28 Cdo 2346/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce: město Loket, se sídlem Loket, náměstí T. G. Masaryka 1,
zastoupeno JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10,
proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové,
Přemyslova 1106, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 303/2010, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2012, č. j. 12 Co 36/2012-211,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.413,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho
zástupkyně JUDr. Jany Wenigové.
Okresní soud v Karlových Varech svým rozsudkem ze dne 20. 6. 2011, č.
j. 9 C 303/2010-166, rozhodl, že žalobce je vlastníkem pozemků zapsaných na LV
č. 149, pro kat. území D., blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku téhož
soudu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně s tím, že upřesněný přídělový plán č.
1068-6241/2010 vyhotovený GKS – geodetickou kanceláří s. r. o., se sídlem v
Sokolově, Chebská 53, ověřený Ing. Doubravkou Frausovou dne 9. 12. 2010 pod č.
16/2010 a schválený Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj dne 27. 12. 2010
pod č. 1702/2010 je součástí tohoto rozsudku. Ve výroku II. rozsudku odvolacího
soudu bylo rozhodnuto, že ve výroku o nákladech se rozsudek soudu prvního
stupně potvrzuje; ve výroku III. rozsudku téhož soudu bylo rozhodnuto, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 26.794,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je
vlastníkem v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných pozemků zapsaných na
LV č. 149. Předmětné pozemky tvořily příděl č. 8, přičemž přídělcem byl žalobce
a pozemky tudíž podléhají režimu ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, neboť k 1. 7. 2000 byly ve vlastnictví České republiky a k
tomuto datu přešly zpět do vlastnictví žalobce. Žalobce nadto dne 17. 6. 2010
vyzval žalovaného k vydání pozemků.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, protože dospěl k
závěru, že žalobce dostatečně prokázal, že nabyl vlastnické právo k
nemovitostem zahrnutým do přídělu č. 8 a že předmětné nemovitosti do přídělu
patřily. Současně posoudil jako nedůvodnou námitku žalovaného, který uvedl, že
podle zákona je obec povinna učinit návrh příslušnému středisku geodézie na
zápis vlastnictví do evidence nemovitostí do jednoho roku po nabytí vlastnictví
k nemovitostem. Soud k tomu dodal, že zmiňovaná jednoroční lhůta není propadná.
Současně se odvolací soud, jakož i soud prvního stupně zabývaly námitkou
vydržení předmětných pozemků, vznesenou žalovaným, a shodně uvedly, že žalobce
vyzval žalovaného k vydání pozemků ještě před uplynutím desetileté vydržecí
doby.
Proti rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné
právní posouzení věci. Jako otázku zásadního právního významu uvedl určení, zda
může výzva obce k vydání majetku potencionálně splňujícího podmínky přechodu ve
smyslu zákona č. 172/1991 Sb., obsahujícího pouze seznam všech nemovitostí
státu (žalovaného) v jednotlivém katastrálním území bez zákonem požadovaných
listinných důkazů svědčících o oprávněnosti přechodu, zpochybnit dobrou víru
státu ohledně oprávněné držby dotčených nemovitostí. Nadto uvedl judikaturu
Nejvyššího soudu zabývající se problematikou vydržení nemovitosti státem (sp.
zn. 28 Cdo 1603/2005, 28 Cdo 1589/2006) a na závěr navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil prostřednictvím právního zástupce žalobce, který
navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a
zjistil, že žalovaný, zastoupený pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním,
podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalovaný dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě
přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do
vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm.
a) až d) téhož zákona, které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím
příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo
dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle
zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č.
46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a
lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako
přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.,
pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí
podle § 1 nebo § 2. Podle odst. 2 tamtéž nemovitosti uvedené v odstavci 1
přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o
přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání
vůbec nedošlo.
Nejvyšší soud v projednávané věci poukazuje zejména na skutečnost, že
je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších instancí. V tomto ohledu
dovolací soud vychází též ze zjištění soudů o datu přídělu, resp. sepsání
protokolu o závěrečném přídělově technickém řízení dne 15. 9. 1950. Přechod
sporných nemovitostí je tudíž posuzovat jako přechod ex lege ze státu na obec
podle výše citovaného ustanovení § 2a (viz zejména odst. 2) zákona č. 172/1991
Sb., které bylo do citovaného restitučního předpisu vloženo novelou provedenou
zákonem č. 114/2000 Sb., s účinností od 1. 7. 2000. Rozhodným datem, podle
něhož bylo nutné posuzovat přechod vlastnictví k nemovitostem ze státu na
žalobce, bylo datum 1. 7. 2000. Pokud tedy žalobce vyzval žalovaného k vydání
předmětných nemovitostí (pozemků) dne 17. 6. 2010, žalovaný, resp. stát
vlastnické právo k nim vydržet nemohl (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012).
Nejvyšší soud poté, co neshledal zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, když příslušná problematika již byla soudem řešena, posoudil
rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a v souladu s konstantní judikaturou.
Proto dovolací soud v souladu s ustanovením § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Úspěšnému žalobci vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalobce se k
dovolání písemně vyjádřil, čímž mu vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za
písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to
podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto
výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl
protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15,
§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny
za úkon částku 5.000,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 21 % DPH
činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč. Dovolací soud
dodává, že i při existenci nálezu Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., jímž byla
zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., je toho názoru, že příslušné úkony právní
služby byly učiněny ještě za existence, resp. účinnosti citované vyhlášky a že
žalobce může legitimně očekávat přiznání náhrady nákladů řízení v dosavadní
výši.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu