosti měli hradit sami. Žalovaní vznesli námitku promlčení.
Podle soudu prvního stupně začala objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 2
obč. zák. běžet od února roku 2004, kdy žalobce přestal žalovaným poskytovat
finanční prostředky na rekonstrukci předmětné nemovitosti, a byla tříletá,
neboť žalobce neprokázal, že by se žalovaní bezdůvodně obohatili úmyslně.
Subjektivní promlčecí doba začala běžet nejpozději od roku 2004, kdy se žalobce
dle své účastnické výpovědi dozvěděl, že nemovitost darovali žalovaní pouze své
dceři. V té chvíli podle soudu prvního stupně věděl, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Protože žaloba byla podána až 23. 6.
2008, je nárok žalobce promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, č. j. 15 Co 580/2009-101, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že i
ohledně částky 750.000,- Kč došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť není
podstatné, kdo žalovaným předával finanční prostředky, ale že se jednalo o
prostředky žalobce. Žalovaní tak na úkor žalobce získali majetkový prospěch
plněním z právního důvodu, který později odpadl, když nedošlo k zamýšlenému
převodu nemovitosti do společného jmění manželů žalobce a dcery žalovaných.
Podle odvolacího soudu objektivní promlčecí doba začala běžet v únoru roku 2004
a jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaní získali bezdůvodné obohacení
úmyslně, byla tříletá a uplynula v únoru roku 2007. Vzhledem k tomu, že žaloba
byla podána dne 23. 6. 2008, tedy po uplynutí objektivní promlčecí doby,
odvolací soud již nepokládal za nutné zabývat se počátkem běhu subjektivní
promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítal, že:
a) subjektivní promlčecí doba měla začít běžet až od 1. října 2007, kdy
se z dopisu žalovaných dozvěděl, že mu nevydají ani peníze, ani předmětnou
nemovitost,
b) na straně žalovaných došlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení,
c) žalovaní svůj dluh uznali.
Žalovaní ve svém vyjádření namítali nepřípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
a ztotožnili se se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání může být v projednávané věci založena jen za podmínky
upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle §
237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
1. K námitce ad a) – otázka stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2
téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode
dne, kdy k němu došlo.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu okamžikem, kterým odpadl právní
důvod plnění a kdy začne běžet objektivní promlčecí doba, je okamžik, kdy je
vytvořen takový stav, z něhož je zřejmé, že povinnost již nebude splněna. Běh
subjektivní promlčecí doby pak počíná okamžikem, kdy se oprávněný dozví, že
povinnost splněna nebude (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 968/99, nebo ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, které
jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách www.nsoud.cz). V projednávané
věci objektivní promlčecí doba počala běžet v únoru roku 2004, kdy žalovaní
darovali předmětnou nemovitost pouze své dceři a tím vytvořili takový stav, z
něhož bylo zřejmé, že k očekávanému převodu nemovitosti do společného jmění
žalobce a dcery žalovaných nedojde. Z provedeného dokazování před soudem
prvního stupně, zejména z výpovědi žalobce samého, vyplynulo, že již v roce
2004 se žalobce dozvěděl o převodu nemovitosti žalovanými na jejich dceru.
Subjektivní promlčecí doba proto počala běžet od roku 2004 a uplynula dlouho
před podáním žaloby dne 23. 6. 2008. Dovolací soud proto konstatuje, že závěr
soudů nižších stupňů, podle kterého žalovaní uplatnili námitku promlčení
úspěšně, je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
2. K námitce ad b) – otázka úmyslného bezdůvodného obohacení.
Posouzení otázky, zda došlo či nedošlo na straně žalovaných k úmyslnému
bezdůvodnému obohacení, není v tomto případě účelné. Případný úmysl žalovaných
bezdůvodně se obohatit by měl totiž vliv pouze na délku objektivní promlčecí
doby, nikoli však na uplynutí promlčecí doby subjektivní. Pro vzájemný vztah
objektivní a subjektivní promlčecí doby totiž platí, že skončí-li běh jedné z
nich, právo se promlčí i vzdor tomu, že běží druhá promlčecí doba.
3. K námitce ad c) – otázka uznání dluhu žalovanými.
Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do
důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má
takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho
promlčení. Žalobce v řízení netvrdil, že by žalovaní uznali svůj dluh ve smyslu
uvedeného ustanovení (tj. v písemné formě, co do důvodu i výše), a proto je
jeho námitka zjevně neodůvodněná.
Dovolání není přípustné ani proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Z
ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. totiž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech
řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je
přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku.
Podle ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. není dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003).
Protože žádná ze vznesených námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu
dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož
dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovaným
účelně vynaložené náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta
ve výši 10.000,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 14 odst. 1, § 16 odst.
2, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z
paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném
znění) a 20 % DPH ve výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené
povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu