28 Cdo 2332/2020-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Michaelem
Pažitným, Ph.D., v právní věci žalobce statutárního města Ústí nad Labem, se
sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, identifikační číslo osoby:
00081531, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za
niž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.
zn. 30 C 60/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 23. března 2020, č. j. 12 Co 4/2019-217, ve znění opravného
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2020, č. j. 12 Co
4/2019-220, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 30 C 60/2013-189, určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku
označených pozemků zapsaných pro obec a katastrální území Trmice na listu
vlastnictví č. 10002 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem – dále „předmětné pozemky“
nebo „pozemky“ (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady
řízení ve výši 8.900,- Kč (výrok II.). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 23. 3. 2020, č. j. 12 Co 4/2019-217 (ve znění opravného
usnesení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil
povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok
II.). Soudy obou stupňů vyšly ze závěru, že žalobce je aktivně legitimován k podání
určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 8 zákona 1 zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále
„zákon č. 172/1991 Sb.“), přičemž toto ustanovení (ve znění účinném od 29. 6. 2012) mu umožňuje v případě tvrzeného přechodu majetku z vlastnictví státu na
obec ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 2a a § 2b zákona č. 172/1991 Sb. (bez nutnosti prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na navrhovaném
určení) domáhat se určení obecního vlastnictví k majetku, k němuž je v katastru
nemovitostí zapsáno vlastnické právo státu. Po věcné stránce soudy obou stupňů
(soud prvního stupně po rozsáhlém listinném dokazování) věc posoudily ve smyslu
ustanovení § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Dospěly přitom ke konkluzi, že tři
z předmětných pozemků přešly jako historický majetek obce do vlastnictví
žalobce ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991, a
zbylé pozemky jako příděl původní obci (městu) Ústí nad Labem ke dni účinnosti
novely zákona č. 172/1991 Sb. (zákon č. 114/2000 Sb.), tj. ke dni 1. 7. 2000. Důvodnost žaloby nebyla zpochybněna ani argumentací žalované, která namítala
nedostatek aktivní legitimace žalobce, jež by ve vztahu k předmětným pozemkům
měla svědčit obci Trmice. Při posouzení otázky aktivní legitimace žalobce k
podání určovací žaloby odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a právního
posouzení věci soudem prvního stupně v tom směru, že v návaznosti na rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 29. 11. 1993, jímž došlo ve smyslu ustanovení § 11
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od
1. 1. 1994 k rozdělení města Ústí nad Labem a vzniku nové obce Trmice, nepřešel
do vlastnictví této obce veškerý nemovitý majetek nacházející se na jejím
katastrálním území, ale pouze majetek, jenž byl přílohou dílčího zápisu o
předání a převzetí majetku a o specifikaci majetku, který na nově vzniklou obec
nepřechází, ze dne 14. 4. 1994. Rozsah ujednání pak dle shodného úsudku soudů
obou stupňů nemohl být modifikován ani časově předcházejícím usnesením rady
města Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 1993, jež souhlasila, mimo jiného, s tím,
aby majetek dodatečně dohledaný byl řešen na územním principu.
žalovaná. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř. pro řešení dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené situace, „kdy
při rozdělení obce bylo dohodnuto dělení majetku tak, že v daném případě obec
získá do svého vlastnictví (až na výslovně definované výjimky) na území nové
obce se nacházející majetek rozdělovaného města, což se zjevně týkalo i nově
dohledaného majetku.“ Na podkladě tohoto vymezení žalovaná dovozuje důvod
dovolání spočívající v nesprávném posouzení věcné aktivní legitimace žalobce k
podání určovací žaloby tehdy, kdy žalující statutární město Ústí nad Labem
převedlo své vlastnické právo na obec Trmice. Žalovaná navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního
stupně a žalobu zamítne, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované poukazuje na to, že dovolatelka stále
opakuje argumenty, jež uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně,
přičemž jak soud okresní, tak i krajský, důvodnosti jejích námitek
nepřisvědčily. Žalobce považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za věcně
správná a souladná s platnou judikaturou, zejména Ústavního soudu. Stěžejní
otázku věcné aktivní legitimace přitom soudy posoudily na základě dostupných
důkazů, a měla-li žalovaná za to, že žalobce legitimován není, měla předložit
přesvědčivé důkazy již v nalézacím řízení, což se ovšem – i z důvodu nepořádku
na straně státu vztahujícímu se k evidenci odňatého obecního majetku, jehož
vydání je podle zákona č. 172/1991 Sb. požadováno – nestalo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 3. 2020
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná osoba s
vysokoškolským právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval
se tím, zda má dovolání žalované veškeré obligatorní náležitosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze
následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu
trvání lhůty k dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované zcela zřejmě
postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Může-li
být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s
dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http://www.nsoud.cz, nebo
body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž
přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz). Má-
li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky
judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-
právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem),
nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalované není pro absenci
vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné.
Dovolatelka nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by
měla být dovolacím soudem (nově) řešena, ale pouze „opisuje“ a vlastnímu
procesnímu stanovisku přizpůsobuje (interpretuje) text dílčího zápisu ze dne
14. 4. 1994 obsahujícího projevenou vůli zástupců žalobce a obce Trmice při
rozdělení nemovitého majetku. Dovolatelka v zásadě dovolací soud nabádá, aby
sám nově řešenou otázku vymezil a věcnou aktivní legitimaci žalobce posoudil
skrze dovolatelkou (v dovolání) formulovaný skutkový stav.
Dovolatelka v dovolání sice ohlašuje (jediný možný) dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nicméně přehlíží, že jeho
řádné uplatnění spočívá ve vysvětlení, jaké nesprávnosti se odvolací soud při
výkladu či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva
dopustil, popřípadě z jakého důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem
neúplné. V poměrech projednávané věci ovšem dovolání žalovaná uvozuje důvod
dovolání kritikou skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil z
rozsáhlého listinného dokazování a odvolací soud je plně převzal. Dovolatelka
pomíjí, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit
skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je
dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné,
lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013).
Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost
hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů
provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj.
prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici
nemá.
Absence náležitosti dovolání (vymezení jeho přípustnosti) má tak ten důsledek,
že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné
(prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou
neodstranitelnou. Dovolatelka dovolání o uvedenou náležitosti v zákonem
stanovené lhůtě nedoplnila (aniž by soud byl povinen o tom dovolatelku poučit a
k doplnění dovolání ji vyzvat – srovnej ustanovení § 243b o. s. ř., podle něhož
ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí); dovolání žalované je
tudíž vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání
tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno.
Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání
žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení §
243f odst. 2 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu