28 Cdo 620/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému J. C., zastoupenému JUDr. Ivetou
Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení
částky 768.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod
sp. zn. 19 C 71/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 7. 9. 2010, č. j. 31 Co 270/2010-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Současně v odstavci II. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
nájemní smlouva uzavřená mezi žalovaným a P. K. je absolutně neplatným právním
úkonem, smluvní strany jsou si tedy povinny vzájemně vypořádat plnění
poskytnutá na základě neplatného právního úkonu. Odvolací soud se ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, že aktivně legitimován ve vztahu k žalovanému je
tedy P. K. a nikoli žalobce, na jehož úkor bezdůvodné obohacení žalovanému
nevzniklo. Věc posoudil ve smyslu § 451 odst. 1, § 451 odst. 2, § 457 a § 458
o.z. Odvolací soud vycházel z přijatých závěrů soudní praxe týkajících se
výkladu § 451 odst. 2 a § 457 o.z. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 33 Odo 687/2005, sp. zn. 33 Odo 793/2005, sp. zn. 33 Odo 654/2005, sp.
zn. 33 Odo 1108/2004, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, sp.zn. 25 Cdo 264/2004, sp. zn.
20 Cdo 1270/99, sp. zn. 28 Cdo 3391/2009 a sp. zn. 28 Cdo 263/2010. Podle
odvolacího soudu žalovaný byl účastníkem neplatné nájemní smlouvy uzavřené dne
28.12.2000 a získal obohacení tím, že předmětné nebytové prostory, manipulační
plochy, komunikaci a sociální zařízení užíval. Konstatoval, že v dané věci se
jedná o dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení - o bezdůvodné
obohacení z neplatné nájemní smlouvy ze dne 28.12.2000 (vztah mezi P. K. a
žalovaným) a o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (vztah
mezi žalobcem jako vlastníkem a P. K. jako domnělým vlastníkem). Dospěl k
závěru, že žalovaný není s ohledem na daný předmět sporu ve vztahu k žalobci
věcně pasivně legitimován, proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat vydání
plnění z bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, které získal P. K. přijetím
plateb za užívání nebytových prostor žalovaným, jež jsou ve výlučném
vlastnictví žalobce. Uzavřel, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané
plněním z neplatné smlouvy má ve vztahu k žalobci P. K. a nikoli žalovaný.
Odvolací soud dále uvedl, že P. K. v rozhodném období vykonával podnikatelskou
činnost prostřednictvím firmy B - LANDS, s.r.o., jíž byl jednatelem a
společníkem a právě tato firma předmětné prostory užívala. Též dodal, že s
ohledem na skutečnost, že žalovaný není ve vztahu k žalobci věcně pasivně
legitimován a ani žalobce nemá k žalovanému věcnou aktivní legitimaci, nebylo
třeba dále zkoumat, do kdy žalovaný nemovitosti užíval a zda, případně kdy a
komu hradil platby za užívání předmětné haly.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost
zdůvodňoval ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), b)
o.s.ř. Prvně uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že odvolací soud vycházel
z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně a neprovedl žádné důkazy,
které by tomuto novému skutkovému stavu odpovídaly. Vytýkal odvolacímu soudu,
že nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Namítal, že soudy
fakticky neprojednaly celý jeho nárok, nebylo tedy rozhodnuto o celé podané
žalobě. Dále namítal, že byl zkrácen na svých procesních právech při ústním
jednání dne 7.9.2010, neboť nebyl seznámen s vyjádřením žalovaného k odvolání
žalobce. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřoval ve
skutečnosti nesprávných skutkových zjištění, nesprávného právního posouzení
vztahu bezdůvodného obohacení ve vztahu žalobce - žalovaný, žalovaný – P. K. a
žalobce – P. K. a nesprávné aplikace v citovaných rozhodnutích Nejvyššího
soudu ČR. Podle dovolatele jde o to, zda závazek žalovaného zanikl splněním
podle § 559 odst. 1 o.z. či nikoliv, protože plnil někomu jinému, nežli
vlastníku či osobě jím zmocněné k převzetí plnění. Nesouhlasil s názorem soudu
prvního stupně, že za výši případného bezdůvodného obohacení nelze bez dalšího
považovat částky sjednané jako nájemné uvedenými nájemními smlouvami. Podle
dovolatele alespoň nájemní smlouva ze dne 3.1.2000 je neplatná již z důvodu
neurčitého vymezení předmětu nájmu podle § 37 odst. 1 o.z. Tvrdil, že pokud
plnil dlužník peněžitý dluh někomu jinému než svému věřiteli, pak osoba, jíž
takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), a to
na úkor dlužníka, nikoli na úkor věřitele. V této souvislosti odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 289/2001 s tím, že je nutno
dovodit, že jinak by plnění žalovaným poskytnutá P. K. byla nerozhodná. Podle
dovolatele ze strany P. K. a celé skupiny osob (kdy P. K. takto uzavřel nájemní
smlouvy s dalšími asi 9 ,,nájemci“, kteří užívali v areálu odhadem 70 % plochy
hal) se jednalo o účelové a úmyslné jednání, které by nemělo požívat žádné
ochrany. Namítal, že podpisem nájemní smlouvy P. K. nemohl realizovat své
spoluvlastnické právo ani právo halu užívat, neboť žalovaný halu užíval
nepřetržitě od roku 1999 a v okamžiku podpisu nájemní smlouvy hala nebyla
prázdná, ale užívána právě žalovaným na základě nájemní smlouvy uzavřené s
žalobcem. Též tvrdil, že P. K. sám nikdy fakticky halu neužíval, neměl právo ji
užívat a proto ,,užívání“ nemohl přenechat třetí osobě (žalovanému). Podle
dovolatele nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu ohledně jednotlivých
vztahů bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že mezi P. K. a žalovaným nevzniká
vzájemný vztah bezdůvodného obohacení, neboť P. K. nikdy nebyl vlastníkem
předmětné haly a nikdy tuto neužíval, ať už na základě domnělého vlastnictví či
beze smluvně nebo faktického jednání.
Konstatoval, že v dané věci se jednalo o
situaci, kdy vlastník haly není po právu vlastníkem a přesto uzavře nájemní
smlouvu s nájemcem. Nájemní smlouva je absolutně neplatná, avšak z důvodu, že
na straně pronajímatele je osoba, která není pronajímatelem a tedy nemůže na
jiného převést více práv, než má ona sama (právo užívat). Tvrdil, že v daném
případě mezi žalobcem a P. K. se jedná o vztah z neplatné kupní smlouvy,
přičemž účastníky kupní smlouvy byl žalobce a P. K. a nikoli též žalovaný nebo
další osoby. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo
3119/2008, sp.zn. 25 Cdo 413/2000, sp. zn. 29 Odo 289/2001, sp. zn. 25 Cdo
263/99 a sp. zn. 33 Odo 1785/2006. V dovolání poukazoval na nedostatečnou
ochranu jeho vlastnického práva s tím, že rozhodování ve sporu o určení
vlastnictví trvalo 8 let a žaloba v této věci o zaplacení je projednávána 7
let. Podle dovolatele závěrem je třeba shrnout, že soudy pominuly část
žalobního nároku. Též pominuly, že v lednu 2000 P. K. nebyl zapsán jako
spoluvlastník v katastru nemovitostí a je tak zřejmá účelovost nájemní smlouvy
z ledna roku 2000. P. K. se nikdy nestal spoluvlastníkem předmětné haly a nikdy
se neujal faktické vlády nad předmětnou halou, nemohl ji tedy přenechat do
užívání jinému, chybí znak skutkové podstaty bezdůvodného obohacení - znak
faktického ovládání věci a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a
právo na možnost vyjádřit se ke všem důkazům. Navrhl proto zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno v zákonné lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ v projednávané věci nejde. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázky, které byly v typově totožných
věcech, jejichž byl dovolatel vždy účastníkem, řešeny již v dalších
rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 8.12.2009, sp.zn. 28 Cdo
3391/2009, v usnesení ze dne 12.5.2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, v usnesení ze
dne 12.10.2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, v usnesení ze dne 6.12.2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, všechna dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz). Ve shora uvedených rozhodnutích dovolací soud zaujal názor, že z
ustanovení § 457 o.z. vyplývá, že spočívá - li bezdůvodné obohacení v plnění na
základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To
platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy
obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k
bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Jinými slovy, aktivní i pasivní
legitimace je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Obecně vede aplikace ust. § 457 o.z. ve spojení s ust. § 458 o.z. na neplatnou kupní smlouvu k tomu, že
domnělý prodávající je povinen vrátit kupní cenu a domnělý kupující předmět
smlouvy. Pokud by byl předmět smlouvy domnělým kupujícím spotřebován, náleží
domnělému prodávajícímu peněžitá náhrada. Stejně tak je tomu i v případě, kdy
se domnělý kupující bezdůvodně obohatí užíváním předmětu smlouvy, který ve
skutečnosti nikdy nenabyl. Není přitom nutné, aby předmět smlouvy užíval přímo,
ale může jej i např. vypůjčit nebo pronajmout třetí osobě. Taktéž neplatná
nájemní smlouva uzavřená mezi domnělým nabyvatelem jako pronajímatelem a
nájemcem s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími
účastníky, tedy, že každý je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Pronajímatel je tak povinen vrátit nájemné a bylo – li plnění poskytnuté
pronajímatelem nájemci zkonzumováno, mohl by pronajímatel požadovat vrácení
jeho hodnoty. Z uvedeného tak plyne, že může existovat jednak vztah mezi domnělým vlastníkem
a nájemcem, kteří jsou povinni si vracet plnění, a na druhé straně vztah mezi
vlastníkem a domnělým vlastníkem, kteří jsou taktéž povinni vrátit si plnění. Jelikož argumenty, které platí i pro daný spor, byly dovolateli detailně
zpřístupněny již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu a jelikož odvolací
soud tyto závěry respektoval a rozhodl v souladu s nimi, považoval dovolací
soud v souzeném případě dovolání za nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR uvedená v dovolání, je třeba v dané věci považovat za nepřípadná. Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou
stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a
jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení
vynaložených na vyjádření žalovaného k dovolání použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož
právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení
úspěšnému účastníku řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu