28 Cdo 2521/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně: Římskokatolická farnost Svéraz, se sídlem v Českém Krumlově, Horní
156, IČO: 65028279, zastoupena JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v
Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalovaným: 1) obec Bohdalovice, se sídlem
Bohdalovice 33, IČO: 00475785, zastoupena JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se
sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, a 2) Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 444/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2017, č. j. 8 Co
2439/2016-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovoláním žalobkyně napadla shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Českém
Krumlově ze dne 11. října 2016, č. j. 5 C 444/2015-70), jímž byla zamítnuta
žaloba o určení (podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb.), že druhá
žalovaná (Česká republika) je vlastníkem ve výroku identifikovaných nemovitostí
– lesních pozemků parc. č. 1698 a parc. č. 1712/2 v kat. území S.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, protože otázku
vymezenou dovoláním, na jejímž řešení závisí napadený rozsudek, odvolací soud
napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem
již vyřešené právní otázky (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s.
ř.).
K relevantní otázce hmotného práva, s jejímž řešením spojuje se rozhodnutí ve
věci samé, tedy lze-li žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. účinně
zpochybnit vlastnické právo jiné osoby k pozemkům, které tato osoba nabyla
nikoliv převodem (přechodem), jehož platnost bylo by lze poměřovat blokačním
ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jiném zemědělskému majetku, nýbrž originárně na základě pravomocného
konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v řízení o pozemkových
úpravách (dle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových
fondech, ve znění pozdějších předpisů), sluší se odkázat v prvé řadě na závěry
formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2307/2015, s nimiž je odvolacím soudem přijaté řešení dozajista konformní; ze
starší judikatury – obecně k otázce nabývání vlastnického práva k pozemkům na
základě rozhodnutí vydaného v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav, na
jehož základě dochází k výměně nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům – pak
přiměřeně srovnej např. i právní závěry uvedené již v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007; 30 Cdo 4802/2007 (ústavní
stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2009, sp. zn. II. ÚS 731/2008), nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014 (obě rozhodnutí dostupná též na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Důvod pro změnu či korekci stávající judikatury v otázce povahy a účinků
rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách vydaného v režimu zákona č.
139/2002 Sb., na vlastnická práva dotčených osob k pozemkům (jež pak následně
předurčuje i závěr o nemožnosti takto nabyté vlastnictví zpochybnit žalobou
podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) nelze spatřovat ani v argumentaci
dovolatelky, jíž zakládá na námitkách o (tvrzené) nesprávnosti (nezákonnosti)
rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v této věci (rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Český Krumlov ze dne 24. 2. 2006, č. j. PU
54758/6), jež je ovšem pravomocným rozhodnutím správního orgánu – správním
aktem, jehož správnost není soud oprávněn zkoumat mimo rámec správního
soudnictví (srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.
zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; nebo již shora odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2009, sp. zn. II. ÚS 731/2008, jímž takový závěr obecných soudů obstál i při
přezkumu v rovině ústavněprávní).
Ačkoliv v dovolání uvádí, že je podává proti rozsudku odvolacího soudu „v
rozsahu všech jeho výroků“, ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
dovolatelka již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2017