33 Odo 654/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně JUDr. J. Š., advokátky jako správkyně konkursní podstaty úpadce F.
B., proti žalované A. s. r. o. zastoupené Mgr. M. N., advokátem o zaplacení
78.087,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn.
51 C 425/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 14. prosince 2004, č. j. 55 Co 415/2004-160, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004,č. j. 55 Co
415/2004-160, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. dubna 2004, č.
j. 51 C 425/2001-129, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. července
2004, č. j. 51 C 425/2001-141, s výjimkou výroku, jímž byla žaloba co do částky
2.057,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 27. 11. 2001 do zaplacení
zamítnuta, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu
řízení.
Žalobkyně – jako správkyně konkursní podstaty úpadce F. B. – se po žalované
domáhala vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Uváděla, že žalovaná se na
úkor F. B. bezdůvodně obohatila tím, že v období od 1. 4. 2001 do 30. 11. 2001
užívala část jeho nemovitosti bez právního důvodu k provozu podniku (Penzionu
F.), který si pronajala od K. B.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 51 C
425/2001-129, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. července 2004, č.
j. 51 C 425/2001-141, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 78.087,- Kč
s 8,5 % úrokem z prodlení od 27. 11. 2001 do zaplacení, do částky 2.057,- Kč s
8,5% úrokem z prodlení z této částky od 27. 11. 2001 do zaplacení žalobu zamítl
a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č.
j. 55 Co 415/2004-160, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž
bylo žalobě vyhověno, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech státu; ve
výroku o nákladech řízení účastníků jej změnil. Současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že K.
B. provozovala v části domu čp. 124 ve S. ulici v P.jehož výlučným vlastníkem
byl její manžel F. B., svůj podnik – „Pension F.“; nemovitost užívala bez toho,
že by s vlastníkem domu měla za tímto účelem uzavřenu nájemní smlouvu.
Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, sp. zn. 60 K 23/99-87,
byl na majetek podnikatele F. B. prohlášen konkurs. Smlouvou o pronájmu podniku
ze dne 15. 2. 2001 K. B. pronajala svůj podnik (tj. „Pension F.“) žalované, aby
ho na vlastní náklady samostatně provozovala a řídila. Nájemné bylo sjednáno
částkou 12.000,- Kč měsíčně. Na podkladě těchto zjištění shodně se soudem
prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalovaná se na úkor F. B. bezdůvodně
obohatila tím, že bez právního důvodu užívala k provozu pronajatého podniku
část jeho domu, aniž mu za to poskytovala nějaké plnění. Nájemné za pronájem
podniku v sobě úhradu za užívání části domu čp. 124 nezahrnovalo, neboť K. B.
provozovala svůj podnik v domě svého manžela bez nájemní smlouvy a právo nájmu
tudíž není součástí podniku samotného. Ve věci vydání plnění z bezdůvodného
obohacení je pasivně legitimována žalovaná, neboť část domu čp. 124 k provozu
pronajatého podniku fakticky užívala. Výše takto získaného bezdůvodného
obohacení byla za předmětné období vyčíslena částkou 78.087,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, když má za to, že
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesouhlasí s tím, že je v dané věci pasivně legitimována. Nadále je
přesvědčena, že na úkor F. B. se mohla užíváním části domu čp. 124 v Kyjích
bezdůvodně obohatit pouze K. B., od které si podnik pronajala, a jíž řádně
platila nájemné ve výši 12.000,- Kč měsíčně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř.), se dále zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jsou obsaženy v § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o. s. ř. Protože dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může být
přípustnost dovolání zvažována výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, zpochybnila dovolatelka závěr dovozující, že je ve věci pasivně
legitimována. Dovolání je přípustné, neboť pasivní legitimaci žalované (otázku,
zda je žalovaná nositelkou povinnosti vydat plnění z bezdůvodného obohacení)
posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji
vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 451 zákona číslo 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu
bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo
snížením jeho pasiv. Citované ustanovení představuje obecnou skutkovou podstatu
povinnosti vydat bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení je v něm chápáno
jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se
bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat
vydání toho, oč se povinný obohatil (viz odstavec 1), a vyjádřeno je i jako
předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká (viz odstavec 2).
Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu,
kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, je ten, komu bylo bez právního důvodu
plněno, tedy adresát tohoto plnění. Ustanovení § 456 občanského zákoníku
specifikuje, komu má být předmět bezdůvodného plnění vydán. Nositelem tohoto
oprávnění je subjekt, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán
(může jím být jak fyzická, tak právnická osoba) a nelze-li tento subjekt
zjistit, stanoví zákon pro takové případy, že předmět bezdůvodného obohacení
musí být vydán státu. Plnění bez právního důvodu je takové plnění, k němuž v
době plnění neexistoval žádný právem stanovený důvod. K získání bezdůvodného
obohacení v těchto případech dochází okamžikem přijetí plnění a v tomtéž
okamžiku vzniká zároveň povinnost vrátit je zpět.
V dané věci je vydání plnění z bezdůvodného obohacení získaného užíváním části
domu čp. 124 v P.bez právního důvodu požadováno po žalované s tím, že to byla
ona, kdo zde v rozhodném období (tj. v době od 1. 4. 2001 do 30. 11. 2001)
provozoval podle smlouvy o nájmu podniku „Pension F.“.
Jak již bylo výše vyloženo, bezdůvodné obohacení je povinen vydat vždy ten, kdo
je na úkor jiného získal. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že to byla
žalovaná, kdo užíváním části domu ve vlastnictví F. B. získával na jeho úkor
majetkový prospěch. Tím, kdo zřídil a zprvu i provozoval v předmětném domě
„Pension F.“, byla manželka vlastníka, K. B. Jestliže tento podnik zřízený a
svou existencí pevně svázaný s nemovitostí F. B. pronajala žalované, nepřestala
tím předmětnou nemovitost užívat, umožnila pouze – byť jí k tomu nesvědčil
žádný právní důvod – aby užívání namísto ní za úplatu konzumovala žalovaná.
Jinak řečeno, pronájmem svého podniku, který nemohl být provozován, aniž by
nebyl současně užíván dům F. B., resp. jeho část, zůstala K. B. uživatelem této
nemovitosti. Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 30. 10.
2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, dovodil, že skutečnost, že uživatel nebytových
prostor umožnil jinému, aby je užíval k provozování své činnosti, nečiní z této
třetí osoby samo o sobě příjemce plnění ze strany vlastníka těchto nebytových
prostor. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy příjemcem plnění od vlastníka
nemovitosti F. B. zůstala K. B. a bylo jen na ní, jakým způsobem toto plnění
(tj. užívání nemovitosti bez právního důvodu) spotřebovala, tedy že za úplatu
umožnila žalované, aby nemovitost užívala k provozování pronajatého podniku
(„Pensionu F.“).
Z výše uvedeného vyplývá, že žalovanou uplatněný dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnila správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem, byl uplatněn důvodně; dovolací soud proto
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (s
výjimkou výroku, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, který nebyl předmětem
přezkumu odvolacího soudu) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu