28 Cdo 2420/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze z 23.3.2005, sp.zn. 30 Co 1/2005, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 15 C 124/2002 (žalobce F. K., zastoupeného
advokátem, proti žalovaným: 1. Obci Š., a 2. Obci J., o určení vlastnictví k
pozemku, za vedlejší účasti v řízení Hnutí na ochranu majitelů realit, ČIO 26
62 96 31, 120 00 Praha 2, Vinohradská 32), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 4.9.2002, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu
určeno, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1021/1 (o výměře 8358 m2), zapsaného
na listu vlastnictví č. 320 pro katastrální území a obec J. u Katastrálního
úřadu v K., pracoviště S.
V žalobě bylo uvedeno, že tento pozemek získal žalobce do svého vlastnictví z
titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19.12.1938 ve Vídni.
K předání dědictví došlo pozůstalostním soudem v Pardubicích v roce 1944 do
rukou poručníka žalobce Ing. F. K. K. z H. Tato skutečnost byla zapsána v
Zemských deskách českých a v příslušné vložce pozemkové knihy. Na tuto
nemovitost, tvořící (spolu s jinými nemovitostmi) panství Z., byla zavedena
národní správa rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945, čj. III
1a 768/1-1945. Později bylo vlastnické právo žalobce „vážně ohroženo aplikací
dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.“, ale nedošlo k vydání řádného
konfiskačního výměru tehdy místně příslušným správním orgánem (Okresním
národním výborem ve S.) a který by byl adresován osobě F. K.; ani z archivních
materiálů se nepodařilo shledat, že by nějaké konfiskační řízení ohledně
pozemku parc. č. 1021/1 v katastrálním území J. proběhlo a že by k němu byli
přizváni za tehdy nezletilého F. K. (narozeného v roce 1936) jeho matka M. K.
nebo poručník Ing. F. K. K. Na žalobce nedopadají ustanovení dekretu č.
12/1945 Sb., protože ho nelze považovat za Němce, neboť se svou matkou odjel
již v roce 1940 do Argentiny ke své babičce a tam už trvale zůstal; jeho
mateřskou řečí je španělština, nikdy při žádném sčítání obyvatelstva nebyl
hlášen jako osoba německé národnosti, nebyl členem žádné německé organizace,
skupiny, útvaru či politické strany. Za těchto okolností žalobce svého
vlastnického práva k pozemku v obci J. nikdy nepozbyl a má proto naléhavý
právní zájem na určení svého vlastnictví, aby tak bylo dosaženo souladu mezi
uvedeným právním stavem a zápisem v katastru nemovitostí, kde ohledně pozemku
parc. č. 1021/1 v katastrálním území J. jsou nyní zapsány obce Š. a J., každá k
ideální polovině uvedeného pozemku.
Žalovaná Obec Š. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděný pozemek,
který je ve spoluvlastnictví Obce Š. a Obce J. nabyla v souladu s právními
předpisy. Jde o obecnou veřejnou cestu umožňující přístup k místnímu hřbitovu a
kostelu i k přilehlým pozemkům, patřícím různým majitelům.
Také žalovaná Obec J. navrhla zamítnutí žaloby a poukazovala na to, že ohledně
mlýna čp. 38 v J. a zemědělských pozemků v J. byla dne 14.8.1945 vydána (pod č.
9851) konfiskační vyhláška Okresního národního výboru ve S. vůči F. O. K.,
neznámého pobytu, jako osobě německé národnosti, a to podle § 1 odst. 1 dekretu
č. 12/1945 Sb., která byla vyvěšena od 16.8.1945 do 31.8.1945 na úřední tabuli
ONV S., a proti ní nebyly podány žádné námitky (jak to sdělil Okresní národní
výbor ve S. dne 17.11.1946 pod čj. 428515-IX.B.31).
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 30.7.2003, čj. 15 C 124/2002-92, byla
zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku
parc. č. 1021/1 (o výměře 8358 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 320 pro
katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K., pracoviště S. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením
Krajského soudu v Praze ze 7.1.2004, sp.zn. 30 Co 480/2003, a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že zatím
tu nejsou v tomto řízení podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu odvoláním
napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu bude
v dalším průběhu řízení třeba, aby soud vyzval žalované k doplnění potřebných
tvrzení a důkazů (podle § 118a občanského soudního řádu), týkajících se
oprávněnosti držby a jejího počátku, aby bylo možné posoudit, zda žalované
obce mohly nabýt vlastnické právo k předmětné pozemkové parcele vydržením;
nebylo také v řízení objasněno, zda tu došlo k přechodu pozemku do vlastnictví
obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.
Okresní soud v Kladně pak vynesl rozsudek z 25.8.2004, čj. 15 C 124/2002-176,
jímž žalobu žalobce opět zamítl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku se soud prvního stupně zabýval především tím, zda
je dána jeho pravomoc k projednání této právní věci s mezinárodním prvkem (když
žalobce je argentinským občanem a žije v Argentině) a dospěl k závěru, že
pravomoc českého soudu je tu dána podle ustanovení § 37 zákona č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním, a místní příslušnost Okresního
soudu v Kladně je tu dána podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. g/ občanského
soudního řádu.
Soud prvního stupně měl za to, že žalobce je v této právní věci aktivně
legitimován, když jde o pozemek, který mu byl na základě odevzdací listiny
soudem předán z majetku po jeho zemřelém otci, a že na straně žalobce je dán
naléhavý právní zájem (srov. § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na
požadovaném určení rozsudkem soudu, zejména z hlediska zamýšlené změny zápisu v
katastru nemovitostí ohledně jím v žalobě uváděného pozemku. Na základě dekretu
č. 5/1945 Sb. byla v roce 1945 zavedena na tuto nemovitost národní správa, což
bylo vyznačeno ve vložce č. 1626 pozemkové knihy pro katastrální území J.
Pozemek parc. č. 1021/1 v tomto katastrálním území byl užíván Místním národním
výborem ve Š. a Místním národním výborem v J.; obě tyto obce jsou zapsány jako
vlastnice v katastru nemovitostí; tím je dána pasívní legitimace obou obcí v
tomto sporu.
Pokud šlo o přechod majetku žalobce na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb.,
poukazoval soud prvního stupně na to, že podle ustanovení § 1 odst. 1 uvedeného
dekretu došlo s okamžitou platností a bez náhrady pro účely pozemkové reformy
ke konfiskaci zemědělského majetku zejména všech osob německé a maďarské
národnosti; podle ustanovení § 1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. bylo možné
připustit výjimku z konfiskace, a to okresním národním výborem na návrh
příslušné rolnické komise; pochybné případy předkládal okresní národní výbor
zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postupoval Ministerstvu
zemědělství ke konečnému rozhodnutí (v dohodě s Ministerstvem vnitra). Právním
důvodem konfiskace tu byl samotný dekret č. 12/1945 Sb., nikoli až následné
správní rozhodnutí, které má pouze deklaratorní rozhodnutí, a taková rozhodnutí
byla vydávána, zejména požádal-li o rozhodnutí vlastník nemovitostí,
postižených konfiskací. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalobce byl po
svém otci osobou německé národnosti ve smyslu tehdy platného ustanovení § 146
obecného zákoníku občanského z roku 1811; otec žalobce se při sčítání
obyvatelstva v roce 1930 hlásil k německé národnosti. Vyhlášku Okresního
národního výboru ve S. ze 14.8.1945, čj. 9851, pokládal soud prvního stupně za
správní rozhodnutí, jímž byl F. O. K., neznámého pobytu, označen za osobu
německé národnosti, jejíž zemědělský majetek v J. byl konfiskován. Tato
vyhláška byla doručena vyvěšením na úřední tabuli ve shodě s ustanovením § 33
nařízení vlády č. 8/1928 Sb. Soud prvního stupně se tu nezabýval správností
uvedené vyhlášky, nýbrž jen její právní mocí a vykonatelnosti, což shledal v
tomto případě za splněné. Uvedená vyhláška byla vydána před rozhodným obdobím
(25.2.1948-1.1.1990) podle zákona č. 229/1991 Sb., takže ustanovení tohoto
zákona na projednávanou právní věc nedopadala.
Do vlastnictví žalovaných přešel žalobcem uváděný pozemek dne 24.5.1991 podle
ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí, neboť ke dni 23.11.1990 k němu příslušelo
žalovaným obcím právo hospodaření. Soud prvního stupně poukazoval i na to, že
tu jde o pozemek – veřejnou cestu, kterou užívali i užívají obyvatelé obou obcí
a jde o jedinou přístupovou cestu k místnímu hřbitovu, kde jsou pohřbíváni
zemřelí z obou obcí.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že vlastnické právo na straně žalovaných
obcí lze označit i za právo vydržené.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně z 25.8.2004, čj. 15
C 124/2002-170, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 23.3.2005, sp.zn. 30
Co 1/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo
shledáno důvodným.
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou žalobcem tvrzené podjatosti členů
senátu odvolacího soudu. Tato námitka byla žalobcem odůvodněna tím, že tu došlo
k řadě zásahů státu ve všech věcech, v nichž je žalobce účastníkem řízení,
soudci na území celé České republiky nerozhodují nezávisle, takže v těchto
právních věcech by už neměl rozhodovat žádný soud na území České republiky.
Tuto námitku nepovažovali členové senátu odvolacího soudu za důvodnou, když v
dané konkrétní věci „nebylo nikým do projednávání a rozhodování soudu
zasahováno a vyjadřováním představitelů státní moci i dalších politiků ke
sporům žalobce ve sdělovacích prostředcích se necítí ovlivněni“.
Odvolací soud uváděl, že vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně;
rozhodnutí soudu prvního stupně považoval odvolací soud za věcně správné.
Shodně se závěry soudu prvního stupně byl i odvolací soud toho názoru, že v
této věci s mezinárodním prvkem (žalobce má bydliště v Argentině a má i
argentinské státní občanství) je dána pravomoc českého soudu i místní
příslušnost Okresního soudu v Kladně. Odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, měl za to, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu. Byl rovněž toho
názoru, že pasívní legitimace žalovaných v tomto sporu vyplývá z toho, že jsou
v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci nemovitostí, o něž v tomto sporu
jde.
Odvolací soud se zabýval i návrhem žalobce, aby odvolací soud postoupil
Evropskému soudnímu dvoru k řešení předběžné otázky, žalobcem formulované,
týkající se výkladu článku 2 a 6 Smlouvy o Evropské Unii ve vztahu k
interpretaci vnitrostátních předpisů, umožňujících „zbavení vlastnického práva
vlastníka k nemovitosti a že postačuje obecná právní norma, neoznačující ani
osobu vlastníka jeho jménem, příjmením či jiným osobu individualizujícím
znakem, ani individualizační znaky konkrétní nemovitosti, a to i v případě, kdy
je interpretována a aplikována právní norma, přijatá za součást právního řádu
členského státu ještě před přijetím Všeobecné deklarace lidských práv v roce
1948, jakož i otázky možnosti přenést rozhodovací pravomoc soudu členského
státu Evropské unie v konkrétní věci na soudy jiného státu. Odvolací soud byl
toho názoru, že „Evropský soudní dvůr rozhoduje pouze předběžné otázky k
výkladu předpisů komunitárního práva, nikoli předpisů vnitrostátních. Předběžné
otázky výkladu komunitárního práva se mohou týkat i výkladu národního práva,
ale pouze v tom případě, kdy se jedná o národní právo, které odkazem či
doslovnou reprodukcí ustanovení komunitárního práva dobrovolně rozšiřuje
aplikovatelnost komunitárního práva i na situace nespadající do jeho
působnosti“. V daném případě však není, podle názoru odvolacího soudu, na místě
aplikovat předpisy komunitárního práva.
Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce se stal vlastníkem dědictví po svém
otci O. F. K. na základě odevzdací listiny soudu. Došlo i k zápisu vlastnického
práva žalobce do pozemkových knih. Svého vlastnictví však žalobce pozbyl
konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. K této konfiskaci docházelo ex lege
okamžikem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Odvolací soud byl toho
názoru, že nebylo za všech okolností třeba, aby byl vydán v každém případě
deklatorní akt, vyslovující splnění předpokladů konfiskace; takové rozhodnutí
může vydat příslušný správní orgán, uzná-li to za potřebné z úřední moci a dále
k návrhu legitimované osoby příslušný orgán rozhodnutí vydat musí. I bez
administrativního rozhodnutí nastala tu tedy ex lege i ex tunc konfiskace ke
dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.
Odvolací soud měl za to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo doloženo,
že tu došlo k vydání vyhlášky Okresního národního výboru ve S. ze 14.8.1945, č.
9851, týkající se jiných pozemků v obci J., která má náležitosti správního
aktu, týká se osoby žalobce i jeho majetku, který byl postižen konfiskací podle
dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž tato vyhláška byla vyvěšena na úřední tabuli,
což bylo také na vyhlášce vyznačeno. Odvolací soud měl také za to, že tato
vyhláška je pravomocná a vykonatelná. Odvolací soud dovozoval, že touto
vyhláškou byl žalobce tzv. „kategorizován“ z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobce pozbyl své
vlastnické právo k pozemku parc. č. 1021/1 v katastrálním území J. konfiskací
podle dekretu č. 12/1945.
Odvolací soud se však neztotožňoval s úvahou soudu prvního stupně, že „k
převzetí předmětné nemovitosti mohlo dojít v rozhodném období, vymezeném v
zákoně č. 229/1991 Sb., bez právního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm.
p/ zákona č. 229/1991 Sb.“. Odvolací soud naopak měl za to, že soud prvního
stupně správně uvedl, že i za předpokladu, že by žalobce své vlastnické právo
nepozbyl konfiskací, nelze žalobě vyhovět, protože žalované obce, pokud by
nenabyly vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb., nabyly by ho
vydržením“.
Z těchto uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o
nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodováno s přihlížením k
tomu, že obě žalované obce se náhrady nákladů řízení vzdaly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 12.6.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne
29.7.2005 u Okresního soudu v Kladně, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své
dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského
soudního řádu i podle ustanovení § 237 odst. 3 téhož právního předpisu. Uváděl,
že toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní
stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení
před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Přípustnost svého dovolání dovolatel dovozoval především z toho, že jeho
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku, která je
odvolacími soudy i dovolacím soudem řešena rozdílně. Dovolatel uváděl, že např.
Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku z 30.5.2003, sp.zn. 19 Co 172/2003,
vyjádřil v právní věci určovací žaloby právní názor, že tu „právním důvodem
konfiskace je příslušný dekret presidenta republiky a výměry okresních
národních výborů pouze deklarují oprávněnost použití ustanovení dekretů,
nicméně nelze přehlédnout skutečnost, že ke konfiskaci docházelo až na základě
právně účinného správního rozhodnutí“. Naproti tomu v rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 19.5.2004, sp.zn. 35 Co 292/2003, bylo
konstatováno, že „žalobce své vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl
v důsledku konfiskačního procesu, který byl platně dovršen konfiskací majetku
„dnem účinnosti dekretu stanovícího konfiskaci“. V rozsudcích Krajského soudu v
Hradci Králové-pobočka Pardubice z 31.3.2005, sp.zn. 22 Co 385/2004 a sp.zn. 22
Co 359/2004, se uvádělo, že „teprve rozhodnutím příslušného správního úřadu o
konfiskaci byla konfiskace majetku dovršena“. V rozsudku Nejvyššího soudu z
28.5.2003, 22 Cdo 683/2002, bylo uvedeno: „K přechodu majetku na stát
konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to
k okamžiku účinnosti dekretu. Tyto účinky nastaly za předpokladu, že se týkaly
zemědělského majetku subjektů uvedených v § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.
Rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci bylo rozhodnutím toliko
deklaratorním (tj. stvrzovalo skutečnost, k níž již dříve došlo); bez jeho
vydání však nešlo s majetkem uvedených subjektů nakládat jako s majetkem státu“.
Dovolatel měl dále za to, že zásadní význam jeho dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá také v tom, že se odvolací soud nevypořádal
s „otázkou zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení, otázkou
opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilce a doručování správního
rozhodnutí takové osobě“.
V konfiskačním řízení v roce 1945 nebyl tehdy nezletilý dovolatel, který je
narozen 7.10.1936, nikým zastoupen; v tomto řízení však nemohl nezletilec
jednat sám a jemu samému nemohlo být rozhodnutí doručováno přímo. Navíc úkony
zástupců nezletilce, které měly dopad na nezletilcova majetková práva,
podléhaly schválení opatrovnických (poručnických) soudů. Opačný postup
správního orgánu v daném případě je podle názoru dovolatele absolutně
nepřijatelný a nebylo možné, aby se tím odvolací soud v tomto soudním řízení
nezabýval.
Dovolatel je toho názoru, že jeho vlastnictví tu na jiný subjekt po právu
nepřešlo, a to ani na základě dekretu č. 12/1945. Na osobu žalobce nelze
aplikovat vymezení národnosti (německé nebo maďarské), jak je obsaženo v
ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Žalobce vzhledem ke svému věku se
nemohl při předválečném sčítání obyvatelstva hlásit k německé národnosti, nebyl
členem nějakých německých národních skupin nebo útvarů anebo politické strany
sdružující osoby německé národnosti. Podle názoru dovolatele byl i jeho otec
osobou české národnosti.
Dovolatel je toho názoru, že je zcela nesprávný výklad dekretu č. 12/1945 Sb.
odvolacím soudem, uváděný v tom smyslu, že ke zbavení vlastnického práva k
nemovitosti postačuje obecná právní úprava neoznačující ani osobu vlastníka
jeho jménem, příjmením či jiným osobu individualizujícím znakem a neobsahující
ani individuální znaky konkrétní nemovitosti a že by dekretem č. 12/1945 Sb.
byla umožněna konfiskace majetku bez nutnosti vydání individuálních správních
aktů. Bez individuálních správních aktů tu nemohlo docházet k završení
konfiskačního procesu, tedy ani k přechodu konfiskovaného majetku na stát. V
daném případě nebyl, jak uváděl i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 23.3.2005,
proti němuž směřuje dovolání dovolatele, k dispozici konfiskační výměr či
vyhláška, které by se týkaly sporné nemovitosti, o níž v tomto řízení jde.
Dovolatel také nesouhlasí s názorem, že tu byl F. O. K. „kategorizován“
vyhláškou Okresního národního výboru ve S. ze 14.8.1945, č. 9851, jako osoba,
jejíž veškerý zemědělský majetek podléhal konfiskaci podle dekretu č. 12/1945
Sb.; tím méně lze tuto „kategorizaci“ dovozovat z jiných výměrů, sdělení a
jiných listin správních úřadů, které se netýkaly nemovitostí v katastrálním
území J. Dovolatel kromě toho vyslovoval pochybnosti o samotné vyhlášce
Okresního národního výboru ze 14.8.1945 a její pravosti; dovolatel současně
zdůrazňoval i to, že tentýž národní výbor vyhláškou z téhož dne a téhož čísla
vydal vyhlášku o konfiskaci znějící na jméno K. K., takže tu soud měl k
dispozici dvě vyhlášky vzájemně si odporující, tedy důkazy, které by měly být
hodnoceny shodně zákonu odpovídajícím způsobem.
Dovolatel je i toho názoru, že tu mělo dojít k vydání výměru správního orgánu a
nikoli vyhlášky, jak to totiž odpovídalo ustanovením tehdy platného vládního
nařízení č. 8/1928 Sb. Uveřejnění veřejné vyhlášky na úřední tabuli bylo, podle
uvedeného předpisu, jen způsobem doručení správního aktu osobám, jejichž pobyt
nebyl znám, nebo osobám, které nebyly úřadu známy (srov. § 33 vládního nařízení
č. 8/1928 Sb.), a to přes vykonané šetření, provedené úřadem o takových
osobách. Tyto podmínky v daném případě nebyly splněny. Citované ustanovení
vládního nařízení č. 8/1928 Sb. výslovně uvádělo, že veřejnou vyhláškou bylo
možno doručovat, nebyl-li účastníku řízení ustanoven zástupce, zmocněnec nebo
opatrovník. F. K., který byl roce 1945 v době konání konfiskačního řízení
nezletilou osobou, nebyl v tomto řízení, třebaže nebyl nikým zastoupen,
ustanoven opatrovník, jak by to odpovídalo ustanovením § 14 a § 16 tehdy
platného nařízení vlády č. 8/1928 Sb.
Dovolatel nesouhlasil také s názorem odvolacího soudu, že „pokud by dovolatel
nepozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem konfiskací, pozbyl by je v
důsledku vydržení vlastnického práva ze strany žalovaných obcí“. Dovolatel má
naproti tomu za to, že názor odvolacího soudu nemá oporu v provedeném
dokazování. Žalované obce nemohly vydržet vlastnické právo k nemovitosti, o niž
v tomto řízení jde, neboť ji nedržely v dobré víře po zákonem stanovenou
vydržecí dobu.
Dovolatel posléze vyslovoval názor, že odvolací soud nedůvodně nevyhověl návrhu
žalobce na předložení jím formulovaných předběžných otázek k vyřešení
Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení
Evropských společenství, třebaže žalobce tento návrh přesvědčivě odůvodnil.
Obrací se proto dovolatel i na dovolací soud, aby podle článku 234 Smlouvy o
založení Evropských společenství předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku jednak
ty předběžné otázky, které žalobce formuloval v odvolacím řízení a dále také
tuto předběžnou otázku: „Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii,
prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li
k situaci, kdy soudy, respektive soudci, určitého členského státu ztratí v
jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze
strany jiných orgánů státu, svou nezávislost a nestrannost, je nutné přenést
jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu
Evropské unie?“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ i odst. 3 občanského soudního řádu. Podle těchto
ustanovení je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku,
která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo
právní otázku, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 15 C 124/2002
Okresního soudu v Kladně), že by tu odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí,
proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, některou právní otázku, která by
jako nová právní otázka (dosud neřešená dovolacím soudem v jeho rozhodování
zejména s následným uveřejněním rozhodnutí především ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo i dovolacím soudem. Za takovou novou právní otázku,
řešenou rozdílně v rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu, nelze
považovat dílčí výkladové rozdíly (na něž poukazoval dovolatel ve svém dovolání
uvedením některých příkladů z rozhodnutí odvolacích soudů), navazující již na
výkladové závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů, nebo i z nálezů či
usnesení Ústavního soudu ČR.
V řízení o dovolání bylo tu třeba posoudit ještě, zda tu odvolací soud řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci žalobce ve své žalobě, ve svých vyjádřeních v průběhu řízení
před soudy obou stupňů i ve svém dovolání tvrdil, že nemovitost, uváděná v jeho
žalobě, nebyla v roce 1945, ani později konfiskována podle dekretu č. 12/1945
Sb., takže je nadále jejím vlastníkem.
Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského
majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa,
přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti tohoto
dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační výměr, jako akt deklarující a zároveň
prováděcí, pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem určeny. Teprve
konfiskačním výměrem, jako aktem správním, byla konfiskace dovršena (srov.
nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98, uveřejněný pod č. 146 ve
svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 10.11.1994, IV. ÚS 89/94, uveřejněném pod č. 20
(usnesení) ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat
právní názor: Jestliže k vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945
Sb., popřípadě podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., v
projednávané věci došlo alespoň v některých případech k tomu, že byl původní
vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska citovaných dekretů „kategorizován“,
takže i tam, kde toto rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebylo vydáno
a nebylo zapsáno v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán
průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec
správního soudnictví není soud (v občanském soudním řízení) oprávněn zkoumat
věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda
nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv.
absolutně věcně nepříslušným orgánem, je nicotný.
Z těchto základních právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho,
zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele,
řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, které tu aplikoval,
tj. ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb. Otázkou dopadu ustanovení tohoto
dekretu na případ konfiskace majetku, o nějž jde v této právní věci, se
odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (sp.zn. 30 Co 1/2005
Krajského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatele, a to na str. 8-11.
Tomuto rozboru právních důsledků ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1 a § 4
dekretu č. 12/1945 Sb. nelze vytknout, že by v něm šlo o řešení právní otázky v
rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními citovaného dekretu. Tato
ustanovení i podle názoru dovolacího soudu na daný případ dopadala a konfiskace
tu byla dovršena i vydáním konfiskačního rozhodnutí, jímž došlo dostatečně
určitým způsobem k vymezení subjektu vlastnictví zemědělského majetku v
katastrálním území J. Toto konfiskační rozhodnutí (vyhláška Okresního národního
výboru ve S. ze 14.8.1945, č. 9851) také zřetelně kategorizovala, že se
vyhláška týkala zemědělských nemovitostí F. O. K. v katastrálním území J.
(nemovitostí tvořících panství Z., srov. k tomu i článek IV. žaloby žalobce ze
16.8.2002), zkonfiskovaných pro účely pozemkové reformy, takže na tento majetek
F.O.K. v katastrálním území a v obci J. vyhláška dopadala, i když vedle sedmi
jmenovitě ve vyhlášce uvedených nemovitostí pozemek parc. č. 1021/1 výslovně
uveden nebyl; dovození tzv. kategorizace tu bylo plně na místě, protože šlo o
konkrétní konfiskační rozhodnutí, vymezující (vedle osoby konfiskací postižené)
konfiskovaný majetek v obci J. Výjimku ohledně některých z těchto
konfiskovaných pozemků nebylo možné přesvědčivě dovodit z nějakého rozhodnutí,
jež by bylo vydáno podle ustanovení § 1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. Nešlo tu
tedy o obecnou či abstraktní kategorizaci zemědělského majetku ve smyslu
ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., jež by byla vzata např. z
rozhodnutí správního orgánu týkajícího se kupř. zemědělského majetku v jiném
katastrálním území, ležícím ve zcela jiném regionu.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu bylo třeba se
rovněž zabývat dovolatele zdůrazňované údajné potřeby řešení nové právní
otázky, spočívající podle jeho názoru v nutnosti soudního posouzení otázky
„zastoupení nezletilého účastníka v samotném správním řízení“. Podle názoru
dovolacího soudu je však řešení i této otázky zahrnuto v právním závěru z již
zmíněného rozhodnutí, uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek o rozsahu posuzování správnosti správního aktu mimo rámec správního
soudnictví, spočívajícího výsledně jen v tom, zda v konkrétním případě jde nebo
nejde o tzv. paakt. Odvolací soud se však i tou otázkou ve svém rozhodnutí,
napadeném dovoláním dovolatele, zevrubně zabýval, a to jednak co do formy
vydaného konfiskačního rozhodnutí příslušného správního orgánu, dále z hlediska
rozhodování správního orgánu ohledně subjektu, jehož se rozhodnutí o konfiskaci
týkalo (např. ohledně tehdejšího pobytu žalobce i jeho matky a poručníka v
srpnu 1945 po dřívějším odstěhování se žalobce spolu s matkou z Československa
i z Evropy a také po odsunu poručníka žalobce z území ČSR do Německa v době
krátce před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze srpna 1945) a rovněž i z
hlediska způsobu doručení vyhlášky o konfiskaci jejím vyvěšením na úřední
tabuli za již uvedené situace tři měsíce po skončení války a v průběhu odsunu
německého obyvatelstva, zejména ze sudetského pohraničí. Nebylo tedy ze strany
odvolacího soudu opomenuto nic podstatného, co by představovalo řešení právní
otázky, jež by dosud byla nedořešena v rozhodování dovolacího soudu na rozdíl
od dostatečně zřejmého vyjádření právního závěru k otázce rozsahu přezkoumání
správnosti správního aktu soudem v občanském soudním řízení, obsaženého již v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(tedy co do rozdílu v posuzování tzv. paaktu a případných vad správního aktu,
jímž je soud zásadně vázán). Nebyl tu tedy, podle názoru dovolacího soudu,
splněn ani tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ občanského soudního řádu).
Protože tedy dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována
zásadně rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v
rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu (viz k tomu § 237 odst. 3 občanského soudního
řádu), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného. U dovolání nepřípustného se pak již dovolací soud nezabývá
posouzením dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k
předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, a to ve znění
formulovaném dovolatelem (jehož základem bylo posléze přenesení rozhodovací
pravomoci českého soudu v konkrétní právní věci na soud jiného členského státu
Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné
dvoustranné či mnohostranné mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána
(srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním),
ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud
nesdílí ani názor dovolatele, že takový postup by odpovídal článku 234 Smlouvy
o založení Evropských společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na
zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a
základních svobod-zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234
Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury
řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států
obracejí na Soudní dvůr v Lucembursku s otázkami výkladu či platnosti práv
Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uváděných ustanovení práva
Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti
českého soudu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla
dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci soud jiného členského
státu Evropské unie ani na základě práva Evropských společenství.
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný
výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro
výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není
nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní
dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu jednoho členského státu na
soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského
státu Soudnímu dvoru předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před
soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti
práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání
dovolatele. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských
společenství. Soudní dvůr v Lucemburku podle své ustálené judikatury odmítne
předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov.
např. věc C291/96 Trestní stíhání proti Martinu Grado a Shadid Bashir /1997/,
ECR I-5331, bod 12, věc 229/95 Kremzo w v.Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19,
či věc C-144/95 Maurin /1996/, ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené
judikatury Soudního dvora v Lucemburku plyne, že řízení o předběžné otázce je
nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem
prodlužování řízení ze strany procesních účastníků řízení. Podání předběžné
otázky v podobném případě s následkem nepřípustnosti předložení otázky bude
odmítnuto (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novello /1981/ ECR 3045, bod 18, či
věc Maria Alonia v.Giorgio Poidomani a Franco Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká povinnost v otázce vznesené
dovolatelem a ani oprávnění obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství
se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 2315, bod
18).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným obcím v řízení o
dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu