28 Cdo 2506/2008

28 Cdo 2506/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka

Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve

věci žalobců A) E. E., B) J. E., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným

1) A.+U. D., spol. s. r. o., zastoupené advokátem, 2) s. m. Č. B., zastoupenému

advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního

soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 213/2006, o dovolání žalobců

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2008, č. j.

8 Co 2586/2007-196, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 1) na

nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám advokáta, do 3

dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 2) na

nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám advokátky, do 3

dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl

žalobu domáhající se určení vlastnického práva ve prospěch žalovaného 2), a to

ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. téhož rozsudku. Žalobci

jakožto nájemci bytu v předmětném domě se tohoto určení domáhali s poukazem na

to, že žalovaný 2) převedl na základě kupní smlouvy v roce 2003 na žalovanou 1)

vlastnické právo k těmto nemovitostem, přičemž jim svědčilo na základě

rozhodnutí rady žalovaného 2) předkupní právo k domu a pozemku. Žalovaný 2) měl

dle tvrzení žalobců obcházet zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), když neučinil prohlášení

vlastníka a v domě nevydělil bytové jednotky a ty posléze nenabídl podle § 22

citovaného zákona nájemcům přednostně ke koupi. Kupní smlouva uzavřená mezi

žalovanými 19. 12. 2003 je pak absolutně neplatná, z důvodu naplnění § 39 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., neboť žalovaný 2) nesplnil povinnost vyvěšení záměru

prodeje na úřední desce po dobu patnácti dnů. Odvolací soud uvedl, že bylo

nutné se především zabývat správností závěru soudu prvního stupně o neexistenci

naléhavého právního zájmu. Žalobci sami nebyli smluvní stranou zpochybňovaného

právního úkonu a jejich postavení jako nájemců bytu v předmětném domě zůstává i

po převodu vlastnictví domu nezměněno. Tvrzení o absenci zveřejnění záměru

města předmětné nemovitosti prodat, a tím porušení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, osvědčuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti

předmětné kupní smlouvy, resp. na určení vlastnictví. To však pouze tehdy,

pokud je současně žalobci tvrzeno, že jsou dotčena jejich subjektivní práva s

poukazem na to, že nezveřejnění záměru nemovitosti prodat jim znemožnilo se k

tomuto záměru vyjádřit a předložit svou nabídku. V souzeném sporu však

vyplynulo, že žalobci nedisponují dostatečnými finančními prostředky, z čehož

se dá usuzovat na jejich nezájem o koupi předmětných nemovitostí. Pouhé tvrzení

o absolutní neplatnosti právního úkonu bez současného tvrzení o dopadu této

skutečnosti do sféry subjektivních práv žalobců nepostačí. Z důvodu nedostatků

spočívajících v provádění a hodnocení důkazů soudem prvního stupně soud

odvolací postupem podle § 213b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) vyzval při

jednání zástupce žalobce k doplnění chybějících tvrzení stran o věcné a časové

souvislosti předmětné žaloby s důvody svědčícími pro naplnění § 39 odst. 1

zákona č. 128/2000 Sb. Z dokazování provedeným před odvolacím soudem však

vyplynulo, že oznamovací povinnost obce ve smyslu citovaného § 39 byla

žalovaným 2) splněna, a proto již bylo nadbytečné doplňovat tvrzení a

dokazování stran ohledně věcné a časové souvislosti s podanou určovací žalobou. Důvodná není ani námitka údajného předkupního práva na straně žalobců, neboť

takové právo jim ve vztahu k předmětným nemovitostem nevzniklo. I v případě, že

by tomu tak nebylo, žaloba na určení vlastnického práva by ani tak nebyla

přiléhavá.

Žalovaný 2) ani neporušil a neobcházel zákon č. 72/1994 Sb., když –

oproti tvrzení žalobců – zákon obci ani jinému soukromému vlastníku neukládá

povinnost učinit prohlášení vlastníka a vydělené bytové jednotky nabídnout ke

koupi nájemci za jím stanovenou nebo jemu vyhovující cenu.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s tím, že jej napadají v obou

jeho výrocích, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Soudy nesprávně hodnotily existenci naléhavého právního zájmu,

neboť pokud by nebylo rozhodnuto o určení podle předmětné žaloby, jsou ohrožena

práva žalobců. Žalovaná věc se zcela bezprostředně dotýká právní sféry žalobců

i jejich práv a zájmů. Soud prvního stupně neprováděl řadu navržených důkazů a

soud odvolací prováděl pouze jejich část. Byl tak nedostatečně zjištěn skutkový

stav věci. Zásadní otázkou v předmětném sporu je aplikace zákona č. 72/1994

Sb., ohledně něhož je rozhodovací praxe soudů i Nejvyššího soudu nejednotná. Dovolatelé poukazují na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že platnost

právních úkonů v daném případě je třeba posuzovat i podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák“) s tím, že zákon č. 72/1994 Sb. je k občanskému zákoníku zákonem

speciálním. Dále z judikatury Nejvyššího soudu dovozují závěr, že § 5 zákona č. 72/1994 Sb. se vztahuje na všechny vlastníky budov, nejen na budovy ve

vlastnictví bytových družstev, a že z citovaného zákona taktéž vyplývá

povinnost vlastníků provést „prohlášení vlastníka“ tak, aby mohl následně

proběhnout odprodej bytů. Povinností žalovaného 2) při prodeji předmětných

nemovitostí tak bylo provést prohlášení vlastníka, nemovitosti rozdělit na

samostatné jednotky a tyto následně nabídnout k prodeji nájemníkům z podmínek

daných tímto zákonem. Nedodržení tohoto postupu mělo za následek neplatnost

předmětné kupní smlouvy a lze jím odůvodnit i naléhavý právní zájem na určení

vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Předkupní právo ve vztahu k

předmětným nemovitostem svědčilo žalobcům na základě rozhodnutí rady města Č. B. č. 248/97. Jednalo se o „jakýsi“ veřejný příslib, jenž byl žalobci přijat,

ale nebyl naplněn ze strany žalovaného 2). Se žalobci nebylo jednáno, nebyly

jim učiněny příslušné nabídky k odkoupení nemovitostí a nebyly jim ani zaslány

návrhy kupních smluv, ani podmínky prodeje těchto nemovitostí. Uzavření kupní

smlouvy žalovanými odporuje § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům. V

daném právním jednání lze spatřovat střet zájmů, neboť na straně kupujícího je

právnická osoba, jejímž jednatelem je Ing. arch. J. B. Ten vykonával činnost

pro prodávajícího, tj. byl členem kontrolního výboru na Městském úřadě s. m. Č. B. Taktéž zaplacení kupní ceny proběhlo zcela nestandardním způsobem, když

kupní cena převyšující ekvivalent 15.000,- EUR měla být zaplacena v hotovosti. V řízení před soudy nicméně nebylo ani prokázáno, že by tato cena byla vůbec

zaplacena, a je tak možné, že se v daném případě jednalo o simulovaný právní

úkon. Žalobci požadovali, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení vykonatelnosti

výroku II. napadeného rozsudku, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců

(penzistů v s omezenými příjmy) nahradit žalovaným náklady řízení.

Žalovaná 1) se k dovolání vyjádřila tak, že se neztotožnila s názorem žalobců,

že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. Dovolání žalobců by mělo být odmítnuto, neboť v dovolání je jen obecně

a nekonkrétně namítáno, že v předchozích řízeních nebyly provedeny všechny

navržené důkazy, což je však nedostačující. Žalobci ani ve svém dovolání

nepřicházejí s ničím novým. Ani dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm.

b) není dán, neboť žalobci vesměs pouze popisně uvádějí anamnézu svého případu,

aniž by právním rozborem poukazovali na nesprávné právní posouzení obecnými

soudy. Zákon č. 72/1994 Sb. není právním předpisem, jenž by byl obligatorně

aplikovatelný pro případ, kdy vlastník nemovitosti s byty prodává celý dům,

nikoliv jen jednotlivé byty s tím, že vlastnické právo k budově mu zůstává. V

daném případě tak nájemci bytů nemají předkupní právo ve vztahu k celé

nemovitosti ani k jednotlivému bytu. Žalovaný 2) měl možnost rozhodnutí, jak s

předmětnými nemovitostmi naložit, zda je prodat jako celek ve veřejné soutěži

anebo za použití zákona č. 72/1994 Sb. Žalobci v průběhu celého řízení jen

neurčitě tvrdili, že prodejem dotčených nemovitostí byla ohrožena jejich práva

a toto tvrzení nekonkretizovali. Žalovaná 1) navrhuje, aby Nejvyšší soud

dovolání, pokud jej neodmítne, zamítl.

Žalovaný 2) pokládá rozhodnutí soudů obou stupňů za správná s tím, že na straně

žalobců není dán naléhavý právní zájem, neboť i kdyby bylo jejich žalobě

vyhověno, na jejich právním postavení by to nic nezměnilo. Ze zákona č. 72/1994

Sb. nevyplývá povinnost pro vlastníky bytových domů zřizovat v těchto domech

bytové jednotky. Taktéž tvrzení žalobců o existenci předkupního práva nemá v

ničem oporu

a tito navíc nikdy neprojevili zájem o koupi předmětných nemovitostí. Žalovaný

1) navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že

dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou

podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se předně zabýval žádostí dovolatelů

směřující k odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. Dospěl však k závěru,

že tento požadavek není důvodný, neboť vykonatelnost rozhodnutí odvolacího

soudu ve věci samé nemůže v žádném případě znamenat jakoukoliv újmu na straně

dovolatelů. Co se týče povinností dovolatelů uložených jim ve výrocích II. a

III. napadeného rozhodnutí (tedy povinností zaplatit žalovaným 1/ a 2/ na

nákladech odvolacího řízení tamtéž specifikované částky), Nejvyšší soud dospěl

k závěru, že jejich vykonatelností nehrozí dovolatelům závažná újma a již vůbec

ne taková, kterou by v případě vydání kasačního rozhodnutí nebylo možné

reparovat, neboť se jedná o plnění peněžité.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního

stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na

základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v

rozporu s hmotným právem.

Otázkou, jíž se dovolací soud zabýval primárně, bylo posouzení závěru soudu

odvolacího, že žalobci nemají na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý

právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud vycházel z rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 (veřejnosti

dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu), v němž se zdejší soud

zabýval takovou problematikou, tedy zda občan, který tvrdí, že smlouva o

převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi těchto

nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná z důvodu, že nebyl zveřejněn

záměr města nemovitosti prodat, má ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý

právní zájem na určení, že město (obec) je vlastníkem těchto nemovitostí. V

citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na takovém určení je

obecně naléhavý právní zájem dán, neboť v případě, že by dotčená kupní smlouva

byla neplatná podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. pro porušení povinnosti

města záměr zveřejnit, takže žalobce se o tomto záměru ani nedozvěděl (nemohl

dozvědět), byl by první žalovaný (obec) povinen záměr obce nemovitosti prodat

znovu zveřejnit po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu

obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci

vyjádřit a předložit své nabídky, a žalobce jako potencionální zájemce by se

tak mohl zúčastnit nového nabídkového řízení.

V zde souzeném sporu však odvolací soud v rámci úvah o existenci naléhavého

právního zájmu na straně žalobců dospěl k závěru, že žalobci nebyli

potencionálními zájemci o koupi předmětných nemovitostí, a tudíž ani

potencionálními účastníky zpochybňovaného nabídkového řízení. Odvolací soud

postavil svůj závěr na zjištění, že žalobci v průběhu nabídkového řízení

nedisponovali dostatkem finančních prostředků k odkoupení dotčených nemovitostí

a navíc z hlediska časové souvislosti mezi uzavřením kupní smlouvy mezi

žalovanými 1) a 2) – 19. 12. 2003 – a podáním žaloby až dne 14. 12. 2006 je

zřejmé, že o koupi dotčených nemovitostí nejevili zájem. Odvolací soud na

základě provedeného dokazování dále dospěl k závěru, že oznámení

o záměru žalovaného 2) prodat předmětné nemovitosti bylo vyvěšeno na úřední

desce dne 29. 9. 2003 a sejmuto dne 1. 11. 2003. Zákonná lhůta 15 dnů byla tedy

dodržena. Odvolací soud proto uzavřel, že v daném případě prodej předmětných

nemovitostí neznamenal zásah do subjektivních práv žalobců, a ti na požadovaném

určení nemohou mít z tohoto důvodu naléhavý právní zájem.

V rozhodování odvolacího soudu tedy byla formulována právní otázka, jíž

Nejvyšší soud jsa vázán rozsahem, v němž bylo toto rozhodnutí dovoláním

napadeno, považuje za otázku zásadně právně významnou a dovolání za přípustné.

Jedná se

o posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve vztahu k aktivní

věcné legitimaci žalobce (žalobců), a to obecně v případech, které byly

identifikovány ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Je především nutné upozornit, že skutková zjištění, na nichž odvolací soud své

závěry založil, není možné v dovolacím řízení, v němž je přípustnost dovolání

založena podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přezkoumávat (§ 241a odst. 3 o.

s. ř.).

Nejvyšší soud se proto zabýval posouzením právních závěrů specifikovaných výše.

Vyšel z již dříve vysloveného názoru Nejvyššího soudu, že v případě žaloby

o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.),

je třeba rozlišovat jak aktivní věcnou legitimaci žalobce, tak i jeho naléhavý

právní zájem na požadovaném určení. Jinými slovy řečeno, aktivní věcná

legitimace a naléhavý právní zájem v tomto smyslu nejsou splývajícími právními

pojmy a z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat existenci druhého (viz

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000,

publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, ročník 2002, svazek

č. 8, poř. č. 45, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího

soudu). Nejvyšší soud zde dovodil, že v případech, kdy žalobcova aktivní

legitimace může být založena toliko na tom, že sporný právní vztah nebo právo

se má (pouze) „týkat jeho právní sféry“ (a o to šlo v dané věci), se posuzování

této legitimace na straně jedné a naléhavého právního zájmu na straně druhé

jeví jinak; jestliže se sporný právní vztah nebo právo právní sféry žalobce

netýká, nemůže mít logicky naléhavý právní zájem na jeho určení. Nejde-li i zde

výjimečně o otázku vhodného právního instrumentu, stává se rozhodným, že

podmínky věcné legitimace žalobce a naléhavého právního zájmu na požadovaném

určení fakticky splývají. Ten, jehož právní sféry se právní úkon mezi třetími

osobami netýká, nemůže přirozeně doložit, že by bez určení neplatnosti tohoto

úkonu se jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo. Pojmově

(bez ohledu na to, že argumentačně půjde zpravidla o totéž) se tak primární

stává odpověď nikoli na otázku danosti naléhavého právního zájmu, nýbrž na

otázku, zda žalobce je k navrhovanému určení (aktivně) věcně legitimován.

V tomto smyslu je i zde existence naléhavého právního zájmu aktivní věcnou

legitimací žalobce podmíněna, čili nebyli-li by žalobci aktivně věcně

legitimováni, nemohou mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení,

neboť nemohou přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jejich právní

postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo

Pro rozlišení obou pojmů je možné uvést, že aktivní věcná legitimace je

vystižena identifikací rozhodného hmotně právního vztahu, o jehož (preventivní)

určení z potřeby ochrany žalobce (dopadu do jeho majetkové sféry) jde, zatímco

naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba

může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva (viz výše citované

rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000). Aktivní věcnou

legitimaci má pak ten, kdo v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je

či není, je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož

právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. V případech, jakým

je i právě souzený spor, je pak zřejmě nutné přihlédnout k jejich jisté

specifičnosti spočívající v ingerenci veřejnoprávního prvku do vztahů, jejichž

souladnost s právem je napadána v civilním soudním řízení. Z těchto důvodů se

zkoumá právě potencionalita účasti žalobce na dotčeném právním vztahu, kterážto

musí být naplněna s vysokou mírou jistoty a určitosti, a to v každém konkrétním

případě individuálně.

V souzeném sporu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nejsou ve věci

aktivně věcně legitimováni, byť v odůvodnění tento jeho závěr poněkud – zřejmě

pro důvody shora uvedené – splynul se závěrem o neexistenci naléhavého právního

zájmu. Odvolací soud správně uzavřel, že žalobci musí být tvrzeno, že jsou

dotčena jejich subjektivní práva s poukazem na to, že nezveřejnění záměru

předmětné nemovitosti prodat jim znemožnilo se k tomuto záměru vyjádřit a

předložit svou nabídku. Po doplnění dokazování nicméně vyplynulo, že žalobci

nejenže neměli dostatek finančních prostředků ke koupi předmětných nemovitostí

(a to vzhledem k minimální stanovené ceně), ale především předmětnou žalobu

podali až necelé tři roky po uzavření kupní smlouvy, jejíž platnost je napadena

v současném řízení. S přihlédnutím ke v dovolacím řízení nezpochybnitelnému

zjištění, že záměr o prodeji předmětných nemovitostí byl zveřejněn v souladu s

§ 39 odst. 1 zákona 128/2000 Sb., je pak třeba uzavřít, že žalobci nebyli ani

potencionálně účastníky napadeného právního vztahu (vztahu o něž v řízení jde)

a postrádají tak aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby ve smyslu právních

závěrů uvedených výše.

Právě řečené neodporuje ani výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn.

30 Cdo 2509/2006, neboť v něm byla řešena v obdobné věci otázka naléhavého

právního zájmu na požadovaném určení a Nejvyšší soud dovodil, že ten je v daném

individuálním případě dán, neboť žalobce byl potencionálním zájemcem o koupi

předmětné nemovitosti. I v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud koneckonců ve vztahu

k požadavku určení neplatnosti právního úkonu uvedl (i když s nezřetelně

rozlišenými pojmy aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu), že

„absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti

může dovolat jen ten, kdo je

v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má, naléhavý právní zájem.

Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního

úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by

kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by

nepochybně vedl k protismyslným důsledkům.“

Dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami žalobců,

neboť napadený rozsudek odvolacího soudu považoval co do posouzení uvedené

právní otázky za správný, přičemž již jen z důvodu neexistence aktivní věcné

legitimace žalobců bylo možno žalobu zamítnout. Nejvyšší soud tedy pokládal

dovolání žalobců za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 věty před

středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1

o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1) v souvislosti se zastoupením

advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč

[srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve

znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006

Sb. – čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve

výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.

235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb.,

č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve

výši 10.300,- Kč. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení

zaplatit společně

a nerozdílně k rukám advokáta, jenž žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149

odst. 1 o. s. ř.).

Žalovanému 2) pak v souvislosti se zastoupením advokátkou vznikly náklady,

které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm.

b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.

49/2001 Sb.,

č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.], v paušální

částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13

odst. 3 vyhlášky

č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003

Sb.,

č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 10.300,- Kč.

Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a

nerozdílně k rukám advokátky, jež žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149

odst. 1 o. s. ř.).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění

domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu