28 Cdo 2332/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně obce M., zastoupené advokátem, proti žalované P. s. F., zastoupené
advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. 7 C 42/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2009, č. j. 25 Co 476/2008-61, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2009, č. j.
25 Co 476/2008-61, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem shora označeným určil, že
žalobkyně je vlastníkem budovy č.p. 68 na stavební parcele č. 78, nemovitost
zapsaná na LV č. 311 vedeném u Katastrálního úřadu pro K. k., obec M.,
katastrální území H . Zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení
žalobkyně v částce 13.300,- Kč a nákladů řízení před soudem prvního stupně ve
výši 23.900,- Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího
zástupce. Odvolací soud tedy svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 C 42/2008-46.
Odvolací soud konstatoval, že ke dni účinnosti ústavního zákona č. 497/1990
Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské
Federativní republiky, byl podle § 2 zákona Svaz mladých, jeho orgány a
organizační složky povinny do třiceti dnů ode dne účinnosti tohoto zákona vydat
státu - České a Slovenské Federativní Republice - nemovité a movité věci tak,
jak v zákonném ustanovení uvedeno. Dovodil, že podle tohoto zákona se bez
dalšího zapisoval stát jako vlastník nemovitostí, které měl bývalý
Socialistický svaz mládeže (SSM) v držení ke dni 31. 12. 1989. Stát nebyl podle
odvolacího soudu povinen vyzývat SSM, či jeho orgán, popř. podřízenou
organizační složku či organizaci k vydání nemovitosti; vlastnictví nabyl přímo
ex lege. Činí se též srovnání s právní úpravou restitučních zákonů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; napadenému rozhodnutí
se vytýká nesprávné právní posouzení věci. Žalovaná namítla, že nemovitost
nebyla zapsána v rozhodné době ve prospěch státu, stát se tedy vlastníkem
nemovitosti nestal. P. s. měly právní subjektivitu a mohly v rozsahu své
působnosti vlastním jménem nabývat práva a povinnosti, tedy i nemovitý majetek.
Žalovaná je zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí, s budovou nakládá
jako vlastník, tato slouží pro potřeby dětí. Žalobkyně začala zpochybňovat
vlastnické právo žalované až po uplynutí přibližně 15 let od doby, kdy se
žalovaná stala vlastníkem budovy na základě darovací smlouvy od právního
předchůdce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil; též navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu a
navrhla, aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl, případně aby je
zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., protože rozsudkem
odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je podáno
ve lhůtě a dovolatel je zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s.
ř). Dovolacím důvodem je namítané nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.).
Tvrzený dovolací důvod je dán.
Nepochybnou součástí argumentace odvolacího soudu je odkaz na § 1 ústavního
zákona č. 497/1990 Sb., podle něhož podniky, hospodářská a účelová zařízení
Svazu mladých, nástupce SSM, přecházejí dnem 1. 1. 1991 na tehdejší federativní
stát. Z důkazních zjištění nižších instancí se podává, že potenciálním pramenem
takového přechodu mohla být i předmětná nemovitost.
Odvolací instanci lze přisvědčit i potud, že obec H. – právní předchůdce
žalobkyně – vlastnila předmětnou nemovitost (i přiléhající nemovitosti) ke dni
31. 12. 1949; nasnadě je tedy úvaha o tzv. historickém majetku obce ve smyslu §
2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku Č. r. do
vlastnictví obcí.
Sporná argumentace odvolacího soudu však počíná odkazem na restituční zákony.
Paralelu tu nelze vést; právní úprava změny vlastnického subjektu je v nyní
posuzované věci ještě „silnější“ ve prospěch nabyvatele; zatímco v restitucích
se vyžaduje právní úkon (výzva) vůči povinné osobě, sjednání dohody o vydání
věci a v případě neúspěchu výzvy uplatnění nároku soudní cestou, zde se
upravuje přechod věci již ze zákona.
To však nemůže být počátkem i koncem argumentace, jak dovodil odvolací soud.
Regulace majetkových přechodů podle ústavního zákona č. 497/1990 Sb. nezakládá
„bianko šek“ na vlastnictví státu vůči všem v úvahu připadajícím nemovitostem
plošně. I zákonný přechod vlastnictví musí mít nutně svou realizační fázi, aby
bylo jasné, z koho na koho a jaké věci přecházejí. Jinými slovy, věci (majetek)
musely být obsaženy, resp. označeny v adresovaném právním úkonu vůči
konkrétnímu subjektu, jenž měl povinnost je předat. Pak následoval mechanismus,
popsaný např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5104/2007 (Fond dětí a
mládeže pověřený správou věcí, prováděcí postup podle návazných podzákonných
ustanovení ve smyslu § 3 zákona č. 497/1990 Sb., bezúplatné i úplatné převody
dalším subjektům – viz zákon č. 364/2000 Sb. aj.).
Z důkazních zjištění nižších instancí se nepodává, že by byl v nyní posuzované
věci jakýkoli právně relevantní úkon ze strany státu v relaci k předmětné
nemovitosti proveden; přinejmenším ne v době, kterou lze označit za
rozhodující. Naopak, došlo k dalšímu provedení a zaknihování právních úkonů, na
jejichž základě k věci (věcem) nabyla vlastnictví P. s. F., která je
registrovaným občanským sdružením. Finálním úkonem se stalo darování P. s. při
ZŠ K. H. ze dne 29. 6. 1993.
Žalující obec dovozuje své vlastnické právo z jím konstruované zákonné
„automatiky“. Podle ní došlo k nabytí vlastnictví subjektem B (tehdejší
federací) ze zákona od subjektu A („svazáckého“ či pionýrského). A pak věci
měly bez dalšího přejít ze subjektu B na subjekt C, tedy na žalující stranu,
opět ze zákona, k datu 24. 5. 1991 (viz § 10 zákona č. 172/1991 Sb.).
Právo však – vigilantibus iura – vyžaduje ke svému životu určitou aktivitu, a
to především ze strany těch osob, jež se cítí být jeho nositeli. Nečinný však
zůstal nejen subjekt B, tedy stát, neboť rozhodnutí nižších instancí
nevypovídají nic o jeho případných úkonech a tedy dovršení (perfekci) přechodu
věcí na něj ze zákona. Pasivní byla i žalující obec, resp. její právní
předchůdce obec H . Byla tu zjevně nevyužita možnost učinit návrh na zápis
vlastnictví podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., což se v rámci (presumované)
obecní restituce mělo stát do jednoho roku od účinnosti posledně citovaného
zákona. Až po patnácti letech však obec „procitá“ a podává určovací žalobu.
Za těchto okolností se úsilí žalující strany konstruovat vlastnický přechod A –
C, aniž by byl aktivně účasten subjekt B, jeví jako právně nepodložené. Strana
žalovaná mohla v průběhu oněch patnácti let, v nichž nebyla ve svém vlastnictví
k nemovitostem rušena, oprávněně nabýt právní jistotu i dobrou víru o tom, že
je či nadále zůstává vlastníkem předmětné nemovitosti (či nemovitostí – oproti
nyní jedné jsou v darovací smlouvě z roku 1993 označeny tři budovy a převeden
nebyl ani pozemek, tehdy v trvalém užívání dárce). V úvahu nyní přichází i
vydržení věci. A navíc, je-li předmětný objekt využíván ve prospěch dětí,
naplnil se smysl zákona, vyjádřený takřka týmiž slovy o žádoucím využití („pro
potřeby dětí a mládeže“) v ustanovení § 4 ústavního zákona č. 497/1990 Sb.
Pochybení odvolacího soudu vede ke zrušení jeho rozsudku a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 a § 226 o.
s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, se rozhodne – podle téhož
ustanovení – také o nákladech řízení před dovolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek podle občanského soudního řádu
přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v.
r.
předseda senátu