28 Cdo 2404/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce obce Ž., zastoupené advokátkou, proti žalované obci M., zastoupené
advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp.
zn. 7 C 95/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 25. 5. 2006, č. j. 10 Co 144/2006-228, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl změněn zamítavý
rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 1. 2006, č.j. 7 C 95/2003-204, a
to tak, že se určuje, že obec Ž. je vlastníkem pozemku parc. č. 388/3 ve
zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru o výměře 10 986 m2 v
k.ú. Ž. a dále pozemků nově označených parc. č. 386/6 o výměře 20 439 m2 a
parc. č. 386/11 o výměře 5 015 m2 též v k.ú. Ž., oddělených geometrickým plánem
č. 303/3 z 11. 7. 2003. Žalovaná obec M. byla zavázána k náhradě nákladů řízení
protistraně před soudem prvního stupně ve výši 31.750,- Kč a před odvolacím
soudem v částce 10.150,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že byly splněny podmínky pro vydržení pozemků
podle ustanovení § 130 a § 134 o. z. Od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí,
tj. od 24. 5. 1991, se držby předmětných pozemků chopila obec N. a tuto držbu
vykonávala až do oddělení obcí Ž. a M., tj. do roku 1992. Poté v držbě pozemků
pokračovala obec Ž. jako právní nástupce obce N. až do 20. 5. 2002 (provedeno
vyměření pozemků, vytyčeny hranice). Držba tedy byla vykonávána po desetiletou
dobu předpokládanou zákonem. Jednalo se o držbu oprávněnou, neboť žalobkyně
pozemky držela v dobré víře, že jí vlastnicky náleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opřené podle
výchozích tvrzení o dovolací důvody spočívající v procesní vadě s následkem
nesprávného rozhodnutí, v nesprávném právním posouzení věci i v nesouladu
skutkových zjištění soudů s provedeným dokazováním. Podle dovolatelky nebyly
splněny podmínky pro vydržení předmětných pozemků; nebylo totiž prokázáno, že
žalobkyně vykonávala držbu v dobré víře. Rozhodující má být dobrá víra
statutárního orgánu, tj. zastupitelstva obce. Dovolatelka tvrdila, že oprávněná
držba mohla započít až od 1. 7. 2000, tedy od data účinnosti novely obecních
restitucí č. 114/2000 Sb.; tehdy také na základě delimitačního protokolu č.
589/2000 ze dne 18. 7. 2000 došlo k fyzickému předání pozemků podnikem L. České
republiky, s. p., žalobkyni. Dovolatelka zdůraznila, že také obec M. byla
součástí obce N.; přesto bylo započtení oprávněné držby právního předchůdce
provedeno pouze ve prospěch obce Ž., bez náležitého právního zdůvodnění.
Dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno za žalovanou advokátkou v otevřené lhůtě (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání založila diformita
rozsudků nižších instancí ( § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody
byly označeny všechny – tj. podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.
Podle konkrétních tvrzení se však odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K přídělu předmětných pozemků obcím Ž. a M. došlo s účinností dne 1.
10. 1947. Včetně dekretálního titulu přídělu byla tedy restituce těchto
konkrétních pozemků podložena novelou obecních restitucí č. 114/2000 Sb., a to
konkrétně jejím § 2a odst. 1 písm. a/, odst. 2. Tato novela nabyla účinnost dne
1. 7. 2000.
Podle ne zcela přesných důkazních zjištění nižších instancí držela
předmětné lesní pozemky a hospodařila na nich obec N. od roku 1991, přibližně
od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. o obecních restitucích. Zcela přesně
je však postaveno, že obec Ž. – spolu s M. tehdy vydělená z N. – převzala dne
7. 4. 1992 po jednání obecních úřadů od N. předmětné pozemky a v jejich užívání
pokračovala. Nepochybně stojí za zmínku, že ve dnech 18. 7. a 21. 8. 2000 došlo
(po novele č. 114/2000 Sb.) k protokolárnímu předání pozemků v lese oběma obcím
Ž. a M. s označením podle dřívějšího přídělu.
Zmíněný příděl dříve stanovil vlastnictví pozemků tak, že Ž.
vlastnila pozemek parc. č. 388/2, M. pozemek parc. č. 388/1 a v podílovém
spoluvlastnictví obou byl pozemek č. 388/3 (průsek, společně užívaný jako
cesta). Faktický užívací stav se však v letitém mezidobí vyvinul tak, že došlo
k „posunu“ průseku na úkor M. Ž. tak začala užívat nejen plochu dřívějšího
průseku (388/3), ale i v poměru k přiděleným výměrám malou – spíše zlomkovou –
část z „m.“ parcely č. 388/1. Po zaměření hranic pozemků dne 20. 5. 2002 pak
došlo při konfrontaci s předchozími mapovými podklady k závěrům o posunu hranic
a „na straně“ Ž. byly na úkor M. označeny z předchozí parcely č. 388/1 pozemky
parc. č. 386/6 a 386/11, které leží ještě před „posunutým“ průsekem (již za
průsekem „dřívějším“) a staly se potenciálním objektem vydržení Ž.
Držba odpovídající zákonným podmínkám § 130 odst. 1 o. z., vedoucí
po uplynutí vydržecí doby podle § 134 odst. 1 o. z. k vlastnictví oprávněného
držitele, musí splňovat již naznačené postuláty zákona. Oprávněný držitel musí
věc fakticky ovládat, nakládat s ní jako s vlastní a být v dobré víře, že mu
věc náleží. Senát Nejvyššího soudu 28 Cdo již – ve shodě s konstantní
judikaturou senátů ostatních – uzavřel, že „Tvrzení držitele věci o tom, že mu
věc patří, a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními
okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou
dobu důvodné. Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když
si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení
subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování.“ (sp. zn. 28 Cdo
1493/2001, Soubor rozhodnutí NS, sv. 10, C 739).
Žalující obci Ž. svědčí podle názoru dovolacího soudu nerušené
uplynutí desetileté vydržecí doby, která počala běžet převzetím pozemků od N.
dne 7. 4. 1992 a skončila po vyjasnění pozemkových vztahů v důsledku nového
vyměření dne 20. 5. 2002. Tvrzením dovolatelky o možném počátku běhu vydržecí
doby až ode dne 1. 7. 2000 (účinnost novely č. 114/2000 Sb.), přičemž
eventualitou by tu dokonce mohla být i data protokolárního převzetí zhruba o
měsíc později, nelze přisvědčit. Při kontinuálním průběhu obecních restitucí od
roku 1991 lze totiž právem dovodit, že až do 1. 7. 2000 šlo o držbu obce Ž.
vůči státu jako vlastníku; od 1. 7. 2000 pak nabyl stav věci charakter
„sousedské“ kolize a držba již probíhala na úkor obce M.
Tímto jsou popsány právní aspekty držby, nezpochybňující dobrou
víru obce Ž. jako oprávněného držitele a vylučující – právě z pohledu dobré
víry - neomluvitelnost právního omylu držitele. Prizmatem téže dobré víry lze
tolerovat i vzniklý skutkový omyl: výměra sporných pozemků, daná „posunem“
lesního průseku v důsledku dlouhodobého hospodaření v lese, je jen zlomkem
celkové výměry lesních pozemků, jež byly při restituci soupeřícím obcím vráceny
(u obou jde o výměru okolo 500 000 m2).
Odvolací soud tedy rozhodl správně a Nejvyšší soud za procesního
stavu, jenž nevykazoval ani tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 242 odst.
3 o. s. ř., dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s.
ř.).
Úspěšné straně žalující nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu