28 Cdo 2401/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované
R. J., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 173/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j.
13 Co 361/2007-225, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13.304,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 1. 2006, č. j. 13
Co 408/2005-99, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně
ze dne 2. 8. 2005, č. j. 18 C 173/2004-73, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se
závěrem, že se má zabývat tím, zda je v daném případě možná restituce, tedy
vrácení masážní rehabilitační vany (když tato byla instalována žalobcem pro
žalovanou bez jakékoliv smlouvy mezi účastníky a žalobce se domáhal vydání
bezdůvodného obohacení, které takto žalované vzniklo), či zda je vhodnější, aby
žalovaná poskytla žalobci její peněžní ekvivalent, tj. finanční náhradu.
Obvodní soud pro Prahu 1 pak rozsudkem ze dne 9. března 2007, č. j. 18 C
173/2004-179, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 85.000,- Kč s
příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), žalobu na zaplacení částky
5.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), vzájemný návrh žalované na
zaplacení částky 30.000,- Kč rovněž zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. až VI.).
Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žalobce pro
žalovanou provedl instalaci masážní rehabilitační vany v bytě žalované, aniž by
spolu uzavřeli jakoukoliv smlouvu, a proto je žalovaná povinna zaplatit mu
peněžitou náhradu ve výši rozdílu mezi kupní cenou vany v době prvé montáže,
tj. 125.000,- Kč (po odečtení nutné úpravy pro provoz v síti na střídavý
proud), a částkou, kterou žalobci zaplatila, tedy 40.000,- Kč, což představuje
částka 85.000,- Kč, včetně zákonných úroků z prodlení podle § 517 odst. 2 obč.
zák., a vydat mu tak bezdůvodné obohacení v souladu s § 451 odst. 1 obč. zák.
Vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 30.000,- Kč, jako nákladů, které ji
vznikly v souvislosti s uskladněním masážní vany po její demontáži, posoudil
soud prvního stupně jako nedůvodný.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007,
č. j. 13 Co 361/2007-225, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
výroku I. změnil tak, že pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 85.000,- Kč
s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku III., kterým byl zamítnut
vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 30.000,- Kč, jej zrušil (výrok
II.), ve výroku V. rozsudek změnil tak, že se žalované povinnost zaplatit
soudní poplatek neukládá (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. a V.).
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud dovodil, že
naturální restituce není dobře možná a není účelné, aby žalovaná žalobci
vrátila vanu z důvodu jejího nynějšího stavu, který vyplývá ze znaleckého
posudku znalce Ing. I. J., a tudíž je na místě peněžní plnění. Jeho výše
představuje hodnotu vany v okamžiku, kdy ji žalovaná jako bezdůvodné obohacení
získala, tj. ke dni montáže
7. 8. 2002. Dále však dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když
svá skutková zjištění opřel o znalecký posudek znalce Ing. I. J., podle kterého
měla vana v době montáže cenu 130.000,- Kč (včetně montáže), a nevyšel z
listinného důkazu předloženého žalovanou, vypracovaného k její objednávce, a to
znaleckého posudku Ing. P. Š., který uvedl, že tuto cenu měla vana v době
dovozu v roce 1994, ke dni montáže pak měla cenu jen 65.000,- Kč až 80.000,-
Kč. Soud prvního stupně také nesprávně posoudil jako nedůvodné námitky
žalované, podle kterých vana nebyla způsobilá k prodeji z důvodů nesplnění
zákonných povinností kladených právními předpisy i technickými normami na
bezpečnost výrobků, vzhledem k tomu, že mezi účastníky nevznikl smluvní vztah,
ale že se jednalo o bezesmluvní plnění. Okolnost, že vana nesplňovala technické
požadavky na výrobky a chybělo u ní prohlášení o shodě, měla totiž vliv na její
tržní cenu. Hodnocení důkazů za těchto okolností odvolací soud shledal
subjektivní a skutkové závěry nepodložené, dubiosní, neúplné, a proto
nesprávné. Soud prvního stupně dospěl k chybným skutkovým zjištěním a závěrům o
skutkovém stavu věci, protože sice provedl všechny potřebné důkazy, ale
nesprávně (v rozporu s § 132 o. s. ř.) je hodnotil. Odvolací soud proto vyšel
ze znaleckého posudku znalce Ing. P. Š. ze dne 1. 2. 2007 jako listinného
důkazu, který pokládá za věrohodný a vedle něhož závěry znalce Ing. I. J., z
nichž vyšel soud prvního stupně, nemohou obstát. S ohledem na výše uvedené
nedostatky, které působily na snížení ceny vany, pak odvolací soud dospěl k
závěru, že vanu bylo třeba považovat toliko za soubor dílů, polotovar určený k
přestavbě, jehož cena byla jen 15.000,- Kč, což je hodnota, kterou měla
žalovaná žalobci vydat jako bezdůvodné obohacení. Protože ale žalovaná
zaplatila žalobci při zprovoznění vany částku 40.000,- Kč, je požadavek žalobce
na zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím nedůvodný. Odvolací soud tak
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak,
že žalobu zamítl. Zamítavý výrok o věci samé II. nebyl odvoláním napaden, a
proto zůstal přezkumnou činností odvolacího soudu nedotčen. Odvolací soud dále
souhlasil s argumentací žalované, pokud směřovala proti výroku III. rozsudku,
jímž byl zamítnut její návrh na zaplacení částky 30.000,- Kč za uskladnění
vany, neboť na tento případ dopadá § 98 o. s. ř., podle kterého vzájemným
návrhem je i projev žalovaného, jimž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k
započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než uplatnil
žalobce, jinak soud posuzuje takový projev toliko jako obranu proti návrhu. O
tu se jednalo
i v tomto případě, a proto zamítavý výrok III. byl zcela nadbytečný a vůbec
neměl být vynesen, což lze vztáhnout i na poplatkovou povinnost žalované
stanovenou ve výroku V. z tohoto vzájemného návrhu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to pouze proti výrokům I., IV.
a V., jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost
z § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř.
Podle názoru dovolatele odvolací soud porušil zásadu stanovenou v § 205a
o. s. ř., která zakazuje uplatňování a provádění nových důkazů v odvolacím
řízení, a to když provedl dokazování svědeckou výpovědí Ing. P. Š., ze kterého
následně učinil zásadní skutkové závěry, na základě nichž poté rozhodoval
předmětný spor.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu
vycházel při rozhodování téměř výlučně ze závěrů uvedených ve znaleckém posudku
Ing. P. Š., přičemž tento znalecký posudek byl uplatněn jako listinný důkaz
předložený žalovanou a jeho závěry byly zcela odlišné od závěrů znalce Ing. I.
J., který byl ustanoven soudem.
Podle názoru dovolatele měl soud v tomto případě ustanovit znalce a z jeho
odborného vyjádření vycházet, pokud tak neučinil, nepostupoval správně při
provádění a následném hodnocení důkazů, a tedy v souladu s § 127 o. s. ř.
Případně měl vyslechnout při jednání znalce, který posudek vyhotovil, neboť
pokud tak neučinil
a přehodnotil důkaz provedený před soudem prvního stupně, když jej zhodnotil
jako důkaz, který nemůže vedle jiného obstát, pak se tak stalo v rozporu se
zásadou přímosti v souvislosti s hodnocením důkazů.
Odvolací soud měl tedy doplnit další dokazování výslechem Ing. I. J., případně
doplnit dokazování o další, revizní znalecký posudek, a pokud tak neučinil,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel rovněž zmiňuje rozpory ohledně konečné výše ceny obvyklé v době
vzniku bezdůvodného obohacení (které však blíže nespecifikuje) a zpochybňuje
používání termínu cena obvyklá a cena tržní odvolacím soudem s tím, že tyto dva
pojmy nelze zaměňovat. Dále vytýká odvolacímu soudu, že nikde neuvedl konkrétní
výši bezdůvodného obohacení.
Konečně dovolatel polemizuje s názorem soudu na dobu uvedení předmětné vany na
trh s tím, že předmětná vana byla uvedena na trh již v roce 1994, kdy byla do
ČR dovezena a poprvé nabídnuta k prodeji, přičemž skutečnost, že ji žalovaná
měla zakoupit až v roce 2002, na toto nemá žádný vliv. Požadavky na uvedení na
trh tedy měly být zkoumány z hlediska právních předpisů platných v roce 1994, a
je tak otázkou, zda by byly požadavky na výrobek tak přísné a zda by nebylo
možné zhojení nedostatků na straně prodejce, či zda by byly vyžadovány
dokumenty uváděné žalovanou. Jestliže se tedy soud výše uvedeným nezabýval a
spokojil se se zjištěním znalce, že předmětná vana byla v době instalace
neprodejná, protože prodejce neobstaral příslušná povolení a dokumenty pro její
prodej, pak nečinil správně a došel k nesprávným závěrům.
K těmto otázkám měl totiž být ustanoven znalec.
Dovalatel své dovolání uzavírá konstatováním, že pokud žalovaná argumentuje
skutečností, že prodejce si nezajistil dostatečné podklady pro prodej předmětné
vany, je její argumentace účelová, neboť toto dříve neuváděla, a hodnotí jako
amorální postup žalované, která se po instalaci vany rozhodla nezaplatit.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v souladu s § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která má za to, že dovolání je zjevně
bezdůvodné, neboť napadený rozsudek je po věcné i právní stránce zcela správný
a nevykazuje žádnou z namítaných vad. K jednotlivým námitkám v rámci dovolání
uvádí následující.
Odvolací soud v žádném případě neporušil zásadu zakotvenou v § 205a o. s. ř.,
jestliže v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování výslechem svědka
Ing. P. Š., neboť se jednalo o žalovanou navržený důkaz při jednání dne 28. 2.
2007, přičemž se jednalo o výslech svědka, nikoli znalce.
K důkazům a skutkovým zjištěním z nich učiněným, ze kterých odvolací soud při
svém rozhodování vycházel, žalovaná uvádí, že postup soudu byl opět plně v
souladu s § 213 odst. 2 a 4 a § 132 v návaznosti na § 211 o. s. ř., když
zopakoval důkaz znaleckým posudkem Ing. P. Š. jako listinnou a následně dospěl
k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně. Otázka, z
jakých důkazů
a učiněných skutkových zjištění soud vyjde, je pak plně v jeho kompetenci a
uvážení v rámci hodnocení důkazů a vydání rozhodnutí (zejména § 125, § 132 a §
157 v návaznosti na § 211 o. s. ř.).
Není pravdou, jak tvrdí žalobce, že by soud nijak neodůvodnil, z jakého důvodu
vycházel při rozhodování téměř výlučně ze závěrů uvedených v posudku Ing. Š.,
přičemž odkazuje na text odůvodnění rozhodnutí a v něm obsažené úvahy soudu na
str. 6-8. Rovněž znalecký posudek Ing. J. soud dostatečně zhodnotil, když
uvedl, že závěry prvého posudku nemohly obstát vedle listinného důkazu –
posudku Ing. Š., soud prvního stupně v tomto ohledu pochybil a jeho hodnocení
bylo subjektivní. Takový postup je plně v souladu s § 132 o. s. ř., neboť soud
má posoudit soulad s ostatními důkazy, přičemž jsou-li k dispozici dva znalecké
posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu,
který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč
nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
Žalobce zlehčuje problematiku vyhovění platným právním předpisům ze strany
prodejce, jenž nezajistil potřebnou dokumentaci pro uvedení zboží na trh. Tyto
dokumenty přitom osvědčují technickou a bezpečnostní způsobilost zboží.
Zanedbání těchto aspektů činí zboží absolutně nezpůsobilým k nabízení, prodeji
a užívání, což má přímý a určující vliv na obecnou cenu, odpovídající ceně
tržní.
Není přiléhavé ani tvrzení žalobce, že odvolací soud měl v dané situaci znovu
vyslechnout znalce Ing. J., případně ustanovit znalce nového, neboť výslech
Ing. J. byl proveden soudem prvního stupně a pro jeho opakování nebyl dán důvod
(strana 7. napadeného rozhodnutí). Odvolací soud měl přitom k dispozici
dostatečné podklady pro rozhodnutí, především pak znalecký posudek Ing. J.,
jeho výpověď, znalecký posudek Ing. Š. jako listinný důkaz i jeho svědeckou
výpověď.
Je pak plně na uvážení odvolacího soudu, z jakých důkazů provedených soudem
prvního stupně vyjde, jaké zopakuje nebo doplní (§ 213 o. s. ř.). Námitka
rozporu se zásadou přímosti a hodnocení důkazů soudem, který je provedl, není
důvodná a odporuje znění a významu ustanovení § 213 o. s. ř., tak i obecně
principům provádění dokazování v odvolacím řízení. V dané věci nemá význam ani
žalobcova citace věrohodnosti výpovědi účastníků a svědků, což je zcela odlišná
kategorie od otázek posuzovaných v tomto řízení, neboť zde nedošlo k žádné
změně názoru ohledně věrohodnosti ze strany odvolacího soudu, jenž řízení
důkazy naopak doplnil.
Není správný ani názor žalobce, že cena obvyklá a cena tržní jsou dva zcela
odlišné pojmy, když cena obvyklá je vymezena v § 2 zák. č. 151/1997 Sb., o
oceňování majetku a změně některých zákonů, a tato definice odpovídá ceně
tržní, na niž má pak fatální vliv, pokud zboží na území ČR vůbec nabízet a
prodávat nelze.
Rovněž není pravdou, že odvolací soud nevyjádřil konkrétní výši bezdůvodného
obohacení. Učinil tak naprosto jasně při ocenění hodnoty vany, o kterou se
žalovaná na úkor žalobce obohatila, částkou 15.000,- Kč, přičemž již dříve tuto
hodnotu přeplatila částkou 40.000,- Kč (str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku).
K novému tvrzení žalobce, dle něhož předmětná vana byla uvedena na trh již v
roce 1994, kdy byla do ČR dovezena a poprvé nabídnuta k prodeji, žalovaná
uvádí, že toto tvrzení je nesprávné, účelové, neprokázané a bezvýznamné pro
rozhodnutí dané věci. Výklad žalobce ohledně pojmu nabídnutí k předání za
účelem distribuce nebo používání (§ 2 zák. č. 22/1997 Sb.) je účelový a
nesprávný – nepřiměřeně extenzivní
a odporuje smyslu zákona. Žalobce navíc v řízení netvrdil ani nijak nedoložil
konkrétní okolnosti o nyní namítaném nabízení k předání. K nově uplatněnému
tvrzení tak nelze přihlížet. I kdyby závěr žalobce o použitelnosti starší
úpravy byl na místě, což není, pak by předmětná vana podléhala přezkoušení a
schválení podle dříve platného zákona, ani takové schválení však žalobce
netvrdil ani nedoložil. Případné užití starší úpravy by tak nic nezměnilo na
závěru, že vana nebyla vůbec způsobilá k nabízení, prodeji a užívání v ČR.
K poznámce o morálním aspektu věci žalovaná uvádí, že prokazatelně uhradila dne
26. 8. 2002 splátku kupní ceny ve výši 40.000,- Kč, a hodnocení soudem považuje
za přiléhavé.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl či zamítl dle
§ 243b odst. 1 nebo 2 o. s. ř., protože je zjevně bezdůvodné a rozhodnutí
odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., není důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V dovolání přitom nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy, jimiž
jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního
stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a 211a o. s. ř. v řízení před
odvolacím soudem.
Žalobce se domnívá, že odvolací soud porušil zásadu stanovenou v § 205a
o. s. ř., která zakazuje uplatňování a provádění nových důkazů v odvolacím
řízení, a to když doplnil dokazování svědeckou výpovědí Ing. P. Š., ze které
následně učinil zásadní závěry, na jejichž základě poté rozhodl předmětný spor.
Dovolací soud v tomto případě však neshledal v postupu odvolacího soudu žádné
pochybení, neboť výslechem svědka Ing. P. Š. nedošlo k provádění nových důkazů
v rozporu se zásadou § 205a o. s. ř., nýbrž k doplnění dokazování podle § 213
odst. 4 o. s. ř., tedy k postupu soudu právním předpisem předvídaným
a dovoleným. Návrh důkazu výslechem Ing. P. Š. byl přitom zamítnut usnesením
soudu prvního stupně (viz protokol o jednání ze dne 28. 2. 2007), odvolací soud
tedy měl možnost takový výslech jako doplnění dokazování provést, přičemž
zdůraznil, že byl vyslechnut jen jako svědek a odvolací soud z jeho výslechu
nečinil žádná zjištění vybočující z mezí zjištění, jež lze činit z výpovědi
svědka, což se týká zejména odborných závěrů, se záměrem nezatížit odvolací
řízení vadou, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (viz Rc 49/2000).
K námitce dovolatele, že odvolací soud nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu
vycházel při rozhodování téměř výlučně ze závěrů uvedených ve znaleckém posudku
Ing. P. Š., přičemž tento znalecký posudek byl uplatněn jako listinný důkaz
předložený žalovanou a jeho závěry byly zcela odlišné od závěrů znalce Ing. I.
J., který byl ustanoven soudem, je nutno uvést, že odvolací soud naopak tento
postup ve svém rozsudku řádně odůvodnil (str. 6 - 8), když uvedl, že znalecký
posudek znalce Ing. P. Š. ze dne 1. 2. 2007 jako listinný důkaz pokládá za
věrohodný, vedle něhož závěry znalce Ing. I. J., z nichž vyšel soud prvního
stupně, nemohou obstát. Následně podrobně a v logické souslednosti zmiňuje
nedostatky, které ovlivnily
a snížily cenu předmětné vany, a to především skutečnost, že nebylo vyhověno
příslušným předpisům stanovujícím postupy a náležitosti pro uvedení výrobku na
trh, což ve svém důsledku znamenalo, že vana neměla certifikát – prohlášení o
shodě
a nemohla být následně vyhotovena revizní zpráva s výrokem, že zařízení je
schopno bezpečného provozu. Odvolací soud rovněž osvětlil, proč hodnocení
důkazů soudem prvního stupně je nesprávné, když sám znalec Ing. I. J. vypověděl
před soudem prvního stupně, že výrobek nesplňoval technické požadavky a chybělo
u něj prohlášení o shodě, což mělo vliv na jeho tržní cenu, čímž však
zpochybnil svůj závěr, že hodnota vany činila ke dni montáže v bytě žalované
130.000,- Kč, obsažený v posudku ze dne 23. 10. 2006, z něhož vycházel soud
prvního stupně.
Podle názoru dovolatele měl soud v tomto případě ustanovit znalce a z jeho
odborného vyjádření vycházet, pokud tak neučinil, nepostupoval při provádění
a následném hodnocení důkazů v souladu s § 127 o. s. ř. Případně měl
vyslechnout při jednání znalce, který posudek vyhotovil, přičemž pokud tak
neučinil a přehodnotil důkaz provedený před soudem prvního stupně, když jej
zhodnotil jako důkaz, který nemůže vedle jiného obstát, pak postupoval v
rozporu se zásadou přímosti v souvislosti s hodnocením důkazů. Dále dovolatel
pokračuje, že odvolací soud měl doplnit dokazování výslechem Ing. I. J.,
případně doplnit dokazování o další, revizní znalecký posudek, a pokud ani toto
neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a vycházel ze skutkových zjištění, které nemají oporu v
provedeném dokazování.
Ani v této námitce se však dovolací soud nemůže ztotožnit s výhradami
dovolatele. Předně je nutno zdůraznit, že je na uvážení soudu, z jakých důkazů
bude vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit
(§ 125 a § 132 o. s. ř.). K námitce rozporu se zásadou přímosti, ke kterému
mělo dojít v případě odlišného hodnocení znaleckého posudku Ing. I. J.
odvolacím soudem pak dovolací soud uvádí následující upřesnění.
Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se
může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů
provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v
jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku
odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné
důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama
o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná
či nikoliv. Typicky je tento rozdíl
v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další
skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v
průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací
soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního
stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a
ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní),
jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám
nedoplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.
srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku
2001 časopisu Soudní judikatura).
Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o. s. ř.
provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí
její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání
nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím
jednání (způsobem upraveným v ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř., který je ve
spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení),
tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud
prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001,
nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 904 – 905). Obdobně tomu bylo i v
tomto případě, když odvolací soud hodnotil znalecký posudek Ing. I. J. odlišně
od soudu prvního stupně. Z obsahu spisu se tedy nepodává, že by skutkové
zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemělo oporu v provedeném
dokazování.
Pokud pak dovolatel zmiňuje rozpory ohledně konečné výše ceny obvyklé v době
vzniku bezdůvodného obohacení, pak tyto blíže nespecifikuje. Obdobně vytýká
odvolacímu soudu současné používání termínů cena obvyklá a cena tržní s tím, že
tyto dva pojmy nelze zaměňovat, nicméně opět sám neupřesňuje, jaký by mezi
těmito termíny měl být rozdíl. V tomto směru dovolací soud přitakává názoru
žalované, která ve svém vyjádření k dovolání odkazuje na § 2 zák. č. 151/1997
Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů, jenž definuje pojem cena
obvyklá, jako cenu obvykle požadovanou v daném místě a čase, čímž lze vymezit i
cenu tržní.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nikde neuvedl konkrétní výši
bezdůvodného obohacení, pak jeho námitka není na místě, protože tato částka je
uvedena na str. 8 odůvodnění rozsudku (15.000,- Kč).
V závěru dovolatel polemizuje s názorem soudu ohledně doby uvedení předmětné
vany na trh s tím, že se domnívá, že předmětná vana byla uvedena na trh již v
roce 1994, kdy byla do ČR dovezena a poprvé nabídnuta k prodeji, přičemž
skutečnost, že ji žalovaná měla zakoupit až v roce 2002, na toto nemá žádný
vliv. V tomto ohledu je nutno opakovaně uvést, že v dovolání nemohou být
uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Těmi jsou všechny skutečnosti a důkazy,
které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v
§ 205a a 211a
o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem. Jedná se zde tedy o skutkovou námitku,
přičemž skutkový základ věci tak, jak byl zjištěn nižšími instancemi, nemůže
být
v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a v dovolacím řízení
nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud je
soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – viz též
konstantní výklad k ustanovení § 243a o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl k
této námitce přihlížet. Další námitky, které dovolatel od předchozí skutkové
námitky odvíjí, jsou pak irelevantní. K poznámce dovolatele o amorálním jednání
žalované Nejvyšší soud uvádí, že za shora popsaného skutkového stavu nelze
jednání žalované, která je s žalobcem v typově běžném sporu o výši náhrady za
dodání a instalaci vany, za amorální považovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek
uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl
(§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k jejich náhradě v souvislosti
s podáním vyjádření žalované k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta v částce 10.880 Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve
spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a
z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, (§ 13 odst. 3,
vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu