22 Cdo 598/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
obce Běchary, se sídlem v Běcharech 5, IČO: 00271322, zastoupené JUDr. Zuzanou
Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalované České
republice – Lesy České republiky, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové,
Přemyslova 1106, IČO: 42196451, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u
Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 3/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 20
Co 505/2013-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
července 2013, č. j. 4 C 3/2012-69, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 1753 o výměře 37 923 m2 a parc. č.
1756 o výměře 3184 m2 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního
pracoviště v Jičíně na listu vlastnictví č. 405 pro obec a katastrální území B.
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 20 Co 505/2013-89, potvrdil rozsudek
soudu I. stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování
odvolacího soudu dosud vyřešena. Za nesprávné považuje právní posouzení obou
soudů, které dospěly k závěru, že soud není povolán v občanskoprávním řízení
přezkoumávat správní rozhodnutí, jímž byly nově nastoleny vlastnické vztahy
podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o
změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
pozemkových úpravách“ či „PozÚpr“), což je v rozporu s § 135 odst. 2 o. s. ř.
Žalobkyně rozporuje skutečnost, že na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách
pozbyla své vlastnické právo, které sice nebylo zapsáno v katastru nemovitostí,
ale které žalovaná podvakrát uznala v souhlasném prohlášení. Poukazuje na
ochranu vlastnického práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), z níž dovozuje, že bez ohledu na to, zdali žalobkyně některá
svá práva vlastníka zanedbala, nemůže pozbýt vlastnické právo, aniž by o tom
vůbec věděla, a bez jakékoliv náhrady. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. května
1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, dovodil, že pozemkové úpravy nemají představovat
vyvlastnění vlastnického práva v pravém smyslu, protože v podstatě jsou
hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Žalobkyně
dále nesouhlasí s tím, že ji zavazuje rozhodnutí o pozemkových úpravách, jehož
byla účastníkem řízení z pozice obce, neboť každý účastník mohl uplatňovat svá
práva při provádění komplexních pozemkových úprav jen ve vztahu k pozemku, k
němuž má vlastnické právo, a nemohl tak být účastníkem ve vztahu k pozemkům
ostatních vlastníků, které se ho žádným způsobem nedotýkají. Soudy obou stupňů
nesprávně posoudily otázku vydržení, když dospěly k závěru, že žalobkyně neměla
dobrou víru od zahájení řízení o komplexní pozemkové úpravě a tím nenaplnila
desetiletou vydržecí lhůtu. V neposlední řadě žalobkyně vytýká soudům obou
stupňů několik procesních pochybení. Konkrétně nebyla poučena podle § 118a o.
s. ř. o tom, že žalobě nelze vyhovět i s ohledem na rozdílnou výměru pozemků a
že má doplnit skutková tvrzení ohledně vydržení. Odvolací soud se také
nevypořádal s řadou námitek uvedených v odvolání. Vzhledem k tomu navrhuje, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno,
kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací
praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (veškerá zde
uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
Podstatou dovolání je námitka, že rozhodnutím o pozemkových úpravách nemohla
žalobkyně přijít o své vlastnické právo. Vzhledem k tomu je třeba se zabývat
otázkou vlivu rozhodnutí o pozemkových úpravách podle § 11 odst. 8 PozÚpr na
vlastnické právo a otázkou „vlivu postavení účastenství“ v řízení o pozemkových
úpravách. Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a napadené rozhodnutí dovolacího
soudu je s ní v souladu.
Podle § 19 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jsou pozemkovými
úpravami změny v uspořádání pozemků v určitém území provedené za účelem
vytvoření půdně ucelených hospodářských jednotek podle potřeb jednotlivých
vlastníků půdy a s jejich souhlasem a podle celospolečenských požadavků na
tvorbu krajiny, životního prostředí a na investiční výstavbu.
Podle § 2 PozÚpr se pozemkovými úpravami ve veřejném zájmu prostorově a funkčně
uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a
využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro
racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech původní pozemky
zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají vlastnická
práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle § 11 odst.
8. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení kvality života ve
venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace hospodářské činnosti a
zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení životního prostředí,
ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství zejména v oblasti
snižování nepříznivých účinků povodní a řešení odtokových poměrů v krajině a
zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro
obnovu katastrálního operátu a jako neopomenutelný podklad pro územní plánování.
Pozemkové úpravy jsou determinovány na jedné straně (soukromým) zájmem
jednotlivých vlastníků na kvalitativním zlepšení výkonu jejich vlastnického
práva, a to především prostřednictvím směny pozemků a vybudování společných
zařízení (viz § 9 odst. 8 PozÚpr), a na druhé straně veřejným zájmem na
zlepšení kvality života ve venkovských oblastech, na zlepšování
konkurenceschopnosti zemědělství, na zlepšení životního prostředí, na ochraně a
zúrodnění půdního fondu, vodního hospodářství a na zvýšení ekologické stability
krajiny (srovnej § 2 PozÚpr). Přítomnost veřejného zájmu dokládá i znění § 17
odst. 1 věty první PozÚpr, podle něhož náklady na pozemkové úpravy hradí v
zásadě stát, nejedná-li se o zvláštní situaci, na niž pamatuje zákon o
pozemkových úpravách.
Ve své rozhodovací praxi se pozemkovými úpravami probíhajícími podle zákona č.
284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do
31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 284/1991 Sb.“), zabýval Ústavní soud, který v
nálezu ze dne 27. května 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), uvedl: „Není nejmenších pochybností o tom, že pozemky,
zejména určené k zemědělskému využívání, byly v historii lidské společnosti
považovány za součást přírody a krajiny, přitom názory na vhodné uspořádání
přírody a krajiny prošly určitým vývojem. Zásahy provázející toto uspořádání
byly však ve všech případech považovány za činnost prováděnou ve veřejném
zájmu. Nezbytným produktem pozemkových úprav byly i zásahy do vlastnických a
jiných práv k pozemkům. Principiálně se tak dělo za náhradu, a to buď náhradu
věcnou (přidělením náhradního pozemku), či relutární (přiznáním adekvátní
náhrady v penězích). Jde o postup obvyklý ve všech vyspělých zemích také v
dnešní době, i když k němu nedochází v takovém rozsahu jako v České republice.
Přitom však neexistují signály, že by v těchto případech byl takový postup
klasifikován jako porušování základních lidských práv.“ Ústavní soud tak
neshledal, že by právní úprava pozemkových úprav byla v rozporu s ústavním
pořádkem, konkrétně s ochranou vlastnického práva podle článku 11 Listiny.
K samotnému průběhu pozemkových úprav, v jehož rámci dochází ke směně pozemků v
obvodu pozemkových úprav, Ústavní soud v uvedeném nálezu uvedl: „Směna
vlastnických práv v rámci pozemkové úpravy je velmi náročný proces, který musí
být formálně proveden v jeden okamžik na celém území pozemkové úpravy. Není
totiž možné, aby jeden účastník vlastnické právo k pozemku v rámci mnohonásobné
výměny vlastnických práv směnil, zatímco jiný nikoliv. Jinak by došlo k tomu,
že k určitým pozemkům by mělo plné vlastnické právo současně několik vlastníků,
což je vzhledem k jeho obsahu pojmově vyloučeno (nejde-li o spoluvlastnictví).
… Pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva
v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou
vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně pro tu skupinu vlastníků, která
s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro
vyvlastnění (nucené omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany
jejich vlastnictví.“ Ústavní soud se následně zabýval otázkou náhrad za
případné omezení vlastnického práva, přičemž dospěl k závěru, že zákon č.
284/1991 Sb. zakotvuje právo na náhradu věcnou přidělením náhradního pozemku či
náhradu relutární přiznáním adekvátní náhrady v penězích (např. § 9c odst. 2
zákona č. 284/1991 Sb.), nicméně pokud by tomu tak nebylo, „je třeba vzít v
úvahu možnost přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny, který náhradu jednoznačně
předpokládá (věcnou či relutární)“. Uvedené závěry Ústavního soudu nejsou
determinovány stavem právní úpravy, a proto je lze vztáhnout i na v současnosti
platný a účinný zákon o pozemkových úpravách.
Pozemkové úpravy tak jsou složitým a náročným procesem, který musí být formálně
proveden v jeden okamžik v celém obvodu pozemkových úprav, aby se eliminovalo
riziko nežádoucího stavu, kdy by více osob mělo ve stejný okamžik vlastnické
právo k jednomu pozemku. Vzhledem k tomu zákon o pozemkových úpravách
stanovuje, že pozemkové úpravy probíhají v podobě správního řízení, které je
podle § 11 odst. 8 PozÚpr zakončeno rozhodnutím pozemkového úřadu o výměně nebo
přechodu vlastnických práv.
Povahou nabytí vlastnického práva na základě uskutečněných pozemkových úprav se
v minulosti zabýval Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 21. listopadu 2007,
sp. zn. 30 Cdo 1748/2007 a 30 Cdo 4802/2007 (dostupném na www.nsoud.cz), když
uvedl: „Právní teorie rozlišuje dva základní způsoby nabývání vlastnického
práva – originární (vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud
nebyla předmětem vlastnického práva, či novému vlastníkovi nezávisle na
vlastnictví dosavadního vlastníka, tj. k věci, která sice ve vlastnictví někoho
jiného byla, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem, tedy jinak než
z vůle dosavadního vlastníka), a derivativní (vlastnictví vzniká odvozeně od
vlastnického práva dosavadního vlastníka, resp. se hovoří o nabytí vlastnického
práva z vůle předchozího vlastníka). Mezi originární způsoby nabytí
vlastnického práva je teorií řazeno mimo jiné nabytí vlastnického práva výrokem
úředním, konkrétně rozhodnutím státního orgánu (§ 132 obč. zák.), tj. např.
soudu či správního orgánu (úřadu). Vlastnictví se v těchto případech nabývá v
den, který je určen v rozhodnutí, a není-li tento den určen, pak se nabývá v
den, kdy se příslušné rozhodnutí soudu či správního orgánu (úřadu) stalo
pravomocným. Pokud jde o nemovitost, provede se záznam takto nabytého
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Příkladem nabytí vlastnického práva
rozhodnutím správního úřadu je rozhodnutí vydané v řízení o vyvlastnění, nabytí
vlastnického práva k nemovitosti restituované podle zák. č. 229/1991 Sb.,
rozhodnutím pozemkového úřadu apod. (srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák,
J. a kol., Občanské právo hmotné, 1. díl, ASPI, 2005, str. 346 a násl.).“
Nejvyšší soud se v uvedeném usnesení dále zaobíral otázkou důsledků
originárního nabytí vlastnického práva rozhodnutím soudu či správního orgánu.
„Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby
pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě
kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní
skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné
osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné, dřívější, právní
skutečnosti. Nabytí vlastnictví věci na základě pravomocného rozsudku soudu či
pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které mají konstitutivní charakter,
je tedy originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od
vlastnického práva předchozího pravého vlastníka, a tudíž pro přechod
vlastnictví pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí
zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží.“
Ve shodě s výše uvedeným nelze v předmětné věci soudům obou stupňů vytýkat
nesprávné právní posouzení, dospěly-li k závěru, že rozhodnutím Pozemkového
úřadu Jičín ze dne 21. července 2005, č. j. PÚ-02/200/01/vl/Mc/A 30, žalovaná
nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům originárně.
Uvedené závěry potom nemůže zvrátit ani námitka žalobkyně, že byla sice
účastníkem pozemkových úprav, nikoliv však ve vztahu k uvedeným nemovitostem.
Této námitce v zásadě nelze vyhovět, neboť zákon o pozemkových úpravách
přiznává obcím stejná práva účastníka řízení jako vlastníkům pozemků a nad to
jsou obcím přiznána i další práva a povinnosti, kterými ostatní účastníci
řízení nedisponují (srovnej § 12 odst. 1 PozÚpr). Vzhledem k tomu se jeví jako
správný závěr nalézacích soudů, že žalobkyni rozhodnutí o pozemkových úpravách
zavazuje v plném rozsahu. Opačný výklad by přitom vedl ke znejistění celých
pozemkových úprav, neboť by dodatečně každý z účastníků řízení mohl
zpochybňovat vlastnické právo jiných účastníků, přičemž jedním z účelů
pozemkových úprav je právě i vyřešení vlastnických vztahů k pozemkům.
V posuzovaném případě pochybila především žalobkyně, která od roku 1993 do roku
2005, kdy bylo rozhodnuto o pozemkových úpravách, nezjišťovala, zdali zápis v
katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu, tedy že zapsaným vlastníkem
původních pozemků parc. č. 693 a parc. č. 695 není ona, nýbrž žalovaná.
Žalobkyně byla „kvalifikovaným“ účastníkem řízení o pozemkových úpravách, a tak
věděla či měla vědět o tom, že uvedené pozemky byly zařazeny do obvodu
pozemkových úprav, přesto své tvrzené vlastnické právo nikterak nehájila a
učiněné pozemkové úpravy nerozporovala. Naopak nelze klást současný stav za
vinu pozemkovému úřadu, který při zjišťování vlastníků pozemků v obvodu
pozemkových úprav vycházel z údajů uvedených v katastru nemovitostí, neboť by
bylo ve vztahu k němu zcela nepřiměřeným požadavkem, který by mohl ohrozit již
tak v praxi komplikovaný proces pozemkových úprav, aby byl pozemkový úřad
zavázán zjišťovat skutečné vlastníky pozemků v obvodu pozemkových úprav a
nikoliv vlastníky pozemků zapsané v katastru nemovitostí, jestliže by správnost
zápisů stavu vlastnického práva v katastru nemovitostí žádný z účastníků
nerozporoval. To platí tím spíše, pokud takovou námitku nikdo v řízení
neuplatnil. Nadto případné výhrady žalobkyně v daném směru mohou představovat
toliko zpochybnění skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy, který
dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej § 241a odst. 1 a § 243f odst. 1 o. s.
ř.). Případně řešení duplicitního zápisu vlastnictví k pozemkům pak řeší přímo
ustanovení § 8a zákona o pozemkových úpravách.
Považuje-li dovolatelka za nesprávné právní posouzení obou soudů, jestliže měly
dospět k závěru, že soud „není povolán v občanskoprávním řízení přezkoumávat
správní rozhodnutí, jímž byly nově nastoleny vlastnické vztahy podle zákona č.
139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových“, poukazuje dovolací soud na
ustanovení § 24 odst. 1 PozÚpr, podle kterého pokud tento zákon nestanoví
jinak, postupuje se při řízení o pozemkových úpravách podle správního řádu.
Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, soudy ve
správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti
veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo
svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v
oblasti veřejné správy.
Rozhodnutí o pozemkových úpravách tak lze napadnout pouze správní žalobou podle
soudního řádu správního a věcí by se zabývaly soudy ve správním soudnictví, jak
vyplývá z rozhodnutí konfliktního senátu (ve vztahu ke schválení jednoduchých
pozemkových úprav viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č.
131/2002 Sb., ze dne 20. března 2007, č. j. Konf 35/2006-8, ve vztahu ke
schválení návrhu komplexních pozemkových úprav viz usnesení zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., ze dne 29. května 2007, č. j. Konf
14/2007-5, a ve vztahu k rozhodnutí o přechodu vlastnických práv srovnej např.
usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., ze dne 4.
června 2008, č. j. Konf 32/2007-6).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že obdobná východiska formulovaná v poměrech
zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, vyjádřil
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 2602/2009
(www.nsoud.cz).
Žalobkyni není možno přisvědčit ani v tom, že by vlastnické právo k předmětným
pozemkům vydržela. V první řadě je třeba zdůraznit, že do právní moci
rozhodnutí Pozemkového úřadu Jičín ze dne 21. července 2005, č. j. PÚ-02/200/01/
vl/Mc/A 30, nemohla žalobkyně vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet,
neboť již v té době měla být podle svých tvrzení vlastníkem původních pozemků
parc. č. 693 a parc. č. 695. K vydržení by tedy teoreticky mohlo dojít až po
nabytí právní moci, kdy původní vlastnické vztahy k pozemkům parc. č. 693 a
parc. č. 695 zanikly a vzniklo vlastnické právo žalované k předmětným pozemkům.
Nalézací soudy nicméně zcela správně dovodily, že žalobkyně nemohla vydržet
vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť o pozemkových úpravách a jejich
důsledcích při normální opatrnosti vědět mohla a měla. Tyto závěry soudů
nižších stupňů jsou nejen přesvědčivé, ale i zcela souladné s judikaturou
dovolacího soudu. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne
9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 49), v němž dovodil, že „je-li držitel v dobré víře
či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka,“ a na rozsudek ze dne 7.
května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod C 1176 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), v němž uvedl,
že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Vzhledem k uvedenému je
námitka ohledně nesprávného právního posouzení otázky vydržení nedůvodná.
K namítaným vadám řízení Nejvyšší soud uvádí, že podle ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Jinými slovy, pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení
nevymezí otázku procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v případě
přípustného dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září
2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu