28 Cdo 2502/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Ing. Z. P., zastoupené Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tomkova 57/27, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vyměřit pozemky, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 89/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. září 2012, č.j. 69 Co 577/2012-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. prosince 2011, č.j. 18 C 89/2011-57, jímž tento soud zastavil řízení (výrok I) a současně rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Pozemkovému úřadu ve Frýdku-Místku (výrok II). Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že věc nespadá do pravomoci soudů podle § 7 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nýbrž do pravomoci označeného pozemkového úřadu. Přitom vyšel z okruhu žalobních tvrzení, podle nichž žalobkyně usiluje o vyměření pozemků a uspořádání vlastnických poměrů, poté, co došlo k obnovení jejího vlastnictví (vlastnictví jejích právních předchůdců) k označeným pozemkům v katastrálním území S.
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Dospěl k závěru, že požadavek na „vyměření pozemků“ nevyplývá ze soukromoprávních vztahů, avšak že tvrzení žalobkyně mohou být posouzena jako návrh (podnět) k zahájení řízení o provedení pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“), jejichž provádění je v působnosti označeného pozemkového úřadu.
S ohledem na změnu v uspořádání pozemkových úřadů, provedenou s účinností od 1. 1. 2013 zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, odvolací soud v dalším řízení pokračoval na straně žalované se Státním pozemkovým úřadem jako organizační složkou státu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že jí podaná žaloba nesměřuje k provedení pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., že žalovanou do řízení povolává jako subjekt soukromého práva, nikoliv jako správní orgán a že uplatněné právo na vyměření pozemků plyne ze soukromoprávního vztahu oprávněné osoby se státem coby subjektem, s nímž má být žalobkyně v rovném postavení.
Zda jí uplatněný nárok vůči státu je dán či nikoliv, může být – dle názoru žalobkyně – řešena až po projednání věci samé. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané před 1.
1. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanských, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (srov. § 7 odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení rozhodujících skutečností, jak je žalobkyně provedla v žalobě, ovšem i ve svých dalších podáních adresovaných v dané věci soudu (viz zejména podání došlé soudu prvního stupně dne 20.
5. 2009), je patrno, že po obnovení vlastnického práva žalobkyně (v osobách jejích právních předchůdců) podle zákona o půdě není žalobkyně spokojena s funkčním a prostorovým upořádáním navrácených zemědělských pozemků, požaduje vytyčení hranic pozemků a svůj návrh doprovází líčením skutečností o překážkách ve využívání pozemků, ztěžujíc si též na nepřístupnost některých pozemků – tu pro jejich „roztříštěnost“, tu pro scelení vydaných pozemků s pozemky jiných vlastníků „v jeden hon“. Žalobkyní sledovaný cíl může být tedy dosažen jedině provedením pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb.
(jejichž cílem je dosažení takového prostorového a funkčního uspořádání pozemků, při kterém bude zabezpečena přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranice tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy; srov. § 2 zákona č. 139/2002 Sb.). K tomuto cíli – jak výše rekapitulováno – také tvrzení žalobkyně (obsažená nejenom v žalobě samotné) očividně směřují. Námitka žalobkyně, že z okruhu jí uplatněných skutečností se soudy měly vlastně soustředit toliko na požadavek jediný, a to sice na její žádost o vytyčení hranice dříve vydaných pozemků, korektní není.
Rozhodování o pozemkových úpravách a o organizaci jejich provádění, patří pak do působnosti pozemkového úřadu (srov. § 19 písm. a/ zákona č. 139/2002 Sb.), a to včetně zajišťování vytyčení pozemků a vyhotovování geometrických plánů osobami s odbornou způsobilostí podle zvláštního právního předpisu (srov. § 19 písm. b/ zákona č. 139/2002 Sb.). Na závěr, že by vztah žalobkyně a jí do řízení povolávaného státu mohl být snad vztahem soukromoprávním, nelze usuzovat ani prostřednictvím ustanovení § 21a odst. 3 zákona o půdě, které – pro účely uspokojování nároků podle tohoto zákona – stanoví tolik, že „nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací parcel a vyměřením pozemků hradí stát“.
Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve dovodil, citované ustanovení je třeba interpretovat v návaznosti na ustanovení § 19 zákona o půdě (nyní též s ohledem na zvláštní zákon č. 139/2002 Sb.), jež ukládá povinnost k bezplatnému provedení pozemkových úprav (v jejím rámci též k vyměření pozemků) státu; citovaná ustanovení – pokračuje dovolací soud – „nemají výslovnou vazbu na některé právní vztahy zákonem upravené, jako je vydání pozemků podle části druhé zákona (…) a je třeba je vztáhnout na všechny potřebné pozemkové úpravy“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
února 2000, sp. zn. 24 Cdo 22/2000; ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. října 2000, sp. zn. IV. ÚS 291/2000). V usnesení ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1487/2012 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 2356/12) Nejvyšší soud k řečenému dodal, že „povinnost zajistit vyměření pozemků může být státem (coby nositelem výkonu veřejné moci) realizována i prostřednictvím příslušného pozemkového úřadu, jenž zajistil kvalifikovanou osobu, která provedla vytýčení hranice pozemků a vypracovala k tomu se vztahující dokumentaci“.
(Citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www. nsoud.cz, resp. http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci, za současného postoupení věci příslušnému pozemkovému úřadu (nyní Státnímu pozemkovému úřadu) do jehož působnosti věc patří, je správné. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží podle § 242 odst. 3 o.
s. ř.
z úřední povinnosti (takové vady dovolatelka ani netvrdí), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Podle § 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o dovolání rozhodl bez nařízení jednání. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalované, jež by jinak na jejich náhradu měla zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.