28 Cdo 2434/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně Dr. J. K., zastoupené advokátem, za účasti České
republiky – M. p. a o., zastoupené advokátkou, o vydání věcí, vedené u
Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 465/2004, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2007, č. j. 24 Co
496/2007-258, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – M. p. a o. k rukám
její právní zástupkyně JUDr. J. F. náklady dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Hradci Králové výše označeným usnesením potvrdil
usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 10. 2005, č. j. 8 C
465/2004-212. Usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení ve vztahu k
dosud žalovanému státnímu podniku Z. H. K., v likvidaci, se sídlem v H. K. V
rámci usnesení odvolacího soudu byla žalobkyně zavázána nahradit náklady
odvolacího řízení, které další zúčastněné straně vznikly ve výši 3.650,- Kč.
Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání. Namítla v něm, že celé řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C
465/2004 bylo vedeno zmatečně a v rozporu s o. s. ř. Soud prvního stupně měl
postupovat podle části páté o. s. ř., tedy podle § 244 a násl. Jestliže došlo k
převodu předmětných a v restituci požadovaných nemovitostí, přestože zákonná
blokace tomu bránila, pak měl soud prvního stupně do řízení přibrat kupujícího
ze smlouvy porušující blokační ustanovení. Dovolatelka žádala, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Druhá zúčastněná strana se k dovolání prostřednictvím advokátky
vyjádřila, namítla jeho nepřípustnost a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto či
zamítnuto.
Nejvyšší soud konstatuje, že žalobkyně podala dovolání
prostřednictvím advokáta a včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo přípustné, neboť v napadené části řízení došlo k zastavení řízení
podle § 107 odst. 3, odst. 5 o. s. ř. (§ 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud neshledává žádný důvod, proč by se měl odchýlit od
svého právního názoru, jak jej vyslovil již v usnesení sp. zn. 28 Cdo
2607/2006.
Zajisté, že řízení ve věci samé probíhalo či nadále má probíhat podle
části páté o. s. ř., tj. na základě ustanovení § 244 a následujících o. s. ř.
To je dáno jak žalobou, tak i existencí rozhodnutí Pozemkového úřadu v S. ze
dne 19. 3. 2003 (blíže viz č.l. 31 a násl. spisu).
Soud prvního stupně však nepochybil, jestliže v relativně samostatné
části řízení, ať již opatřené stejnou nebo jinou spisovou značkou, rozhodoval o
procesním nástupnictví na straně jednoho z potenciálně povinných v restituci.
Tuto část řízení nelze posoudit jako zmatečnou a v tomto ohledu nelze
přisvědčit dovolatelce. Soud prvního stupně a následně i soud odvolací byly
tedy oprávněny rozhodnout o tom, jak vyřešit otázku nástupnictví po právně
zaniklém předchozím účastníku Z. H. K., s. p. v likvidaci.
Vzhledem k datu zániku označené právnické osoby (7. 12. 2004) bylo
nutné případnou sukcesi do jejích práv posuzovat podle zákona č. 77/1997 Sb., o
státním podniku. Jak již Nejvyšší soud dovodil ve shora citovaném rozhodnutí,
neupravuje tento zákon žádnou alternativu sukcese státu (jeho organizační
složky) do práv státního podniku jako povinné osoby v restituci. Přitom
případná sukcese do těchto práv je sukcesí speciální (srov. úpravu sukcese v
souvislosti s děděním v hlavních restitučních zákonech) a musela by tedy být
výslovně v zákoně o státním podniku upravena; nelze se tu spokojit ani s
úpravou obecnou. Také ta však v potřebné míře absentuje, jak již Nejvyšší soud
dříve dovodil.
Na základě těchto závěrů nelze činit organizační složku státu
odpovědnou za uspokojení restitučních nároků žalobkyně, resp. části těchto
nároků. Samotná žalobkyně ve svých podáních hovoří o alternativách - náhradě za
pozemky či jiném (dalším) žalovaném (v relaci ke smlouvě z roku 2002). Bylo by
však ultra vires ze strany dovolacího soudu, aby v tomto ohledu činil jakékoliv
bližší závěry, a to i za situace, kdy se nyní otázka sporného nástupnictví
vyjasnila. Nic jinak nebrání tomu, aby ostatní části řízení pokračovaly v
intencích § 244 a násl. o. s ř. Již vůbec nelze souhlasit se žalobkyní, že
soudy nižších instancí měly bez dalšího jednat s kupujícím podle zmíněné
smlouvy. Dovolací soud poznamenává, že aplikace ustanovení § 107a o. s. ř. může
někdy vést k procesně velmi sporným situacím. Každopádně však nabyvatel z
předmětné smlouvy není (bez dalšího) sukcesorem zaniklého státního podniku. Z
obsahu spisu nevyplývá, že by jej měl soud prvního stupně za právního nástupce
považovat a ostatně závisí na požadavcích žalobkyně, kdo takovým právním
nástupcem (namísto dřívější potenciální osoby povinné) může být.
Odvolací soud tedy rozhodl správně a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně
zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Úspěšné další straně vzniklo podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady
vznikly za jeden úkon právní služby, spočívající v písemném vyjádření advokátky
k dovolání. Podle aktuálního znění vyhlášky č. 484/2000 Sb. představovala
výchozí částka za úkon 5.000,- Kč, neboť i tuto dílčí část řízení bylo nutno
posuzovat jako řízení podle části páté o. s. ř. (§ 11 cit. vyhlášky). Vzhledem
k tomu, že šlo o jediný úkon v dovolacím řízení, byla odměna podle § 18 odst. 1
cit. vyhlášky krácena na polovinu, tedy na 2.500,- Kč. S připočtením
režijního paušálu ve výši 300,- Kč pak představovala výsledná částka nákladů
řízení 2.800,- Kč, jak uvedeno výše ve výroku II. rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek podle občanského
soudního řádu přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu