28 Cdo 2380/2018-131
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Horních
Dubenkách, se sídlem v Horních Dubenkách 54, IČ 48461962, zastoupeného Mgr.
Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, za účasti
České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 01312774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, Územní
pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 33/2016, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. února 2018, č. j. 1 Co 52/2017-95,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina, rozhodnutím ze
dne 25. 4. 2016, č. j. SPU 122846/2016/520100/Vilímková, rozhodl, že žalobci se
nevydává část pozemku parc. č., oddělená geometrickým plánem č. 322-47/2016,
potvrzeným Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3.
2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 9458
m2, a část pozemku parc. č., oddělená geometrickým plánem č. 322-47/2016,
potvrzeným Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3.
2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 14051
m2, vše v kat. území a obci H. D. (dále jen „předmětné pozemky“). Rozhodnutí
odůvodnil tím, že žalobce sice předmětné pozemky před rozhodným datem užíval,
což lze dovodit z toho, že na stát přešly na základě rozhodnutí ze dne 2. 6.
1949 o výkupu podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě
(dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), avšak nebylo bez pochybností prokázáno jeho
vlastnické právo k původním pozemkům před datem 25. 2. 1948, neboť v knihovní
vložce č. 144 pozemkové knihy byl jako původní vlastník veden „H. G. A. S. in
W. u. C. i. L.“, a právní nástupnictví žalobce nebylo dle předložených dokladů
osvědčeno.
Žalobce se žalobou podanou podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, ve
spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění
nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného
pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhal nahrazení
rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu tak, že mu předmětné pozemky
budou vydány, neboť rozhodnutím správního orgánu byl dotčen na svých právech.
Žalobu odůvodnil tím, že je evidovanou právnickou osobou, že v rozhodném období
mu byl odňat bez náhrady „jeho výlučný majetek“ blíže specifikovaný v dohodě o
výkupu půdy podle § 1 zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 21. 12. 1948, čímž mu byla
způsobena majetková újma, přičemž historické vlastnictví k pozemkům dovozoval z
toho, že Spolek Gustava Adolfa (tedy subjekt zapsaný v pozemkové knize) byl
založen po roce 1832 v Německu, odkud se rozšířil na území Rakousko-Uherska, že
na 56. výročním shromáždění tohoto spolku bylo dne 30. 5. 1918 rozhodnuto o
rozchodu s vedením spolku v Lipsku a byl ustaven výbor, který měl vést k
založení českého podpůrného církevního spolku Jeronýmova jednota, že Spolek
Gustava Adolfa od založení Jeronýmovy jednoty ukončil veškerou činnost na našem
území a že žalobce, ač nebyl zapsán v pozemkových knihách jako vlastník
pozemků, k nim vykonával veškerá vlastnická práva až do 21. 12. 1948, kdy došlo
k jejich odnětí státem, jemuž předcházelo řízení vedené před Místní rolnickou
komisí v Horních Dubenkách, Okresním úřadem v Jihlavě a Okresním soudem v
Třešti.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 24 C 33/2016-55, žalobu
o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu
pro Kraj Vysočina, ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. SP17655/2014-520102, č. j. SPU
122846/2016/520100/Vilímková, tak, že žalobci bude vydána část pozemku parc. č. oddělená dle geometrického plánu č. 322-47/2016, potvrzeného Katastrálním
úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 9458 m2, a část
pozemku parc. č., oddělená dle geometrického plánu č. 322-47/2016, potvrzeného
Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 14051 m2, vše v
kat. území a obci H. D., zamítl, s tím, že geometrický plán č. 322-47/2016
vyhotovený společností Geodetales Chrudim s. r. o. je nedílnou součástí tohoto
rozhodnutí (výrok I.); současně žalobci uložil povinnost nahradit účastníkovi
řízení náklady ve výši 1.050,- Kč (výrok II.). Vzal za své mimo jiné skutkové
zjištění správního orgánu, že předmětné pozemky vznikly z původních pozemků
zapsaných v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro kat. území H. D., v níž
je jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in
Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, a že na stát tyto pozemky přešly bez
náhrady na základě rozhodnutí o výkupu žalobci ze dne 2. 6. 1949 podle § 1
odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil nabývací
titul prokazující, že předmětné zemědělské pozemky náležely do původního
majetku registrované církve, která je mohla do vlastnictví nabýt intabulací
[viz § 431 zákona č. 946/1811 Sb. z. s. (dále též jen „o. z. o.“)], avšak
tvrdil, že je jejich držitelem již od roku 1918, aniž však specifikoval, od kdy
přesně, za jakých okolností se držby chopil a zda k jejímu vzniku existoval
řádný titul, provedl soud žalobcem předložené důkazy, a to jubilejním sborníkem
Jeronýmovy jednoty 1918-1968 (str. 10 až 13), protokolem o pronájmu farních
pozemků ze dne 8. 10. 1922 se seznamem pronajatých farních pozemků, přiznáním
nájemců ze dne 2. 5. 1928, kteří měli pozemky v nájmu, dopisy ze dne 24. 2. 1934 a ze dne 15. 8. 1935, a konstatoval, že z těchto důkazů nelze dovodit
počátek držby pozemků před datem 8. 10. 1922, a to ani „z dokumentu
vztahujícího se k založení Jeronýmovy jednoty v roce 1918“, neboť žalobcem
nebyla předložena listina o tom, který konkrétní majetek byl vložen do nově
vzniklého spolku a zda to bylo vůbec učiněno. Na základě toho dovodil, že od 8. 10. 1922 do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tedy do 31. 12. 1950, nemohla uplynout 30letá mimořádná vydržecí doba, neboť pokud nedošlo k
takovému mimořádnému vydržení do 1. 1. 1951, kdy zákon č. 141/1950 Sb. nabyl
účinnosti, mohlo by k vydržení později dojít, jen pokud by tato držba splňovala
požadavky kladené na tzv. oprávněnou držbu podle § 145 tohoto zákona, avšak na
rozdíl od dřívějšího mimořádného vydržení se vyžadovalo prokázání právního
titulu držby, byť i neplatného nebo putativního.
Pokud držba dobíhala za
účinnosti tohoto zákona, musela splňovat podmínky vydržení stanovené v jeho §
115 a násl. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4173/2010). Soud
prvního stupně uzavřel, že na tento jeho právní závěr nemohou mít vliv žalobcem
předložené důkazy, které vypovídají jen o faktické držbě pozemků v době
převzetí státem, avšak nebyla splněna podmínka vyplývající z § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tj. prokázání, že nemovitosti náležely do původního
majetku registrovaných církví a náboženských společností alespoň po část
rozhodného období.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 1
Co 52/2017-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil
povinnost zaplatit účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši
2.617,30 Kč. Odvolací soud poté, co zrekapituloval tvrzení žalobce a co
dokazování doplnil obsahem listin nacházejících se ve správním spise, a to
e-mailovou zprávou zástupce žalobce ze dne 11. 4. 2016 adresovanou správnímu
orgánu [v níž se uvádí, že „klient není schopen splnit výzvu SPÚ k předložení
nabývací listiny k pozemkům“, protože „vlastnické právo k těmto pozemkům na
klienta přešlo po ukončení činnosti Gustav Adolf Stiftung in Wien und Leipzig
na daném území (stejně jako ostatní majetek), tj. nebylo převedeno na základě
„nabývací listiny“ a klient tak žádnou nabývací listinou nedisponuje“ (totéž se
podává i z dalšího podání žalobce ze dne 10. 4. 2015)] a potvrzením o právním
nástupnictví ze dne 16. 2. 2015, v němž však není obsaženo žádné tvrzení o
nástupnictví ve vztahu ke „gustavoadolfskému spolku“, případně k Jeronýmově
jednotě, dovodil, že v posuzované věci nejde o situaci, na niž se vztahuje § 9
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., protože listiny prokazující historické
vlastnictví pozemků se dochovaly, ale neprokazují vlastnictví žalobce. Shodně
se soudem prvního stupně dále zaujal názor, že pokud bylo možno vlastnictví k
nemovitostem za účinnosti tehdejší právní úpravy nabýt intabulací, kterou v
dané věci prokázat nelze, může žalobce své historické vlastnictví k pozemkům
prokázat buď průkazem svého právního nástupnictví po subjektu zapsaném v
pozemkových knihách, nebo průkazem, že pozemky nabyl vydržením, nikoliv však
tím, že mu pozemky byly státem odňaty, když vlastnictví žalobce k pozemkům
neplyne ani z pozemnostního archu, v němž je označen jako jejich držitel a
nikoliv jako vlastník. Pochybnosti ohledně osoby historického vlastníka zvyšuje
podle odvolacího soudu dále skutečnost, že žádný z dalších tvrzených vlastníků
(Jeronýmova jednota a žalobce) neučinil žádné kroky k uvedení zápisu v
pozemkových knihách do souladu s tvrzeným skutkovým stavem, přestože jim v tom
nebránila žádná překážka. Zásadu favor restitutionis, které se žalobce
dovolává, nelze v daném případě „zjevného nedostatku tvrzení a důkazní nouze“
uplatnit, a domněnka, že vlastníkem je držitel, může být uplatnitelná jen
tehdy, nejsou-li k dispozici žádné další doklady.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237
o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, které
dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to 1) „Je
oprávněná osoba povinna podle § 9 odst. 1 písm. a) ZMV dokládat (způsob) nabytí
původního majetku, jehož vydání se domáhá postupem podle ZMV?“, 2) „Lze
historické vlastnictví oprávněné osoby k původnímu majetku podle ustanovení § 9
odst. 1 písm. a) ZMV doložit jinak než výpisem z pozemkové knihy v případě, kdy
zápis vlastníka v pozemkové knize z jakéhokoli důvodu neodpovídal
skutečnosti?“, a 3) „Nebránil-li dřívější nesoulad ve státem vedené evidenci
vlastníků nemovitostí způsobení majetkové křivdy oprávněné osobě, může být
tento nesoulad nyní (po cca 70 letech) spravedlivým důvodem pro odmítnutí
částečného odčinění takové majetkové křivdy?“. Dovolatel uplatnil dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a namítá, že z § 9
odst. 1 a § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá, že oprávněné osoby jsou
povinny při uspokojování svých nároků podle tohoto zákona doložit (toliko)
skutečnost, že pozemky, o jejichž vydání usilují, alespoň po část rozhodného
období náležely do jejich historického majetku či do historického majetku
jejich právního předchůdce, nikoliv však skutečnost, jakým způsobem svůj
historický majetek před rozhodným obdobím nabyly, a že § 9 odst. 1 tohoto
zákona nestanoví, jakou listinu či jakým způsobem tak má oprávněná osoba
učinit, přičemž doktrína dospěla k závěru, že tuto skutečnost lze doložit
zejména výpisem z veřejných knih, jinou listinou než výpisem z veřejných knih
nebo jiným způsobem. Odvolacímu soudu vytýká, že rezignoval na povinnosti
formulované v ustálené judikatuře Ústavního soudu a svým rozhodnutím de facto
aproboval zavrženíhodné jednání totalitního státu v době nesvobody, který mu
nevydané pozemky odňal. Podle názoru dovolatele nemůže obstát ani názor
odvolacího soudu o neprokázání vlastnického práva opřený o argumentaci nabývání
vlastnického práva intabulací, resp. mimořádnou vydržecí dobu v délce 30 let,
neboť intabulace neplatila bezvýjimečně, přičemž však žalobce má za to, že z
jím doložených důkazů lze učinit závěr o splnění podmínek vydržení, včetně
uplynutí mimořádné vydržecí doby; i kdyby tato podmínka splněna nebyla, je
námitka státu týkající se nesplnění podmínek vydržení v rozporu s dobrými
mravy. Svoji argumentaci shrnul dovolatel tak, že při uplatnění nároku podle
zákona č. 428/2012 Sb. postačí prokázat, že nevydané pozemky náležely do jeho
původního majetku, přičemž v řízení není třeba dokládat způsob jejich nabytí,
že historické vlastnictví lze prokázat jakýmkoliv způsobem (a jakoukoli
listinou), nejen výpisem z knihovní vložky č.
144, že „postačoval-li stav
evidence ke spáchání majetkové křivdy žalobci, musí být prokázání tohoto stavu
- nota bene při doložení dalších úředních listin prokazujících jeho vlastnické
právo i s ohledem na použitý procesní postup tehdejších státních orgánů -
dostatečné i k odčinění způsobené křivdy“, a že vykoupil-li stát předmětné
pozemky od žalobce, byl (musel být) jejich vlastníkem. Navrhl, aby dovolací
soud „změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že výrok I. rozsudku
krajského soudu se mění tak, že se žalobci vydávají nevydané pozemky“, případně
aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V
případě odmítnutí či zamítnutí dovolání dovolatel navrhl, aby o náhradě nákladů
řízení bylo vzhledem ke složitosti otázek řešených v tomto řízení rozhodnuto
podle § 150 o. s. ř.
Účastnice řízení se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby
dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť žalobci se v tomto řízení
nepodařilo prokázat jeho vlastnické právo k dotčeným nemovitostem. Poukázala
zejména na to, že předmětné pozemky byly v pozemkové knize vlastnicky připsány
pro Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in
Leipzig, že tento stav trval až do zápisu listiny založené pod č. d. 902/1949
týkající se výkupu dotčených pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb., že žalobce
neprokázal, že tento subjekt byl jeho právním předchůdcem, že vlastnictví se
nabývalo intabulací a že i držba nemovitého majetku, měla-li se považovat za
pravou, musela být podle § 321 o. z. o. zapsána v pozemkové knize.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále
jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle § 237 a § 245 a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek [výkladu pojmu „původní majetek registrovaných církví
a náboženských společností“ užitého v § 2 písm. a), § 6 a § 9 odst. 1 písm. a)
a dalších ustanoveních zákona č. 428/2012 Sb. a dále jakým způsobem lze doložit
povinnost stanovenou v § 9 odst. 1 písm. a) tohoto zákona], které v rozhodování
dovolacího soudu nebyly dosud výslovně vyřešeny, přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce k otázkám
formulovaným ad 1) a ad 2) není opodstatněné, a že jinak není podle § 237 o. s.
ř. přípustné, resp. trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat
v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo
že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
K otázkám dovolatele formulovaným ad 1) a ad 2):
Podle § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb. rozhodl-li pozemkový úřad podle
tohoto zákona, může být věc projednána v řízení podle části páté občanského
soudního řádu. K řízení je v prvním stupni příslušný krajský soud.
Zákon č. 428/2012 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č.
177/2013 Sb., stanoví v ustanovení § 1, že upravuje zmírnění některých
majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a
náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona
státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného
právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v
období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a
náboženskými společnostmi.
Pro účely tohoto zákona se podle § 2 písm. a) rozumí původním majetkem
registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné
majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství
věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které
příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám
zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských
společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo
založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských
společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím
nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
V Důvodové zprávě k § 2 zákona č. 428/2012 Sb. se mimo jiné uvádí: Definuje se
pojem „původní majetek registrovaných církví a náboženských společností“
deklarující rozsah majetkové újmy, kterou církve a náboženské společnosti
utrpěly v rozhodném období. Podle tohoto zákona se vydávají věci z původního
majetku registrovaných církví a náboženských společností, které jsou v majetku
státu a které se staly v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku
skutečností uvedených v § 5. Kromě věcí jsou v původním majetku registrovaných
církví a náboženských společností zahrnuta i majetková práva a hodnoty v
minulosti oprávněným osobám příslušející. Za původní majetek registrovaných
církví a náboženských společností je považován jednak majetek registrovaných
církví a náboženských společností jako samostatných právnických osob, jednak
majetek právnických osob jako součásti registrovaných církví a náboženských
společností, Náboženské matice a dalších právnických osob, které přispívaly k
naplňování poslání registrovaných církví a náboženských společností zejména v
obecně prospěšných aktivitách (nadace, spolky). Za původní majetek
registrovaných církví a náboženských společností je považován rovněž majetek
právních předchůdců právnických osob uvedených v předchozí větě.
Odborná literatura (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015,
dostupný v systému ASPI) pak zastává názor, že toto ustanovení s ohledem na
svůj text, ale i s ohledem na důvodovou zprávu a na kontext dosavadního
restitučního zákonodárství (s významnou výjimkou zákona č. 172/1991 Sb.) dopadá
svým vymezením toliko na majetek původně náležející církevním subjektům
vlastnicky, nikoli z titulu veřejnoprávního užívání. Církevní subjekty byly za
vlastníky jednotlivých nemovitých věcí považovány i ve smyslu zákona č. 95/1871
ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, kdy byl povolován
vklad vlastnického práva právě ve prospěch konkrétních církevních subjektů: „Za
vlastníka lze zapsati fysickou nebo právnickou osobu, ať soukromého práva
(spolek apod.), ať veřejného práva (obec, země, stát apod.)“.
Podle § 6 citovaného zákona (nazvaného Vydávání věcí Pozemkovým fondem České
republiky a Lesy České republiky, s. p.) povinná osoba podle § 4 písm. a) a b)
vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do
původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se
předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní
předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
Znak utrpěné majetkové křivdy je přitom nutno přezkoumávat ve vztahu k věci,
která je předmětem výzvy k vydání, a nikoliv již ve vztahu k osobě, která výzvu
uplatnila (k tomu opětovně srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters
Kluwer, 2015, s. 129).
Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona oprávněná osoba písemně vyzve povinnou
osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Ve výzvě oprávněná osoba označí
zemědělskou nemovitost a uvede právní důvod nároku na její vydání podle tohoto
zákona; k určení zemědělské nemovitosti postačí, je-li označena podle stavu v
době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy. Dále oprávněná osoba připojí
listinu nebo jinak doloží, že zemědělská nemovitost náležela do původního
majetku registrovaných církví a náboženských společností [písm. a)].
V citovaném ustanovení je stanovena jedna z povinných příloh výzvy k vydání
věci, která je výrazem zásady, že důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro
vydání je na oprávněné osobě. Oprávněná osoba ke své výzvě musí připojit
listinu nebo jinak doložit, že nárokovaná zemědělská nemovitost náležela do
původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Takovou
listinou, která dokládá vlastnictví oprávněné osoby nebo jejího právního
předchůdce, je 1) výpis z veřejných knih - [Jde především o výpisy z pozemkové
knihy nebo desek zemských, které obsahují údaje o tom, kdo byl vlastníkem
zemědělské nemovitosti po část rozhodného období. Úprava pozemkových knih a
zápisů do nich se řídila zákonem č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o
pozemkových knihách. Zápisy do pozemkové knihy prováděl soud a uplatňoval se u
nich intabulační princip, tj. ztotožnění okamžiku nabytí či pozbytí práva s
okamžikem jeho veřejné publicity v pozemkové knize. Tento princip se aplikoval
do 1. ledna 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník
(k tomu srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi
a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v
systému ASPI, a dále Kříž. J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013 s. 229-232)], 2) jiná listina než výpis z veřejných knih - jedná se o
případy, kdy oprávněná osoba (nebo její právní nástupce) je sice ve veřejných
knihách uvedena, ale ze zápisu na listu B vyplývá, že její vlastnické právo
zaniklo před rozhodným obdobím (např. v letech 1939 - 1945), a 3) lze povinnost
splnit jiným způsobem než předložením listiny (nelze tedy vyloučit i předložení
svědeckých výpovědí, fotografií či zvukových a obrazových záznamů).
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor dovolatele, že při uplatnění
restitučního nároku podle § 6 a § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
není třeba dokládat způsob nabytí zemědělských pozemků.
V posuzované věci bylo v řízení zjištěno, že předmětné pozemky vznikly z
původních pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro kat.
území H. D., v níž je jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav
Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, tedy (přeloženo do
českého jazyka) Gustavo-Adolfský spolek, že žalobce byl jejich držitelem
(přičemž držba nebyla prokázána před datem 8. 10. 1922), a že pozemky vykoupil
stát od žalobce bez náhrady na základě rozhodnutí o výkupu ze dne 2. 6. 1949
podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.
Je tedy zřejmé, že žalobce žádným z jím navržených a provedených důkazů
neprokázal, že ve vztahu k předmětným pozemkům je právním nástupcem
Gustavo-Adolfského spolku, ani že tímto právním nástupcem je tzv. Jeronýmova
jednota, která byla ustanovena v roce 1918 (a která je od vzniku Českobratrské
církve evangelické v prosinci 1918 doposud jeho součástí - srov. z odborné
literatury Kříž. J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
133), jinak řečeno, že předmětné pozemky vložil Gustavo-Adolfský spolek po roce
1918 - kdy jak žalobce sám tvrdí, měl tento spolek ukončit veškerou činnost „na
našem území“ - do jeho majetku či do majetku Jeronýmovy jednoty, tedy že
Gustavo-Adolfský spolek byl právním předchůdcem žalobce či Jeronýmovy jednoty.
Skutečnost, že předmětné pozemky byly státem vykoupeny od žalobce bez náhrady
podle zákona č. 46/1948 Sb. sama o sobě nedokládá, že náležely do jeho
původního majetku za situace, kdy v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro
kat. území H. D. byl jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav
Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“ a kdy žalobce byl v
pozemnostním archu zapsán jako jejich držitel.
Otázka ad 3) formulovaná žalobcem - „Nebránil-li dřívější nesoulad ve státem
vedené evidenci vlastníků nemovitostí způsobení majetkové křivdy oprávněné
osobě, může být tento nesoulad nyní (po cca 70 letech) spravedlivým důvodem pro
odmítnutí částečného odčinění takové majetkové křivdy?“ - přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá, a to jednak proto, že není způsobilá zvrátit
závěr založený na zjištění z pozemkové knihy, podle nějž byly nemovitosti až do
jejich výkupu státem vlastnicky připsány „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung
in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, a dále proto, že nepředstavují-li
předmětné pozemky původní majetek žalobce, nebyla mu jejich odnětím státem
způsobena majetková křivda ve smyslu § 1 a 6 zákona č. 428/2012 Sb.
Namítá-li dovolatel dále, že „z jím doložených důkazů lze učinit závěr o
splnění podmínek vydržení, včetně uplynutí mimořádné vydržecí doby, a že i
kdyby tato podmínka splněna nebyla, je námitka státu týkající se nesplnění
podmínek vydržení v rozporu s dobrými mravy“, pak ve vztahu k těmto námitkám
žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznesl;
dovolání tak v tomto ohledu trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího
soudu je věcně správný, a dovolání jakožto nedůvodné proto v souladu s § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zavázal
dovolatele, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých účastnici řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem), přičemž účastnice řízení nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde
tak o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1.
zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.,
o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů
řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a
exekučního řádu).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu