28 Cdo 2455/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o
dovolání K. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze
z 11. 12. 2007, sp. zn. 28 Co 829/2007, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 89/2005 (žalobce K. S.,
zastoupeného JUDr. L. Š., advokátem, proti žalovaným: 1. P. M. Č.R,. akciové
společnosti, zastoupené advokátem, a 2. P. f. Č.R., o vlastnictví k
nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 12. 4. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Kutné Hoře z 13. 6. 2007, č. j. 5 C 89/2005-126. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno,
že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 14/1, parc. č. 618/1, parc.č. 10/1,
st. č. 2/6, parc. č. 13/3, parc. č. 619/2, parc. č. 12/2, parc. č. 10/2 a parc.
č. 12/1 v katastrálním území Sedlec u Kutné Hory, dále pozemků parc. č. 12/1,
parc. č. 12/2, parc. č. 618/1, st. č. 12/4, st. č. 2/10-díl b, v katastrálním
území S. a také pozemků parc. č. 13/3 a parc. č. 9 v katastrálním území S. Bylo
rovněž rozhodnuto, že žalované P. M. Č.R., a. s., se nepřiznává náhrada nákladů
řízení, že žalobce a žalovaný P. f. Č.R. nemají vůči sobě právo na náhradu
nákladů řízení a že ani státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení za státem
zálohované znalečné 31.226,- Kč (případně i za další znalečné, jež bude
vyplaceno v této právní věci).
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 11. 12. 2007, sp. zn. 28 Co
829/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kutné
Hoře z 13. 6. 2007, č. j. 5 C 89/2005-126, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že
žalované akciové společnosti P. M. Č.R., se nepřiznávají k náhradě náklady
odvolacího řízení. Odvolací soud rovněž rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo
shledáno důvodným; odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil
dostatečně skutkový stav a že i jeho právní závěry odpovídají právním předpisům.
V této právní věci podal žalobce žalobu podle páté části občanského soudního
řádu, neboť se cítil být dotčen na svým právech rozhodnutím Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu v K. z 3. 3. 2005, č. j. PÚ/9/2005, jímž bylo s
poukazem na ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že
žadatelem K. S. požadované nemovitosti v katastrálním území S. nelze vydat z
důvodu překážky, kterou má na zřeteli ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona
č. 229/1991 Sb. (zastavění pozemku stavbou po přechodu pozemku do vlastnictví
státu).
Odvolací soud poukazoval na to, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že
žalobcem žádané pozemky přešly na stát v rozhodném období 25. 2. 1948 – 1. 1.
1990 (podle zákona č. 229/1991 Sb., a to způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm.
c) tohoto zákona a že jde o pozemky, které byly původně ve vlastnictví Dr. K.
S., otce žalobce (který zemřel dne 9. 4. 1986) a přešly pak na stát ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (tj. v případě, kdy
občan zdržující se v cizině zanechal majetek na území republiky).
Pokud šlo o otázku (jež zůstala sporná mezi účastníky tohoto řízení), pokládal
odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za zjištěné (zejména na základě
posudku znalce Ing. J. H.), že na žalobcem uváděných pozemcích bylo po jejich
přechodu na stát (v roce 1963) postaveny nové stavby, a to kotelna (na pozemku
č. 2/6), zkušebna tabákových strojů (na pozemcích č. 2/10 a č. 2/14); mezi
pozemkem č. 13/3 a zkušebnou tabákových strojů je travnatá plocha, v niž jsou
tři šachty parovodu a jedna šachta vodovodu a při okraji pozemků stojí stožáry
osvětlení; jižně od travnaté plocha je zpevněná asfaltová skladovací plocha a
parkoviště; na dalších žalobcem žádaných pozemcích je obslužná komunikace,
chodník a další parkovací plochy pro zaměstnance a pro návštěvníky závodu.
Všechny popsané stavby jsou uvnitř oploceného areálu společnosti P. M. Č.R., a.
s.; všechny stavby byly vybudovány na základě stavebního povolení, vydaného
před účinností zákona č. 229/1991 Sb.; se stavbou zkušebny tabákových strojů
bylo započato již v dubnu 1991. Průmyslový areál (s jednotlivými uvedenými
stavbami) není žádnou ze staveb, které jsou vyjmenovány v § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb.; pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými provozními
stavbami je nutno posuzovat jako pozemky bezprostředně související a nezbytné k
jejich provozu. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že pozemky
uvedené v žalobě žalobce byly po jejich přechodu na stát zastavěny a jejich
vydání žalobci brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.,
neboť takto zastavěné pozemky (včetně zpevněné asfaltové plochy) nelze
zemědělsky využívat.
Z uvedených důvodu odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem
na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 14. 1. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště
11. 3. 2008 k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody
uplatňoval, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud rozhodoval v této právní věci v
rozporu s hmotným právem, protože nerespektoval ustanovení § 11 odst. 1 písm.
c) zákona č. 229/1991 Sb. Projednávanou právní věc tu odvolací soud posoudil
podle koncepce tzv. „funkčního celku“ a podle nesprávně pojaté koncepce „areálu
podniku“. Výklad zaujatý odvolacím soudem tu vedl de facto k rozšiřování
výjimek z povinnosti vydat nemovitosti oprávněné osobě nad rámec kogentních
ustanovení zákona o půdě.
Dovolatel zdůrazňoval, že nesouhlasí s názorem, vyjádřeným v rozhodnutí
Pozemkového úřadu v K. z 3. 3. 2005. č. j. PÚ/9/2005, že na pozemcích, jejichž
vydání se K. S. domáhá „byly realizovány nové stavby (vedle kotelny a zkušebny
tabákových strojů), a to i parkoviště, přístupový chodník, veřejné osvětlení a
nové oplocení, zpevněná závodová komunikace, dokončení zatravnění potoku s
větracími čisticími šachtami, jakož i nezbytné terénní a sadové úpravy“.
Žalobce je přesvědčen, že toto právní posouzení je po právní stránce nesprávné.
U staveb kotelny a zkušebny tabákových strojů nebyl vůbec posouzen jejich
charakter (zda nejde o stavby jednoduché, dočasné). Žalobce je toho názoru, že
žádná ze soudem uváděných staveb není stavbou, která by odůvodňovala nevydání
pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Podle
názoru dovolatele mnohé z těchto odvolacím soudem uváděných „staveb“ (např.
oplocení a stožáry osvětlení) nejsou některé vůbec samostatnými věcmi, nýbrž
součástí pozemku. Odvolací soud se také, podle názoru dovolatele, nezabýval
tím, zda některé žalovanými uváděné stavby jsou či nejsou stavbami jednoduchými
či dočasnými. U mnohých žalovanými uváděných staveb nebylo rovněž doloženo
datum skutečného zahájení stavby a nebylo také objasněno, zda žalobcem uváděné
pozemky (plochy) jsou „nezbytně nutné k provozu jednotlivých staveb“. O
zpevněných plochách pozemků, parkovištích, obslužných komunikacích i chodnících
bylo v rozsudku odvolacího soudu prohlášené, že jsou součástí výrobně
průmyslového areálu žalované akciové společnosti; areál však sám o sobě nemůže
být označen jako stavba, která brání vydání pozemků v restituci.
Žalovaná akciová společnosti P. M. Č.R. ve svém vyjádření k dovolání žalobce
uváděla, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno, protože spis o této
právní věci byl veden s respektováním ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona
č. 229/1991 Sb., pokud jde o výklad pojmu „zastavěný pozemek“. Podle názoru
žalované akciové společnosti jsou u průmyslovém podniku, jako je tabáková
továrna P. M. všechny pozemky ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. pozemky
zastavěnými a je třeba výrobně průmyslový areál této továrny s ohledem na
pluralitu staveb a nutnost jejich provozního propojení brát jako jeden celek;
správně odvolací soud posoudil také pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými
provozními stavbami jako pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k
provozu továrny ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb. V rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k žádnému řešení právní otázky v
rozporu s hmotným právem. Správnost závěrů odvolacího soudu je doložena, podle
názoru akciové společnosti P. M., např. potvrzením Městského úřadu – stavebního
úřadu K. z 24. 1. 2005, geometrickým plánem pro vyznačení budov, vypracovaným
G. pod č. 509-230/2004, znaleckým posudkem znalce Ing. J. H. z 12. 5. 2006 i
leteckými snímky celého závodu, jak tyto listiny byly soudu v tomto řízení
předloženy. Na základě těchto důkazů mohl odvolací soud v nyní probíhajícím
řízení zevrubněji než v dřívějším rozsudku téhož odvolacího soudu z 3. 10. 2002
(sp. zn. 44 Ca 128/2002 Krajského soudu v Brně) konstatovat, že právní závěry
soudu prvního stupně v jeho nyní přezkoumávaném rozsudku z 13. 6. 2007, č. j. 5
C 89/2005-126, jsou správné a odpovídají ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., a
tvoří jeden celek včetně pozemků požadovaných žalobcem.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím napadeným dovoláním některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 89/2005
Okresního soudu v Kutné Hoře), že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 12.
2007 (sp. zn. 28 Co 829/2007 Krajského soudu v Praze) řešil právní otázku,
která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení
o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem,
napadeným dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 12. 2007 posoudil projednávanou právní věc
především podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky
nebo jejich části vydat podle uvedeného zákona také v případě, že pozemek byl
po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby,
zastavěn; pozemek lze však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, nebo
drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se
považuje ta část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem
1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytná k
provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby,
zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba
zahájena do 2 let od vydání stavebního povolení.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 31. 6. 1996, II. ÚS 124/96, uveřejněném pod č.
14 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní
závěr, že z hlediska legální definice pojmu pozemek, tvoří pozemek jeden
funkční celek spolu s dalšími pozemky a stavbami, nacházejícími se na
kterémkoli z nich.
V rozsudku uveřejněném pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo že „zastavěním pozemku ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět
zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu
nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku“.
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), je rozhodující pouze to, zda stavba
brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a nikoli její
velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněném pod
č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty
tyto právní závěry k výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona čl.
229/1991 Sb.: „Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí
stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně
nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený r e k r e a č n í a r e á l , lze
jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně
volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm. V
restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště – považovat
za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů“.
Obsah a slovní znění ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. i
citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR (na jejichž obsah a smysl bylo i v této právní věci v řízení
před soudy obou stupňů, jakož i v dovolání dovolatele, poukazováno) měl
dovolací soud na zřeteli i v daném případě. Nemohl však přesvědčivě dospět k
závěru, že je v tomto případě v rozporu s hmotněprávním ustanovením § 11 odst.
1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. výsledný právní závěr rozsudku odvolacího
soudu z 11. 12. 2007 (sp. zn. 28 Co 829/2007 Krajského soudu v Brně), proti
němuž směřuje dovolání dovolatele, pokud odvolací soud na str. 3 svého rozsudku
dovodil: „Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že
žalobcem žádané pozemky byly po přechodu na stát v daném případě zastavěny
stavbami, které jsou součástí výrobně průmyslového areálu žalované akciové
společnosti. S ohledem na pluralitu těchto staveb a nutnost jejich provozního
propojení je třeba uvedené stavby, postavené na žalobcem žádaných pozemcích, po
jejich přechodu na stát (kotelna, zkušebna tabákových strojů, tři šachty
parovodu, jedna šachta vodovodu, stožáry osvětlení areálu, obslužné komunikace,
chodník a parkovací plochy), spolu s přístupovými komunikacemi a dalšími
obslužnými objekty (uvnitř oploceného areálu) posuzovat jako jeden celek.
Pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými provozními stavbami je nutno
považovat za pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich
provozu. Takto zastavěné pozemky nelze zemědělsky využívat“. Odvolací soud tu
tedy správně rozlišil, že v daném případě nešlo o rekreační areál včetně
volného prostranství s okrasnou zelení a dětským hřištěm, zmiňovaný kupř. ve
shora citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 756/01.
Nešlo tu tedy také v rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele,
o řešení právní otázky,, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům obsaženým v nálezech a
usneseních Ústavního soudu ČR). A rovněž nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu,
napadeném dovoláním dovolatele, ani o řešení právní otázky, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebyly tu tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského
soudního řádu.
Pokud šlo o souvislost rozhodování odvolacího soudu s procesně právními
předpisy, musel se odvolací soud mít na zřeteli také závažnou právní otázku, a
to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým
obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční
povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického
práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisem
speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn.
22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisu) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku
(např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního
vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li
uplatnit nárok (anebo jej i bezúspěšně uplatnila) podle ustanovení právního
předpisu restituční povahy. Pokud jde o daný případ (ve věci sp. zn. 5 C
89/2005 Okresního soudu v Kutné Hoře) lze poukázat na to, že nárok dovolatele
nebo vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. byl zamítnut rozhodnutím
Pozemkového úřadu v K. z 3. 3. 2005, č. j. PÚ/9/2005).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové
újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční
zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, která získal stát
konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných
předpisů, když úprav podle restitučních předpisů se ve skutečnosti týká
veškerého majetku státu, který vlastnil ke dni přijetí restitučních předpisů, a
úprav a podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika
desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této
doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze
na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl také zaujat výkladový závěr k
samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu“ Tvrzením
vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí,
v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna
preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy
není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Vzhledem k těmto všem uvedeným okolnostem nezbylo dovolacímu soudu než
přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního
řádu k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených
žalovanou akciovou společností P. M. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního
řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náklady vynaložené
žalovanou akciovou společností na zmíněné vyjádření a dovolání dovolatele této
žalované nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané
právní věci a jednak k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání dovolatele,
rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovanou akciovou společností
uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu