30 Cdo 1331/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně obchodní společnosti N., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti
žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 1.600.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 72/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 26
Co 423/2006-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 26
Co 423/2006-91, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. prosince 2005,
č. j. 9 C 72/2003-68, ve výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou ze dne 7. října 2002 domáhala rozsudku, kterým by soud
určil obsah kupní smlouvy s tím, že nebude-li tomuto návrhu vyhověno, žádá po
žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.600.000,- Kč a dalšího plnění
ve výši 700.000,- Kč. S ohledem na odlišnou povahu těchto nároků Okresní soud
vyloučil každou z těchto věcí k samostatnému řízení. V řízení vedeném u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9C 286/2002 byla pravomocně (ke dni 30.
ledna 2004) zamítnuta žaloba na určení obsahu kupní smlouvy podle smlouvy o
smlouvě budoucí, kterou dne 10. prosince 1998 uzavřel žalovaný s právním
předchůdcem žalobkyně S. T., spol. s r.o. Žalobkyně tak setrvala na vydání
bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout převzetím kupní ceny,
když následně nedošlo k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č. j. 9 C
72/2003-68, výrokem I. připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně požaduje
zaplacení částky 1.600.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení za dobu od 30. ledna
2004 do zaplacení, výrokem II. žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni
1.600.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a výrokem III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný
je vlastníkem objektu pro individuální rekreaci č. e. 83 se stavební parcelou
č. 51
a pozemkových parcel č. 233, 237/1, 237/2, 237/3, 240/5 a 527/2, všech
zapsaných
na listu vlastnictví č. 100 v katastru nemovitostí pro obec J., katastrální
území H. u T. Dne 10. prosince 1998 uzavřel žalovaný se společností S. T. spol.
s r.o. smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se obě strany zavázaly nejpozději do
1. dubna 1999 uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem měly být výše uvedené
nemovitosti. Budoucí kupující byl oprávněn převést práva a povinnosti ze
smlouvy na třetí osobu. Žalobkyně byla do obchodního rejstříku zapsána dne 16.
července a dne 2. října 2002 uzavřela se S. T., spol. s r.o. smlouvu o převodu
práv kupujícího ze smlouvy o budoucí smlouvě se žalovaným. Soud konstatoval, že
do 1. dubna 1999 nedošlo podle smlouvy o smlouvě budoucí ani k uzavření budoucí
kupní smlouvy, ani k dohodě o tom, že tato smlouva bude uzavřena později.
Společnost S. T. tak mohla již dne 2. dubna 1999 podat žalobu, kterou by se
domáhala vrácení částky 1.600.000,- Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle
§ 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a § 107 odst. 1 až 3
téhož zákona se závěrem, že námitka promlčení uplatněná žalovaným je důvodná,
neboť subjektivní promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne
2. dubna 2001 a objektivní dne 2. dubna 2002, tedy obě ještě před podáním
žaloby. Soud prvního stupně konečně uvedl, že i v případě, že by připustil, že
v období po 2. dubnu 1999 mohla existovat u žalobkyně (resp. jejího právního
předchůdce) pochybnost o tom, zda závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí bude
splněn či nikoliv, pak je třeba vzít v úvahu, že měla možnost domáhat se
nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy žalobou podanou u soudu
podle § 50a odst. 2 o. z. ve lhůtě jednoho roku – tedy do 1. dubna 2000.
Jestliže žalobkyně (resp. její právní předchůdce) žalobu v této lhůtě nepodala,
muselo jí být zřejmé, že do budoucna již nebude mít možnost domáhat se zákonem
stanoveným způsobem splnění závazku žalovaného ze smlouvy o smlouvě budoucí,
tj. uzavření kupní smlouvy. V tomto případě by promlčecí doba (objektivní i
subjektivní) počala běžet od 2. dubna 2000. Žaloba (však) byla podána až dne 7.
října 2002, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby (dne 2. dubna 2002).
Obstát podle soudu nemohla ani námitka žalobkyně, že subjektivní promlčecí doba
počala běžet až ode dne následujícího od právní moci rozsudku, kterým byla
zamítnuta žaloba o určení obsahu kupní smlouvy (tj. od 31. ledna 2004), neboť
žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) muselo být od počátku zřejmé, komu a
jakou finanční částku předala – tedy kdo se na její úkor obohatil.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 26 Co
423/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III.
potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně i s jeho závěrem, že je uplatněný nárok promlčen. Nesouhlasil
však s názorem, že subjektivní promlčecí doba uplynula dne 2. dubna 2001 a
objektivní dne 2. dubna 2002. Podle odvolacího soudu nelze běh promlčecí doby k
vrácení kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení počítat počínaje dnem
následujícím po datu, kdy uplynula lhůta k dobrovolnému uzavření smlouvy – tedy
k 1. dubnu 1999. Ustanovení § 50a odst. 2
o. z., v tehdy platném znění, umožňovalo smluvním stranám se domáhat nahrazení
prohlášení vůle druhé smluvní strany soudním rozhodnutím ve lhůtě jednoho roku
od doby dohodnuté k uzavření smlouvy. Teprve po jejím uplynutí se plnění
poskytnuté na kupní cenu stalo bezdůvodným obohacením, neboť žalobkyně již
neměla jakékoliv právní instrumenty, jimiž by mohla žalovaného k uzavření
smlouvy donutit. Skutečnost, že k uzavření kupní smlouvy ve sjednané lhůtě
nedošlo, byla žalobkyni (resp. jejímu právnímu předchůdci) známa a současně
věděla, od koho má vrácení kupní ceny požadovat. Soudní rozhodnutí v
souvisejícím sporu sp. zn. 9 C 286/2002 tento objektivně existující stav pouze
zhodnotilo, nelze s ním však počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojovat.
Subjektivní i objektivní promlčecí doba tak právnímu předchůdci žalobkyně
začala běžet dne 2. dubna 2000, přičemž dvouletá subjektivní promlčecí doba
uplynula dne 2. dubna 2002, tedy ještě před podáním žaloby (7. října 2002).
Odvolací soud proto uzavřel, že námitka promlčení byla soudem prvního stupně
správně posouzena jako opodstatněná.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 5. ledna 2007 a
téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala žalobkyně dne 1. března
2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, přičemž
výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
(rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci); z obsahu dovolání
však lze dovodit i uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř. Za zásadní považuje určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v
případě nároku na vydání bezdůvodné obohacení v této věci. Má za to, že soudy
obou stupňů rozhodovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR – tedy v
rozporu s hmotným právem. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaných ve věcech
vedených pod sp. zn. 33 Odo 477/2001, 25 Cdo 968/99,
33 Odo 610/2001 a 32 Odo 680/2003, vyplývá, že pro počátek běhu subjektivní
lhůty
je důležité, kdy žalobkyně získala vědomost o tom, kdo se na její úkor
bezdůvodně obohatil, a že se obohatil, a že lze toto právo objektivně vykonat.
K tomu žalobkyně uvádí, že vědomost o tom, že koupě již nebude realizována,
byla zřejmá
až z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp.zn. 9 C 286/2002.
Právo na vydání bezdůvodného obohacení mohla poprvé objektivně vykonat (tedy
zaslat písemnou výzvu dlužníkovi a požadovat uzavření smlouvy) až po odpadnutí
překážky, kterou byl pobyt žalovaného na neznámém místě v Kanadě až do roku
2002. Teprve v roce 2002 tak mohl začít běh subjektivní promlčecí doby.
Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 7. října 2002, a konec objektivní (i
současně subjektivní) lhůty nastal
až 2. dubna 2003, právo žalobkyně nemohlo být promlčeno. Dovolatelka proto
navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu
soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 8. března 2007. Uvedl, že
žalobkyně (resp. její předchůdce) byla obeznámena s jeho odjezdem do K. i
místem jeho pobytu, a pro ten účel vystavil osobě, kterou označil právní
předchůdce žalobkyně, plnou moc k podpisu kupní smlouvy, ke vkladu smlouvy do
katastru nemovitostí a k podání daňového přiznání. Tento důkaz přitom
předložila v řízení sama žalobkyně (čl. 10 spisu). Žalobkyně resp. její právní
předchůdce tak mohl v zákonem stanovené době uplatnit své právo. Navrhuje
proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě
vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se
zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o. s. ř., neboť napadeným výrokem ve věci samé rozsudku odvolacího
soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního
stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož
soudu.
Dovolací soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ve věci samé, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se
závěrem,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. z důvodů, že otázku promlčení
uplatněného nároku podle ustanovení § 107 o. z. řeší v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí
není možno hodnotit jako správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem
ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny a
dovolací soud z nich proto při dalších úvahách vychází.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)
žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu otázku správnosti právního závěru
odvolacího soudu o vymezení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle
ustanovení § 107 o. z.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením
je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 101 o. z. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí
doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode
dne, kdy k němu došlo.
Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení platí tedy speciální
úprava v ustanovení § 107 obč. zák. V prvním odstavci tohoto ustanovení je
upravena tzv. subjektivní promlčecí doba, v odstavci druhém pak promlčecí doba
objektivní. Obě lhůty počínají a běží nezávisle na sobě a jejich vzájemný vztah
je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí a je-li vznesena
námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se neváže k datu splatnosti, jak je tomu u počátku obecné promlčecí
doby podle § 101 obč. zák., ale k jiné skutečnosti, kterou je vědomost
oprávněného o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se
obohatil.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobkyně (resp. její právní předchůdce)
a žalovaný jednali o prodeji předmětných nemovitostí, kdy uvažovali o uzavření
příslušné kupní smlouvy. Žalobkyně (resp. její právní předchůdce) předem
zaplatila žalovanému částku 1.600.000,- Kč k úhradě kupní ceny za tyto
nemovitosti. Tato platba žalobkyně měla ve své podstatě charakter zálohy na
kupní cenu, neboť plnění bylo poskytnuto žalovanému dříve, než ke kupní smlouvě
mělo vůbec dojít, a žalovaným bylo přijato v souvislosti se zamýšlenou koupí.
Podle ustanovení § 498 o. z. platí,
že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se
jako
na zálohu. Znamená to, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana
něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena
vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky
před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje
za zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění. V tomto směru je nezbytné
v dané věci vycházet z toho, že nárok na vrácení plnění (v daném případě
zálohy) poskytnuté v souvislosti se zamýšlenou koupí, která se později
nerealizovala, je třeba po právní stránce posoudit jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení získaného plněním, jehož právní důvod dodatečně odpadl
(§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2
obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Ke splnění
předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč.
zák.) nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní
promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní.
Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, vzniká
okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění.
Jestliže v souvislosti se zamýšlenou koupí nemovitostí žalobkyně (resp. její
právní předchůdce) poskytla žalovanému peněžitou částku a žalovaný tuto částku
přijal, stala se tato záloha bezdůvodným obohacením ve chvíli, kdy žalovaný
odmítl nemovitosti žalobci prodat, popř. vytvořil stav, z něhož je zřejmé, že
koupě již nebude realizována. Tímto okamžikem odpadl právní důvod, na jehož
základě žalobkyně (resp. její právní předchůdce) plnila žalovanému. Tuto otázku
však soudy obou stupňů neřešily odpovídajícím způsobem.
Odvolací soud při posouzení okamžiku, kdy právní důvod plnění žalobkyně (resp.
jejího právního předchůdce) odpadl a kdy se žalobkyně o tom dozvěděla, bral v
úvahu uplynutí jednoroční lhůty podle ustanovení § 50a odst. 2 o. z., v níž se
lze domáhat nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím, s faktickým závěrem, že
jejím uplynutím se žalobkyně dozvěděla o tom, že jí předem poskytnutá kupní
cena (záloha) na koupi pozemku se stala bezdůvodným obohacením na straně
žalovaného, ač ve skutečnosti nejde o okamžik, kterým odpadl právní důvod
plnění žalobkyně; tím mohl být jedině okamžik, kdy, žalovaný dal zřetelně
najevo, že kupní smlouvu s žalobkyní neuzavře (obdobně srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99). Běh
subjektivní promlčecí doby proto mohl počít teprve okamžikem, kdy se žalobkyně
dozvěděla, že zamýšlená koupě nebude uskutečněna, přičemž tím není sám o sobě
moment uplynutí jednoroční lhůty podle ustanovení § 50 odst. 2 o. z. Tímto
okamžikem tak ovšem nepochybně není ani dovolatelkou zmiňovaná právní moc
rozsudku ve věci Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 9 C 286/2002 (ostatně
žalovaný svůj úmysl neuzavřít s žalobkyní původně uvažovanou kupní smlouvu
musel zcela jistě projevit minimálně již po zahájení řízení v této věci,
přičemž nelze vyloučit ani možnost, že se tak stalo již dříve).
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě
otázku počátku běhu promlčecí doby podle ustanovení § 107 o. z. posuzoval
odlišně, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. byl užit opodstatněně (je však třeba připomenout, že s
ohledem na vyložené, jsou ovšem obsoletní úvahy obsažené v dovolání vážící se k
dovolatelkou tvrzené přechodné nemožnosti doručit žalovanému písemnou výzvu k
uzavření původně zamýšlené kupní smlouvy). Dovolací soud za tohoto stavu
rozsudek odvolacího soudu zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které se
tak stalo, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo nezbytné zrušit ve
výrocích II. a III. i jej. Věc v uvedeném rozsahu proto byla k dalšímu řízení
postoupena Okresnímu soudu v Trutnově (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst.
3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu