28 Cdo 2343/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky
E. (A.) P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1,
Revoluční 22/1011, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.
března 2013, sp. zn. 12 Co 622, 623/2011, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 180/2010 (žalobkyně A. P.,
zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23/1011,
proti žalovaným: 1. České republice – Ministerstvu zemědělství ČR, 117 025
Praha 1, Těšnov č. 17, a 2. Lesům České republiky, státnímu podniku, Hradec
Králové, 501 68 Hradec Králové, Přemyslova č. 1106, o určení vlastnictví k
pozemku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C
180/2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2011, č.j. 12 C 180/2010-67 (s doplňujícím usnesením ze dne 9. srpna
2011, č.j. 12 C 180/2010-170). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl
zamítnut proti oběma žalovaným žalobní návrh žalobkyně na určení, že pozemek
parc. č. 794/1, který je z důvodu sloučení parcel součástí pozemku parc. č. 769
v katastrálním území R., byl ke dni úmrtí JUDr. A. S. (z 27. 2. 1950) ve
vlastnictví JUDr. A. S.. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2013,
sp. zn. 12 Co 622, 623/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2011, č.j. 12 C 180/2010-67
(s doplňujícím usnesením ze dne 9. srpna 2011, č.j. 12 C 180/2010-170) potvrzen
ve výrocích označených I. a II. (ve věci samé a o nákladech řízení před soudem
prvního stupně), ale byl změněn ve výroku (označeném III.) tak , že žalobkyni
bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 3.000,- Kč na účet Okresního soudu v Ústí
nad Labem do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení
předcházející vydání rozsudku, ale odvolání žalobkyně neshledal důvodným;
shledal pochybení pouze v doplňujícím usnesení, a to ve vztahu k uložení
povinnosti zaplatit soudní poplatek“. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně v tomto řízení tvrdila, že původní
vlastník pozemku par. č. 794/1 v katastrálním území R. (který je z důvodu
sloučení parcel součástí pozemku par. č. 769 v katastrálním území R.) byl ke
dni úmrtí JUDr. A. S. (tj. k datu 27. 2. 1950) ve vlastnictví tohoto
zůstavitele a až do okamžiku své smrti nepozbyl žádným legálním způsobem svůj
movitý majetek a žalobkyně uplatňuje své právo k pozemku (jehož vlastnictví je
nyní zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch České republiky a hospodaří s
ním Lesy České republiky, s.p.) v rámci dědického řízení po zemřelém. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ve svém rozsudku vycházel z
toho, že vlastnictví k pozemku, o nějž jde v tomto řízení, přešlo na stát dne
13. srpna 1947 nabytím účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví
hlubocké větve S. na zemi Českou (jak na to poukázáno co do majetku Dr. A. S. /s výjimkou tzv. S. hrobky/ v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7. ledna 2009,
I. ÚS 2477/08). Dědictví po A. S. bylo projednáno Okresním soudem v Murau v
Rakousku a rozhodnutím tohoto soudu ze dne 29. listopadu 1951 bylo celé
odevzdáno dědici J. S.; dědictví po J. S. bylo pak projednáno Okresním soudem v
Judenburgu a jeho rozhodnutí ze dne 27. července 1967 bylo odevzdáno
univerzálnímu dědici K. S.
Soud prvního stupně pak ve svém rozhodnutí poukázal
(jak zdůrazňoval odvolací soud) na to, že i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 4212/2009 vyplývá, že žalobkyně není
dědičkou po zemřelém A. S. Na návrh žalobkyně bylo však zahájeno i u Okresního
soudu v Českých Budějovicích (pod sp. zn. 54 D 97/2006) řízení o projednání
dědictví po JUDr. A. S. co do nemovitostí v České republice a A. P. v tomto
dědickém řízení uplatňuje, že „je jedinou dědičkou českého majetku JUDr. A. S. (zemřelého 27. 2. 1950) a svůj nárok odůvodňuje závětní dědickou posloupností
po zemřelém předkovi; v tomto řízení o dědictví bude jednáno i nadále, uváděly
soudy obou stupňů. Odvolací soud v daném případě požadovaného určení co do majetku, v němž
vlastnické právo zaniklo ještě před 25. 2. 1948, neshledal u žalobkyně naléhavý
právní zájem na tomto požadovaném určení. Odvolací soud dovozoval, že „chybí-li
podmínka existence naléhavého zájmu na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu), je nadbytečné zabývat se ve vztahu k
vlastnictví předmětného pozemku správnosti výkladu otázky konfiskace majetku v
daném případě podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., otázkou
platnosti či neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb., bližšími okolnostmi zabrání
majetku JUDr. A. S. a dopady restitučního zákonodárství na tento případ;
podstatné nejsou ani okolnosti, za nichž probíhalo a případně ještě probíhá
dědické řízení po zemřelém A. S“. Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný ve smyslu
ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Odvolací soud pouze změnil podle §
220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (per analogiam) výrok rozhodnutí
soudu prvního stupně co do stanovení výše poplatkové povinnosti ve smyslu
zákona č. 549/1991 Sb. (položky 2 písm. a/ Sazebníku soudních poplatků). O
nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem a
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu žalobkyně dne 14. května 2013 a
dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno u soudu prvního
stupně v pondělí dne 15. července 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 27 odst. 2 občanského
soudního řádu); dovoláním dovolatelky byly napadeny všechny výroky napadeného
rozhodnutí. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod
uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že v tomto případě nemá jinou možnost, jiný
prostředek ochrany práv svého právního předchůdce – zůstavitele JUDr. A. S. než
právě žalobu na určení, že pozemek, o nějž jde v tomto řízení, byl kde dni
úmrtí uvedeného zůstavitele jeho vlastnictvím; žaloba na toto určení je tu
bezprostředně využitelným prostředkem, jehož by dovolatelka podáním jiné žaloby
nebyla schopna dosáhnout. Dovolatelka má za to, že „lze-li skutečnosti
prokazující závěr, že zůstavitel byl kde dni své smrti vlastníkem určité věci,
prokázat meritorním projednáním této určovací žaloby, je dán u žalobkyně
naléhavý právní zájem na projednání této žaloby už jen z důvodu probíhajícího
dědického řízení u českého soudu; určovací žaloba tu vytvoří pevný právní
základ pro právní vztahy účastníků sporu a zároveň předejde žalobě podle
ustanovení § 80 písm. b/ občanského soudního řádu“. Dovolatelka je přesvědčena
o tom, že pokud jde o výklad o užití určovací žaloby z hlediska podmínky
naléhavého právního zájmu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského
soudního řádu) a pokud jde o otázku vztahu k důsledkům zároveň probíhajícího
dědického řízení, odvolací soud se, podle názoru dovolatelky, svými právními
závěry ve svém rozsudku ze dne 15. března 2013 (sp. zn. 12 Co 622, 623/2011
Krajského soudu v Ústí nad Labem) odchýlil od závěrů rozhodnutí dovolacího
soudu, např. z rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1338/96 a sp. zn. 20 Cdo 1897/98
Nejvyššího soudu; dědic není věcně legitimován k určovací žalobě, kterou by se
domáhal určení, že je vlastníkem věci, pokud by mu k ní dosud nebylo rozhodnutí
soudu potvrzeno nabytí dědictví; proto je na místě žaloba o určení, že
zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci uvedené v určovací žalobě. Závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce žalobkyně JUDr. A. S. nebyl ke dni
své smrti vlastníkem pozemku, o nějž jde v tomto řízení, je v daném případě
zpochybňován už skutečností, že na majetek uvedeného zůstavitele (zemřelého 27. 2. 1950) byla v červenci 1648 uvalena národní správa; je to také, podle názoru
dovolatelky, dokladem neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., neboť nemohlo dojít k
uvalení národní správy na nemovitosti, které by v době uvalení národní správy
náležely státu (anebo zemi České, jak je to vyjádřeno v zákoně č. 143/1947 Sb.)
Žalobkyni tu nelze odkazovat na restituční předpisy, které dopadají na přechody
vlastnictví na stát v rozhodné době podle restitučních předpisů. Dovolatelka má za to, že v daném případě „určovací žaloba je tu jediným možným
právním prostředkem, kterým dovolatelka může bez kolize s předpisy restitučními
a dědickými hájit právo zůstavitele JUDr. A. S., (který zemřel 27. 2. 1950). Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1.
2013, a zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na
zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského
soudního řádu) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení jeho právní se
stalo nejistým (viz již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat i závažnou právní
otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který
svým obsahem a právní povahou souvisí (tuto souvislost připouští i dovolatelka
ve svém dovolání ze dne 18. července 2013, na str. 7-8) s nároky upravenými
předpisy restituční povahy (tedy i s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jejímu zemědělskému majetku), které jsou
ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje
jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními. Nejvyšší soud se k uvedené právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) ze dne 11. září 2003,
sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba,
jejíž nemovitost převzala stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a
to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení
občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení
práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního
řádu. Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku Ústavního
soudu ČR ze dne 1. listopadu 2005, P1. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „ Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2.
1948 a zvláštní restituční
předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V
odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony
vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi,
znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když
úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj
navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně
připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému práva, které zaniklo
před více jak šedesáti roky, byla by tak narušena právní jistota osob, které v
průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly
spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.“
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2005, P1.ÚS-st.21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní
funkce žaloby podle§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejím podání“. Odvolací soud z těchto citovaných právních závěrů ve svém rozsudku ze dne 15. března 2013 vycházel a správně poukazoval i na to, že v usnesení Ústavního
soudu ČR ze dne 16. října 2008, II. ÚS 2991/08, souvisejícím s danou
projednávanou věci, Ústavní soud dospěl k závěru, že tu k přechodu vlastnického
práva k majetku „hlubocké větve S. na zemi Českou“ došlo ex lege účinností
zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947, přičemž Ústavní soud ČR tu neměl žádné
pochybnosti o dovolatelkou opětovně vznášené námitce „protiústavnosti a
neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb.“ Pokud pak jde o souvislost této
projednávané právní věci s neskončeným dědickým řízením ohledně českého majetku
A. S., zemřelého 27. 2. 1950“, probíhajícím u Okresního soudu v Českých
Budějovicích (pod sp. zn. 54 D 97/2006) správně poukazoval odvolací soud (se
zřetelem i k právním závěrům z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. listopadu
2012, I. ÚS 1332/10), že v tomto dědickém řízení bude nadále jednáno, a to i za
účasti žalobkyně A. P. v tomto řízení o dědictví. Za těchto okolností pak
odvolací soud dospěl k závěru, že tu nebyl v projednávané právní věci (sp. zn. 12 C 180/2010 Okresního soudu v Ústí nad Labem) shledán naléhavý právní zájem
na žalobkyní požadovaném určení, když tu nebylo shledáno ohrožení tvrzeného
(zejména dědického) práva žalobkyně anebo nejistota jejího právního postavení
bez kladného rozhodnutí o její určovací žalobě. Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by se tu odvolací
soud při řešení otázky procesního práva (tj. aplikace ustanovení § 80 písm.
c/
občanského soudního řádu v daném případě) odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu a tím méně, že by v daném případě měla být dovolacím soudem (i
Ústavním soudem) již vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237
občanského soudního řádu). Dovolací soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s
judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro
které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle
§ 237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§ 243c odst. 1, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v tomto řízení o
dovolání náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr.
Josef R a k o v s k ý
předseda senátu