U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobkyně M. F., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Kořenského 1107/15, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 42/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2009, č. j. 10 Co 527/2008-112, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ivany Slivkaničové.
Krajský soud v Plzni svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 8. 2008 (č. l. 81), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pozemek parc. č. 7823/1 (nyní pozemky parc.č. 740/8 a 788 v k. ú. R., zapsané u Katastrálního úřadu v Rokycanech na LV č. 4457 pro k. ú. R.), byl k datu úmrtí prof. Ing. J. S. ve vlastnictví tohoto právního předchůdce žalobkyně. Odvolací soud též zavázal žalobkyni k zaplacení nákladů odvolacího řízení žalovaného ve výši 24.514,- Kč. Stran právního posouzení věci zejména konstatoval, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť svůj nárok měla uplatnit postupem podle restitučních předpisů - tedy podle zákona o půdě -, a nikoliv postupem podle obecných předpisů; úprava restitučními zákony je speciální k předpisům obecným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém vymezila okruh otázek, jimž přičítala zásadní právní význam z hlediska napadeného rozhodnutí (viz bod II. dovolání). Tři položené otázky zpochybňovaly nutnost postupu výhradně podle restitučních předpisů, dovozenou odvolacím soudem. Na straně žalující trvalo vlastnictví a jako duplicitní vlastník je zapsán stát. I z toho lze dovodit naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Následovala i další tvrzení, konkretizující položené otázky. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil, ztotožnil se s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo podle obsahu možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Lze jen sdílet s odvolacím soudem závěry pléna Ústavního soudu vyslovené pod sp.zn. Pl.ÚS-st. 21/05 dne 1. 11. 2005. Žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Odvolací soud rekapituloval celou řadu zjištěných skutečností, z nichž plyne, že žalobkyně mohla uplatnit svůj nárok cestou zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně zákona o půdě). K témuž viz také rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve věci již vícekrát citovaný.
Nejvyšší soud však též odkazuje na další rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 154/2006, publikovaný pod R 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle publikované právní věty se osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci. Rozhodnutí je v judikatorní praxi nejvyšší instance plně respektováno.
Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a nelze ani hovořit o judikatorní mezeře či kontradikci rozhodování vyšších soudů. Tedy ani o zásadním právním významu napadeného rozsudku v intencích § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o. s. ř.
Žalovaný má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.) výchozí sazba 20.000,- Kč (§ 5 odst. b/ vyhlášky), krácená však dvakrát o polovinu podle § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky, tedy na 5.000,- Kč. S přičtením režijního paušálu 300,- Kč a zohledněním 20 % DPH, kterou je povinen advokát odvést, činila odměna zástupkyně žalovaného 6.360,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu