28 Cdo 2290/2021-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v
Praze 1, Mariánské nám. 2, IČO 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovanému D. N. D.,
narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se
sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o zaplacení částky 143.421 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu v Praze 4 pod sp. zn. 60 C 178/2018, o návrhu
žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
listopadu 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, takto:
I. Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu
2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, se v části výroku I., jíž ve výroku o věci samé
co do částky 126.621 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
126.621 Kč ode dne 31. července 2018 do zaplacení a ve výroku o nákladech
řízení potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2020, č.
j. 60 C 178/2018-145, a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení,
odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, v části výroku I.,
jíž ve výroku o věci samé co do částky 16.800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % ročně z částky 16.800 Kč ode dne 31. července 2018 do zaplacení
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2020, č. j. 60 C
178/2018-145, se zamítá.
Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co
213/2020-193, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2020,
č. j. 60 C 178/2018-145 [kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobci částku ve výši 143.421 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z částky 143.421 Kč ode dne 31. 7. 2018 do zaplacení (výrok I.) a na
nákladech řízení částku 50.490 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.)], a
rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve
výši 17.327,20 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalovaný včasným dovoláním,
jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. k vyřešení otázek hmotného práva, „zda
je dán nárok vlastníka nemovité věci na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
jejím užíváním vůči jejímu faktickému uživateli za období od skončení nájmu do
vyklizení a předání (vrácení) této nemovité věci jejím dřívějším nájemcem“, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a
„otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacením, resp. počátku běhu
promlčecí lhůty a její délky“, kterou odvolací soud posoudil nejen v rozporu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ale „především s platnou právní úpravou“,
neboť nevzal v potaz existenci subjektivní promlčecí lhůty; v dovolání
dovolatel též poukázal na „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále dovolatel navrhl odklad
vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť by mu jeho neprodleným výkonem byla
způsobena újma na jeho právech. Žalobce se k návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
odvolacího soudu nevyjádřil. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím
o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby
neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. V usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud shrnul, že
s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243
písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být
splněny kumulativně, to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v
pokračování v dovolacím řízení, je včasné, přípustné subjektivně i objektivně,
2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo
zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na
jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude
úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení
(nedotkne se právních poměrů třetí osoby). Dovolání žalovaného směřující proti části výroku I.
rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, jíž ve výroku o věci samé
co do částky 126.621 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
126.621 Kč ode dne 31. 7. 2018 do zaplacení, potvrdil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, nemá vady, bylo podáno
včas a je v tomto rozsahu subjektivně i objektivně přípustné. Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se poměřuje možným
dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele. O tom, že
dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze uvažovat tehdy, jestliže dosavadní
poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu
rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné
důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru
o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání v uvedeném rozsahu bude úspěšné. Je přitom zřejmé, že dovolateli případným výkonem rozhodnutí (exekucí) ve
specifikované části, tj. ohledně částky 126.621 Kč s příslušenstvím
(představující náhradu za bezdůvodné obohacení, jež měl žalovaný na úkor
žalobce získat bezesmluvním užíváním prodejního místa Z 627 v areálu Pražské
tržnice v období od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2016), a v žalobci přisouzené náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů, hrozí závažná újma na jeho právech, a to
s ohledem na výši přiznaného nároku, neboť ztráta uvedené částky by významně
zasáhla do jeho osobních a sociálních poměrů, a mohla by způsobit ohrožení
řádné výživy jeho nezletilých dětí. Odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího
soudu ve výše specifikované části se nedotkne právních poměrů třetích osob. Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu odložil vykonatelnost napadeného
rozsudku odvolacího soudu, a to do doby právní moci rozhodnutí o dovolání. V části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co 213/2020-193, jíž ve výroku o věci samé co do částky 16.800 Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky ode dne 31. 7. 2018 do
zaplacení (uplatněné žalobcem na základě nezaplacených faktur za elektrickou
energii) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2020, č. j. 60 C 178/2018-145, však dovolání nelze mít za objektivně přípustné ve smyslu
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nedosažení bagatelního limitu 50.000 Kč. V
tomto rozsahu proto Nejvyšší soud návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti
napadeného rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu
28 Cdo
3105/2020). Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu
účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k
užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné
obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či
její část) přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, nebo rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017). V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se
však předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť dle § 2994 o. z. platí, že
dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v
dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli
právo na náhradu. Vlastník věci tedy může požadovat vydání bezdůvodného
obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře (viz z recentní
judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo
493/2021). V kontextu projednávaného případu je zapotřebí aplikovat § 2994 o. z., neboť
tento dle svého smyslu dopadá nejen na případy, v nichž oprávnění nakládat s
cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo, ale i na situace, v
nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto
právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož
faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků (typicky skončení
podnájemního vztahu při zániku nájmu). Podstatné je, že se užívání věci
faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li konečný uživatel v
dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu,
jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu. Skončil-li tedy nájemní poměr mezi žalobcem a společností D. C. k 31. 12. 2012
a stejně tak od něj odvozený podnájemní vztah s žalovaným, bude po tomto datu v
případě pokračujícího užívání nemovitosti povinen k vydání bezdůvodného
obohacení žalovaný jen za situace, nebyl-li v dobré víře ohledně trvání
předmětného nájemního vztahu. Postrádají-li však rozhodnutí soudů nižších
stupňů zcela posouzení dobré víry žalovaného (§ 7 o. z.), nemohou závěry o jeho
pasivní věcné legitimaci k zaplacení předmětné částky obstát. Opodstatnění je možno přiznat rovněž výtkám dovolatele týkajícím se posouzení
běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Judikatura dovolacího soudu se totiž konstantně hlásí k názoru, podle něhož je
u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná)
promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají,
běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li
běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě
běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt
a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn.
33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo
na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí
lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1374/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020). Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je
rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. §
619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. pod číslem 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Dle § 621 ve
spojení s § 629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta nově stanovena v délce
tří let (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28
Cdo 2208/2021). Objektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného
obohacení (§ 638 o. z.) počíná přitom plynout již okamžikem, kdy k bezdůvodnému
obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní lhůta trvá po dobu deseti,
respektive patnácti let (v případě úmyslného obohacení). V daném případě odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval toliko § 638
odst. 1 o. z. pojednávající o objektivní promlčecí lhůtě, zcela však pominul
běh promlčecí lhůty subjektivní (§ 629 odst. 1 o. z.), která, jak je uvedeno
výše, začíná nabytím vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě
povinné k jeho vydání. Nezabýval-li se odvolací soud vůbec možností, že by
právo mohl být promlčené uplynutím subjektivní promlčecí lhůty, je jeho závěr v
tomto směru přinejmenším předčasný. S odvolacím soudem však lze souhlasit, že
bylo-li právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za období 1. 1. 2013
do 31. 12. 2013 uspokojeno, nemohlo k jeho promlčení dojít. Přípustnost dovolání však nemůže založit mínění dovolatele o údajném rozporu
mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zde je namístě připomenout, že
napadá-li dovolatel samotné hodnocení důkazů realizované odvolacím soudem v
duchu zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř., vznáší tak
svým charakterem námitky skutkové, přehlížeje, že jde o polemiku se skutkovými
úsudky soudů nižších stupňů, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní
úpravy vázán. V poměrech od 1. 1. 2013 nadto dovolatel nemá k dispozici žádný
dovolací důvod, jímž by mohl brojit vůči hodnocení důkazů soudem (viz § 241a
odst. 1 o. s. ř. a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 4/2014). Vzhledem ke shora uvedenému pokládá Nejvyšší soud dovolání žalovaného v mezích
jím předestřené argumentace za důvodné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež
přistoupil v intencích § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř.
ke
zrušení rozsudků městského soudu i soudu obvodního, jehož rozhodnutí spočívá na
tomtéž úsudku o pasivní věcné legitimaci žalovaného, a k vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.