USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) J. B. a b) P. I., obou zastoupených Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, za účasti Povodí Vltavy, státního podniku, identifikační číslo osoby: 70889953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 106/8, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, o vydání nemovité věci oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 18 C 47/2017, o dovolání účastníka, Povodí Vltavy, státního podniku, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 21 Co 229/2024-881,
Právní moc rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 21 Co 229/2024-881, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání účastníka podaném v této věci.
1. Rozsudek odvolacího soudu (jímž byl v odvoláním napadených výrocích změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a v tom rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Středočeský Kraj a hl. město Prahu ze dne 28. 12. 2016, č. j. SPU 611768/2016) napadl dovoláním účastník řízení – Povodí Vltavy, státní podnik. Přípustnost dovolání spatřuje v odklonu napadeného rozhodnutí od odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolatel má za to, že předmětné pozemky jsou funkčně spojeny s dalšími nemovitostmi, jež představují vodní dílo, a že jejich vydání oprávněným osobám brání překážka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
2. Spolu s dovoláním proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu účastník současně učinil návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, argumentuje tím, že žalobkyně aktuálně již činí konkrétní kroky za účelem převodu předmětných pozemků do vlastnictví třetí osoby, a že takovou dispozicí s pozemky, bude-li dovolání vyhověno, bude dovolatel závažně ohrožen na svých právech, jde-li o znovunabytí vlastnického práva k těmto pozemkům.
3. Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
4. Nejvyšší soud, jako soud povolaný k rozhodnutí o dovolání (§ 10a o. s. ř.), shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit právní moc napadeného rozhodnutí, splněny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněné pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016). Dovolací soud v poměrech projednávané věci přihlédl k hrozící újmě na právech dovolatele, která by mohla nastat (a byla by jen obtížně reparovatelná), kdyby zůstaly zachovány účinky závaznosti (dovoláním napadeného) rozhodnutí odvolacího soudu, projevující se zde např. i v tom, že žalobkyně, kterým byly předmětné pozemky vydány podle zákona č. 229/1991 Sb. (rozhodnutím bylo konstituováno jejich vlastnického právo), mohly by s pozemky dále nakládat (disponovat). Zároveň platí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.
5. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k návrhu dovolatele rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o jím podaném dovolání), že právní moc dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se odkládá do právní moci rozhodnutí o podanému dovolání (§ 243 písm. b/ o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu
9. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb, potažmo sousedních pozemků, je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (ke skutkové povaze nastíněných závěrů viz z mnohých například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023, a četnou judikaturu v něm odkazovanou). Dovolacímu přezkumu pak podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, což zahrnuje i hodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na kauzu prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2555/2020, nebo jeho usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022).
10. Konkluze odvolacího soudu vycházející z individuálních specifik projednávané věci nelze mít v daném případě za nepřiměřené skutkovým zjištěním. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyložil, že všechny předmětné pozemky se nacházejí nad linií tzv. zátopové čáry vodního díla Slapy, která je v rámci vodního díla Slapy sice stanovena níže než úroveň maximálního vzdutí (kdy spolupůsobením přírodních procesů části některých předmětných pozemků mohou být leckdy i částečně zatopeny), jde ovšem o pozemky toliko „břehové“ (nikoliv zcela zatopené), porostlé lesní vegetací a bezprostředně přiléhající k dalším pozemkům ve vlastnictví žalobkyň, jež usilují o uspokojení svých restitučních nároků vydáním předmětných pozemků, vědouce si i případných veřejnoprávních omezení nutných pro řádnou správu vodního díla Slapy. Jestliže i přes tuto specifickou podobu předmětných (břehových) pozemků – k nimž bylo současně zjištěno, že jsou hospodářsky využitelné (s tím, že obdobné pozemky bývají i samostatně předmětem pronájmu) – odvolací soud uzavřel, že pozemky netvoří funkční celek se stavbou vodního díla Slapy (představovanou betonovou hrází a pozemky funkčně souvisejícími s touto stavbou, nezbytně nutnými k jejímu provozu a obsluze), tedy že je nelze považovat za zastavěné dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., nelze jeho závěr považovat za kolidující se shora uvedenou judikaturou. Za zastavěný pak nelze považovat ani pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, nejenom proto, že stavba na uvedeném pozemku byla zřízena až po vzniku restitučního nároku (po 24. 6. 1991).
11. Nejenom rozhodování odvolacího soudu, ale i soudu dovolacího o uvedených otázkách je přitom konzistentní (nejde o otázku rozhodovanou rozdílně, uplatňuje-li dovolatel i toto kritérium přípustnosti dovolání). Přestože posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb, potažmo sousedních pozemků v tom kterém případě je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (a jako takové je vždy do značené míry individuální), lze poukázat i na soudy již dříve vyslovené závěry v jiné, skutkově a právně podobné věci týchž účastníků (resp. žalobkyň, Povodí Vltavy, státního podniku, a Lesů České republiky, s. p.), rozhodnuté rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 103 Co 17/2023-805, jež obstály i v účastníkem (Povodím Vltavy, stáním podnikem) následně iniciovaném dovolacím přezkumu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1223/2025), jímž odvolací soud jako souladné s rozhodovací prací aproboval učiněné závěry o absenci funkční souvislosti pozemků se stavbou přehrady (vodního díla), coby zvažovanou překážkou restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., v případě jiných žalobkyněmi požadovaných břehových pozemků, bezprostředně sousedících s pozemky, o jejichž vydání jde v nyní posuzované věci.
12. Pro skutkovou odlišnost přítomné věci není dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu ani se závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1499/09, na které dovolatel současně poukazuje v dovolání a v němž byla posuzována otázka překážek restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k pozemkům situovaným pod linií tzv. zátopové čáry, což mělo za následek trvalou změnu možnosti jejich využití, bránící jejich dalšímu zemědělskému nebo lesnímu využívání, a kdy bylo současně zjištěno, že šlo o pozemky bezprostředně související se stavbou vodního díla a pro jeho provoz nezbytně nutné. Zjevně nepřípadná je pak i argumentace důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 959/2007, předcházejícího zmíněnému rozhodnutí Ústavního soudu, měly-li soudy v tehdy projednávané věci současně za prokázané, že šlo pozemky tvořící přímo koryto vodního toku upravené v souvislosti se stavbou přehrady a bezprostředně související se stavbou přehrady (zatímco v přítomné věci jde toliko o pozemky „břehové“, nikoliv trvale zatopené, situované nad linií tzv. zátopové čáry). Závěry vyslovené odvolacím soudem se nepříčí ani konkluzím vysloveným v dovolatelem odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1668/2013, jež reaguje na skutkovou situaci, kdy se linie tzv. zátopové čáry shodovala s úrovní maximálního vzdutí vodního díla a jímž dovolací soud současně akcentoval, že nachází-li se část pozemku nárokovaného oprávněnou osobou k vydání pod linií tzv. zátopové čáry, je třeba vyhotovit geometrický plán, jímž bude tato část pozemku oddělena a jíž nebude možné pro existenci překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., oprávněné osobě vydat.
13. V rovině právního posouzení (ve vazbě na individuální, oproti nyní posuzované věci odlišná skutková východiska, kdy předmětné pozemky netvoří funkční celek se stavbou vodního díla) se pak odvolací soud neodchýlil ani od konkluzí vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014 (jímž soudům v tehdy projednávané věci vytkl, že nezohlednily právě i možnou funkční souvislost pozemků se stavbami a jejich dotčení veřejným užíváním). Nepřiléhavý je pak i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006, jímž byla primárně řešena otázka zřízení věcného břemena spočívajícího v právu cesty přes pozemek ve prospěch vlastníků pozemku. Ačkoliv v něm vyslovené další konkluze nejsou do poměrů nyní posuzované věci bez dalšího přenositelné, sluší se uvést, že odvolací soud – jak vidno z jím učiněných zjištění – reflektoval ve svých úvahách i skutečný stav předmětných pozemků, nikoliv jen stav evidenční (to, jak jsou pozemky evidovány v katastru nemovitostí) a zabýval se i potencialitou jejich hospodářského využití (bude-li naplněn účel restituce nebo zůstane-li restituentům jen tzv. holé vlastnictví).
14. K případné polemice nesoucí se v rovině skutkové nelze než připomenout, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení tohoto soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není), a kritika skutkových zjištění nemůže založit přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2017).
15. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřené otázce) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 16. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti účastníka nahradit žalobkyním náklady řízení před soudy obou stupňů, a ve výroku III, jímž byla uložena povinnost dovolateli zaplatit soudní poplatek (uvádí-li, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu, tj. napadá jej v jeho celém rozsahu), je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. 17. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 18. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání účastníka bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyň patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 8 316 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], dále pak náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. v součtu 8 766 Kč. 19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu