USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: K. S., zastoupený JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 252/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2024, č. j. 34 Co 394/2024-588, o návrhu žalované na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Právní moc výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2024, č. j. 34 Co 394/2024-588, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 1. 2024, č. j. 9 C 252/2022-536, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí. Návrh odůvodnila tím, že spatřuje ohrožení svých práv v případné změně majetkoprávních poměrů.
3. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen na svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
4. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí, splněny.
5. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – přípustné. Podle dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí pak bude možno vložit vlastnické právo k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce. Odklad právní moci napadeného rozhodnutí se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Nd 319/2017).
6. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se právní moc rozsudku odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu
7. Ústavní soud přitom svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob (včetně jejich dědiců), přičemž citovaný nález Ústavního soudu neposkytuje prostor pro modifikaci práv a povinností postupníka ve vztahu k restitučnímu nároku nabytému postupní smlouvou, stane-li se tentýž subjekt dědicem jiných restitučních nároků, jichž se daná postupní smlouva netýkala. K nastolení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem na pokojné užívání majetku ve vazbě na konkrétní okolnosti případu pak směřuje i výjimka z prekluze práva postupníků na převod náhradního pozemku, pro jejíž aplikaci je požadováno, aby – stručně řečeno – postupník restitučního nároku podle zákona o půdě provozoval zemědělskou činnost, respektive předmětem podnikání postupníka byla zemědělská výroba (k tomu blíže srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 2693/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1531/10). Nespekulativní (nekomerční) účel postoupení pohledávky z původní oprávněné osoby, je pak rozhodovací praxí Nejvyššího soudu spojován nejenom se snahou postupníka o zabezpečení podmínek pro vlastní zemědělskou činnost, ale i s existencí mimořádných okolností případu. Pekuniární účely cese tak mohou být vyloučeny i u postupníků, jež sami zemědělsky nehospodaří, například tehdy, jedná-li se o postoupení nároku od osoby blízké (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2789/2009, ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013).
8. Dlužno doplnit, že judikatura Nejvyššího soudu, byť převážně pocházející z doby před novelizací zákona o půdě provedenou zákonem č. 75/2012 Sb., nemůže být opomenuta ani při aplikaci § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě obsahujícího výčet osob, na něž restituční tečka nedopadá. Předobrazem této judikatury je výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 rozlišující mezi postupníky sledujícími spekulativní (komerční) cíle a těmi, jež takové cíle nesledují, a právě z této diferenciace novelizované ustanovení vychází. Významným v této souvislosti shledává Nejvyšší soud i ohled na ústavněprávní kontext rozhodování o vynětí určité osoby z důsledků tzv. první restituční tečky (srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jenž je při existenci mimořádných okolností spojen i s potřebou poskytnutí individuální spravedlnosti korespondující ústavně zaručenému právu na jedinečné posouzení věci (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách).
9. Odvolací soud se od výše citované judikatury nikterak neodchýlil, dovodil-li, že se zřetelem k individuálním okolnostem případu (blízkým vztahům mezi původní oprávněnou osobou L. P. a dědem žalobce K. S., narozeným v roce XY, ve smyslu faktického přátelství, náklonnosti či podpory a pomoci při vyřizování různých záležitostí) restituční nárok na náhradní pozemek postoupený dne 30. 6. 2003 původní oprávněnou osobou na právního předchůdce žalobce v důsledku tzv. první restituční tečky nezanikl. Uvedený závěr přitom koresponduje i konkluzím vyjádřeným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2343/2022, a ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 573/2024, vydaných ve věcech týchž účastníků řízení. Uvedený výklad pak zjevně respektuje i ústavněprávní kontext rozhodování o vynětí určité osoby z důsledků tzv. první restituční tečky, jenž je při existenci mimořádných okolností spojen i s potřebou poskytnutí individuální spravedlnosti korespondující ústavně zaručenému právu na jedinečné posouzení věci (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách). Prostřednictvím nastolené otázky aktivní legitimace žalobce k uplatnění vzneseného restitučního nároku (jež byla již v judikatuře dovolacího soudu řešena a od jejíhož posouzení dovolacím soudem není důvodu se odchylovat) tudíž na přípustnost podaného dovolání usuzovat nelze (§ 237 o. s. ř.).
10. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je ovšem Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky vhodnosti převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce ve smyslu § 11a zákona o půdě, neboť byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
11. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
12. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
14. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
15. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
16. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu – a to již jde-li o restituci původní, nikoliv poskytnutím náhradního plnění (zde v podobě jiného pozemku)
– pak vychází z toho, že zákon o půdě, stejně tak jako jiné restituční předpisy, slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno, nehledě na námitky účastníka (uvedené vyplývá z povahy restituce). Typově jednu z výluk představuje i zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu, nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho využití (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě); za zastavěnou část pozemku se výslovně považuje i ta, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) pak může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek.
Pod takovým pozemkem je nutno rozumět nejen stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, ale i přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. U nárokovaného pozemku je proto nezbytné přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb, a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.
17. Judikatura dovolacího soudu dále dovodila, že překážkou vydání náhradního zemědělského pozemku ve smyslu zákona o půdě může být i skutečnost, že tento pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění. Mezi překážky vydání náhradního zemědělského pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situace, kdy by oprávněná osoba získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace). Srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) nebo účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008). Náhradní uspokojení restitučního nároku je tak vyloučeno tam, kde by vedlo k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
18. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021).
19. Ve světle výše uvedené judikatury jest ovšem závěry odvolacího soudu považovat za zjevně předčasné. Odvolací soud se totiž důsledně nezabýval tím, zda „vyježděná“ cesta trasovaná po pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nemá charakter účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tj. pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Dostatečně přitom nezkoumal (kupř. výslechem vlastníků dotčených nemovitostí) naléhavost využití dané cesty ke komunikačnímu napojení staveb nacházejících se na sousedních pozemcích. Obdobným způsobem odvolací soud neposuzoval ani případnou funkční souvislost mezi studnou nacházející se na předmětném pozemku a přilehlou stavbou situovanou na pozemku sousedním (okolnost, do jaké míry je studna užívána k čerpání vody do této stavby, případně zda může být nahrazena jiným vodním zdrojem). Při posuzování převoditelnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (tvořícího část vodní plochy; rybničního dna) pak odvolací soud důsledně nepřihlížel k judikaturním konkluzím, dle nichž vodní dílo (rybník) obvykle tvoří funkční celek, který by neměl mít rozdílné vlastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1185/2022); nezabýval se přitom tím, zda změna vlastnictví části rybničního dna nebude negativně ovlivňovat hospodaření s rybníkem či zda se nedotkne technických zařízení sloužících obsluze rybníka, případně též otázkou zastavěnosti pozemku hrází.
20. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem pak odvolací soud nekomparoval případný veřejný zájem na zachování státního vlastnictví k daným pozemkům či jejich částem se zájmem oprávněné osoby na náhradní uspokojení restitučního nároku; nehodnotil přitom, zda restituční nárok nebude lépe uspokojit vydáním jiných náhradních zemědělských pozemků z vlastnictví státu či vydáním geometrickým plánem oddělených zemědělsky využitelných částí posuzovaných pozemků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21).
21. Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci tedy Nejvyšší soud, shledávaje dovolání zčásti opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (včetně nákladového výroku) v části týkající se pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v naznačeném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 24. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu