28 Cdo 2327/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně M.
K., zastoupené JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, U
Jiskry 114/1, 408 01, proti žalované AGENCY TRANSPORT, s.r.o., IČO 27271854, se
sídlem Liberec, Hanychovská 557/12, 460 10, o zaplacení částky 145.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci, pod sp. zn. 16 C 100/2009,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 24. 9. 2013, č. j. 35 Co 171/2013-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění (§ 243f o.s.ř.):
Rozsudkem ze dne 1. 8. 2012, č. j. 16 C 100/2009-165, Okresní soud v Liberci
(dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované
domáhala zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalovaná v
době od 15. 7. 2007 do 28. 2. 2009 neoprávněně užívala bytové prostory a část
pozemku. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně společně s manželem MUDr. L.
K. dne 1. 1. 1997 podepsala smlouvu o nájmu nemovitostí nacházejících se ve
společném jmění manželů se společností KOMA LIBEREC, spol. s r.o., jejímiž
společníky jsou rovněž žalobkyně a MUDr. L. K. Předmětem nájmu byly nemovitosti
č. p. 557 a 539, včetně pozemků, telefonních linek a příslušenství, za sjednané
nájemné ve výši 140.000,- Kč ročně. Dodatky k nájemní smlouvě ze dne 22. 1.
1997 a ze dne 16. 6. 1998 již žalobkyně nepodepsala a učinil tak pouze její
manžel, ačkoliv ho k tomu nezmocnila a ačkoliv se nejednalo o běžnou záležitost
týkající se společného majetku. V těchto dodatcích bylo upřesněno, že jde o
nájem nemovitostí zapsaných na LV č. 3145, a to budovy č. p. 539 na pozemku p.
č. 4277/1 a budovy č. p. 557 na pozemku p. č. 4278, a bylo v nich uvedeno, že
prostory v domě lze dále pronajímat. Podle smlouvy ze dne 14. 2. 2004 pak
společnost KOMA LIBEREC, spol. s r.o. předala do podnájmu pozemek č. 4283/4,
zapsaný na LV č. 3145, Š. N., který je společníkem a jednatelem žalované
společnosti AGENCY TRANSPORT, s.r.o., jež je faktickou uživatelkou daných
nemovitostí. Š. N. za všechny nemovitosti rovněž platí nájemné. Předmětné
nemovitosti se dosud nacházejí v nevypořádaném společném jmění manželů, tj.
žalobkyně a MUDr. L. K. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně vyvozovaný z neplatné
smlouvy o nájmu není důvodný, neboť není dána pasivní legitimace žalované.
Ačkoliv nemovitosti užívala žalovaná společnost, bezdůvodně obohatit se mohla
pouze společnost KOMA LIBEREC, spol. s r.o., která byla účastníkem předmětné
neplatné nájemní smlouvy.
K odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 35 Co 171/2013-192,
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“)
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud uvedl, že právní závěry soudu prvního stupně týkající se pasivní
legitimace žalované společnosti jsou správné. Hmotněprávní povinnost žalované
nemůže být podle odvolacího soudu dána jak pro případ platnosti nájemní smlouvy
ze dne 1. 1. 1997, tak i pro případ její neplatnosti. Pokud by byla uvedená
nájemní smlouva platná (k čemuž však soud prvního stupně nedospěl), mohla by se
žalobkyně domáhat plnění pouze proti účastníkovi platné nájemní smlouvy, tj.
proti KOMA LIBEREC, spol. s r. o. I pro případ neplatnosti nájemní smlouvy ze
dne 1. 1. 1997 však nemůže být dána pasivní legitimace toho, kdo nemovitost
fakticky užívá, pokud mu ji předal nájemce, byť na základě neplatné nájemní
smlouvy. V důsledku takového užívání sice vzniká žalobkyni majetková újma, ta
je však podle odvolacího soudu nadále v příčinné souvislosti s neplatnou
nájemní smlouvou, takže bezdůvodné obohacení nastává pouze mezi účastníky této
smlouvy, kteří jsou povinni vrátit druhému vše, co podle ní dostali. Uvedené
platí i v případě, že předmět nájemní smlouvy byl pronajat třetí osobě, což je
i situace, jež nastala v projednávané věci, neboť KOMA LIBEREC, spol. s r. o.
umožnila užívání zmíněných nemovitostí žalované společnosti, tj. AGENCY
TRANSPORT, s.r.o.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (dále jen
„dovolatelka“), jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně uvádí, že odvolací
soud nesprávně vyřešil otázku nedostatku věcné pasivní legitimace žalované,
neboť přehlédl dokazováním zjištěnou skutkovou okolnost, že nájemní smlouvu
uzavřel pan Š. N. (který nemovitosti dovolatelky fakticky neužíval) a nikoli
žalovaná (která nemovitosti dovolatelky fakticky užívala). Dovolatelka v této
souvislosti uvádí, že faktický uživatel jejího majetku účastníkem žádné (platné
ani neplatné) nájemní smlouvy není, a dovolatelka se proto domáhá vydání
bezdůvodného obohacení objektivně získaného plněním bez právního důvodu a
nikoli plněním z neplatného právního úkonu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle
občanského soudního řádu v rozhodném znění (srov. čl. II, bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání
je včasné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou
advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a
splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání (§ 239 o. s. ř.).
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a
o. s. ř. a zároveň se nejedná o věc, ve které není dovolání podle § 238 o. s.
ř. přípustné, zbývá tedy určit, zda je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. „[n]ení-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelka Nejvyššímu soudu předkládá otázku,
která již byla v jeho rozhodovací praxi řešena, a odvolací soud v projednávané
věci rozhodl v souladu s touto ustálenou judikaturou. Dovolací soud ve svých
rozhodnutích opakovaně konstatoval, že je třeba přísně rozlišovat mezi
skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z
neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení § 451 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Důsledkem
plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit
vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení § 457 obč.
zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na
základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To
platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy
obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k
bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána
pouze na straně účastníků smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, a usnesení ze dne 16. 6. 2011, sp. zn.
28 Cdo 620/2011).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto, aniž by nařizoval jednání (§
243a o. s. ř) dovolání v souladu s § 243c a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu