U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o
dovolání dovolatele S.-K. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Žitná 25, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.
11. 2006, č. j. 28 Co 563/2006-376, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 12/2003 (žalobců a) S. K. V., zastoupeného
JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, b/ Družstva
pro rekreační bydlení, se sídlem v Praze 5, Zborovská 30, zastoupeného JUDr.
Luďkem Trundou, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Opatovem 2140/2, c/ L. D., a
d/ MUDr. T. S., a dalších účastníků řízení: 1/ Ing. J. V., 2/ Ing. L. P., 3/
Obce Čím, okres Příbram, a 4/ Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2006, č. j. 12 C
12/2003-338, byla (ve výroku I) zamítnuta žaloba o určení, že pozemky parc. č.
395/4, 395/62, 395/63, 287 (st.), 286 (st.), 395/56, 205 (st.), 395/57, 206
(st.), 395/2 a 207 (st.) v katastrálním území Čím jsou vlastnictvím L. D. (z
ideálních 8/16), Ing. L. P. (z ideálních 4/16), MUDr. T. S. (z ideálních 2/16),
Ing. J. V. (z ideální 1/16) a S.-K. V. (z ideální 1/16). Výrokem II uvedeného
rozsudku bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti „Družstvu pro rekreační
bydlení“ vydat pozemky parc. č. 395/2, 395/4, 395/57, 395/56, 395/62, 395/63,
205 (st.), 206 (st.), 207 (st.), 286 (st.) a 287 (st.) v katastrálním území Čím
(které byly dříve částí pozemku parc. č. 395/2, zapsaného tehdy ve vložce č.
122 pozemkové knihy pro katastrální území Čím), a to konkrétně L. D. (z
ideálních 8/16), Ing. L. P. (z ideálních 4/16), MUDr. T. S. (z ideálních 2/16),
Ing. J. V. (z ideální 1/16) a S.-K. V. (z ideální 1/16). Zastaveno bylo řízení
i v části o určení vlastnictví žalobce S.-K. V. k pozemkům parc. č. 395/3 a
395/58 v témže katastrálním území (výrok III). V části o určení, že S.-K. V.,
L. D., MUDr. T. S., Ing. J. V. a Ing. L. P. nejsou vlastníky pozemků parc. č.
395/58 a parc. č. 395/3 v katastrálním území Čím, byla žaloba zamítnuta (výrok
IV) a současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (výrok V).
O odvolání žalobce S.-K. V. proti označenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, č. j. 28 Co
563/2006-376, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
výroku, o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví tohoto žalobce k jedné ideální
šestnáctině pozemků parc. č. 395/4, 395/62, 395/63, 286 (st.), 287, 395/56,
205, 395/57, 206, 395/2 a 207 v katastrálním území Čím (které byly dříve
součástí pozemku parc. č. 395/2, jenž byl zapsán ve vložce č. 122 pozemkové
knihy pro katastrální území Čím), potvrzen.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukázal v prvé řadě na okolnost, že
zahájení tohoto občanského soudního řízení předcházelo správní řízení před
Okresní úřadem – pozemkovým úřadem v Příbrami, který o věci rozhodl dne 17. 7.
2002, pod č. j. 1544/93-D, Rv 78/02; výrokem tohoto správního rozhodnutí bylo
L. D., Ing. L. P., MUDr. T. S., Ing. J. V. a S.-K. V. obnoveno vlastnické právo
k pozemkům parc. č. 395/58 a parc. č. 395/3 v katastrálním území Čím, ovšem
dalším výrokem bylo deklarováno, že označeným oprávněným osobám nelze vydat
pozemky parc. č. 395/4, 395/62, 286 (st.), 287 (st.), 395/56, 205 (st.),
395/57, 206 (st.), 395/2 a 207 (st.) v katastrálním území Čím, které byly dříve
součástí pozemku parc. č. 395/2 (tehdy zapsaného ve vložce č. 122 pozemkové
knihy pro katastrálním území Čím). Žalující „Družstvo pro rekreační bydlení v
Praze 5“ žalobou u soudu napadlo uvedený výrok rozhodnutí správního orgánu o
obnovení vlastnického práva k pozemkům oprávněným osobám a žalobci S.-K. V., L.
D. a MUDr. T. S. se svou žalobou zaměřili na zpochybnění výroku rozhodnutí
pozemkového úřadu o tom, že v rozhodnutí uvedené pozemky jim nelze vydat.
Odvolací soud, jsa vázán mezemi návrhů, tudíž konstatoval, že předmětem tohoto
řízení je jednak nárok na vydání pozemku parc. č. 395/2 – zahrada (o výměře
6.364 m2), jehož původními vlastníky byli MUDr. A. P. a J. G., jimž byl pozemek
vyvlastněn bez vyplacení náhrady rozhodnutím bývalého Okresního národního
výboru v P. ze dne 25. 8. 1964, za účelem jeho zastavění rekreačními objekty.
Nárok na vydání pozemku uplatnili M. P. a J. G. u pozemkového úřadu dne 24. 8.
1993. M. P. dne 28. 4. 1996 zemřela a jejími právními nástupci se stali její
dědici L. D. (v rozsahu 4/8), Ing. L. P. (v rozsahu 2/8), MUDr. T. S. (v
rozsahu 1/8) a S. V. ( v rozsahu 1/8). S. V. zemřela dne 18. 4. 1994 a jejími
právními nástupci jsou pozůstalý syn Ing. J. V. a vnuk S.-K. V. V řízení před
pozemkovým úřadem bylo prokázáno, že k pozemkům parc. č. 295/63, 287 (st.),
395/62, 286 (st.), 395/56, 205 (st.) a 395/57 bylo jiným fyzickým osobám
zřízeno právo osobního užívání pozemků a na těchto pozemcích byly vystavěny
rekreační chaty; zbylé pozemky se staly součástí chatové osady Hrdlička.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl i odvolací soud k závěru,
že ve vydání pozemků oprávněným osobám brání překážky uvedené v ustanovení § 11
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jímž se právní
vztahy účastníků v posuzované věci řídí. Chatová osada na pozemku parc. č.
395/2 byla zřízena před 1. 10. 1976 a patří k ní též společná přístupová cesta,
hřiště a společná inženýrská síť. Na dalších nevydaných pozemcích bylo zřízeno
právo osobního užívání svědčící jiným fyzickým osobám. I při naplnění
restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě
nemohou být proto označené pozemky vydány oprávněným osobám.
Odvolací soud byl dále konstatoval, že původní spoluvlastnice pozemku parc. č.
395/2 MUDr. M. P. uplatnila nárok na vydání tohoto pozemku u Pozemkového úřadu
v P. až dne 24. 8. 1993, po lhůtě uvedené v § 13 odst. 2 zákona o půdě. Podle
názoru odvolacího soudu se na restituční nároky na vydání zemědělských pozemků,
které bylo možné uplatnit do 31. 1. 1993, nevztahuje nové určení doby od 1. 7.
1993 do 31. 8. 1993, podle novelizovaného znění ustanovení § 11 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.). Odvolací soud tudíž dospěl
k závěru, že nárok uplatněný touto původní spoluvlastnicí je navíc prekludován.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci Steve-Kai Vyskovi
(jeho zástupci) dne 11. 12. 2006 a tento účastník, zastoupen advokátem, jej
napadl dovoláním dne 12. 2. 2007, tedy ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V otázce přípustnosti dovolání
odkázal dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací
důvody uplatňoval, že odvolací soud rozhodl na základě neúplně zjištěného
skutkového stavu, dále že řízení trpí vadami a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítal, že rozsudek
odvolacího soudu „v rozporu s ustanoveními § 157 odst. 1 a § 90 občanského
soudního řádu neoznačuje správně účastníky odvolacího řízení, takže tu jde o
rozsudek neúplný, který činí nejistými právní vztahy účastníků řízení a jejich
procesní postavení v tomto řízení, v němž mají jednotliví účastníci (v rozporu
s jejich označením v rozsudku) protichůdné postavení“. Tvrdil, že v řízení
nebylo přesvědčivě objasněno, zda pozemek parc. č. 395/2 v katastrálním území
Čím byl původním spoluvlastníkům řádně vyvlastněn či nikoli. Podle jeho názoru
nebyly prokázány skutečnosti o odnětí předmětného pozemku ze zemědělského
půdního fondu a o změně jeho způsobu užívání k rekreačním účelům a doloženy
nebyly ani skutečnosti týkající se stavebního řízení ohledně jednotlivých
staveb postavených na parcelách, jež vznikly rozdělením původního předmětného
pozemku. Dovolatel má za to, že v řadě případů tu jde o stavby nepovolené a
tvrdí, že doloženy nebyly ani skutečnosti o vzniku práva osobního užívání
pozemků. Vadné právní posouzení věci spatřuje především v tom, že odvolací soud
shledal překážky pro vydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a d)
zákona o půdě, třebaže „v řízení nebyla prokázána existence rekreační osady
Hrdlička jako právního subjektu a naopak lze mít za to, že tu šlo pouze o shluk
rekreačních objektů, postavených zčásti bez řádného stavebního povolení, který
neměl žádný právní statut“. Dovozuje, že „pouze právní subjektivita takového
seskupení může vyvolat existenci překážky nevydání pozemku podle § 11 odst. 1
zákona o půdě“. K otázkám procesním dále namítá, že soud „přikývl tvrzení
Pozemkového úřadu P. o údajné písařské chybě v jeho rozhodnutí ze dne 17. 7.
2002, č. j. 1544/93-D, RV 7802, spočívající v nesprávném označení předmětného
pozemku, ačkoli bylo zřejmé, že tu šlo o věcnou vadu rozhodnutí, způsobující
neplatnost tohoto správního rozhodnutí“. K zodpovězení otázky, který pozemek
byl vlastně předmětem vyvlastnění v roce 1964, zda část pozemku č. kat. 592/2
nebo pozemek č. kat. 595/2 v katastrálním území Čím, nebyl v řízení předložen
žádný věrohodný doklad, ač žalobce navrhoval soudu i v tomto směru doplnění
dokazování. Proto jeho názoru nemohl být učiněn spolehlivý závěr o existenci
restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991
Sb. (jak uzavřel pozemkový úřad), nýbrž se mohlo jednat nanejvýše o důvod podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitosti bez
právního důvodu). V posuzované věci nedošlo k vyvlastnění pozemku, nýbrž k jeho
protiprávnímu odnětí původním vlastníkům. Protiprávní přechod držby předmětného
pozemku nemohl mít ani za tehdejší právní úpravy za důsledek přechod
vlastnictví pozemku či vznik oprávněné držby neoprávněným nabyvatelem; z tohoto
důvodu nemohlo platně dojít ani k dalším právním dispozicím, k předání pozemku
do osobního užívání jiným fyzickým osobám a k vytvoření chatové osady Hrdlička,
jakož i k vydání stavebního povolení ke zhotovení staveb na parcelách vzniklých
rozdělením původního pozemku a k vydání kolaudačních rozhodnutí. Podle názoru
dovolatele je tím zpochybněna i samotná existence překážky pro nevydání tohoto
pozemku oprávněným osobám podle zákona o půdě. Dovolatel navrhl, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Z ostatních účastníků dovolacího řízení se k dovolání vyjádřil
toliko Pozemkový fond České republiky, jež označil dovolání za neopodstatněné.
Se závěry odvolacího soudu se přitom ztotožnil a k argumentaci dovolatele
současně dodal, že v případě existence překážek podle § 11 odst. 1 zákona o
půdě bránících vydání pozemku je nezávažné, o který z restitučních důvodů se tu
konkrétně jedná.
Nejvyšší soud jako soudu dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.
6. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
(odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat zejména z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K vadám
řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, smí dovolací soud zásadně přihlédnout jen v případě přípustného
dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Při řešení otázky přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění
správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Z těchto skutečností proto
dovolací soud dále vychází.
Po právní stránce je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru o existenci
překážek podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) zákona o půdě, jež brání vydání
pozemků oprávněným osobám; subsidiárně odvolací soud argumentuje též
ustanovením § 13 odst. 2 zákona o půdě o uplynutí lhůt k uplatnění nároku.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě pozemky nebo jejich části
nelze vydat v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání, s
výjimkou případů, kdy bylo toto právo zřízeno za okolností uvedených v § 8
tohoto zákona.
Podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě pozemky nebo jejich části nelze vydat
v případě, že na pozemku byla na základě územních rozhodnutí, s výjimkou osad
dočasně umístněných, zřízena zahrádková nebo chatová osoba, nebo se na pozemku
nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976.
Při uplatnění nároku oprávněnou osobou u soudu v případě nevydání nemovitosti
podle ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb. si soud sám posoudí jako otázku
předběžnou zákonné předpoklady tohoto nevydání (srov. stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. 12. 1995, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1996, str. 51). V nálezu
Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 203/94 (uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 88, svazek 3), jež týká se
výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož
nelze pozemky vydat v případě, že se na nich nachází zahrádková nebo chatová
osada), Ústavní soud poukázal zejména na ustanovení § 52 až § 58 vyhlášky č.
83/1976 Sb. (ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb.), o obecných technických
požadavcích na výstavbu, která používají pojem chatové osady a vymezují
podmínky jejich zřízení.
Na právních důsledcích, jež vyplývají z ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona
č. 229/1991 Sb., nezměnilo ničeho ani ustanovení § 872 odst. 1 občanského
zákoníku o tom, že právo osobního užívání pozemku podle dřívějších předpisů a
trvající ke dni 1. 1. 1992 se mění týmž dnem na vlastnictví fyzické osoby (i k
této právní otázce srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
uveřejněné pod R 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže tedy k pozemkům, k nimž žalobce uplatňoval právo na jejich vydání
(určení vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě), byla
podle skutkových závěrů odvolacího soudu před 1. říjnem 1976 zřízena chatová
osada, resp. k jednotlivým parcelám (vzniklým rozdělením původního pozemku)
bylo ve prospěch konkrétních fyzických osob zřízeno právo osobního užívání, je
bezchybný i právní závěr odvolacího soudu, že tyto pozemky nelze oprávněným
osobám vydat (§ 11 odst. 1 písm. a) a d) zákona o půdě). Dovozuje-li snad
dovolatel, že překážka podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě je dána pouze
v případech, kdy jednotlivé pozemky a na nich zhotovené stavby patřily jedinému
subjektu (s tím, že chatovou osadu ve smyslu citovaného ustanovení zákona jinak
nepředstavují), jde o názor nesprávný, pro který oporu v zákoně nalézt nelze.
Jelikož důvody bránící vydání pozemků podle zákona o půdě vztahují se ke všem
restitučním důvodům uvedeným v § 6 odst. 1 zákona o půdě, je právně nezávažná
polemika dovolatele se závěry odvolacího soudu, zda na posuzovaný případ jinak
případ dopadá restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě (jak
uzavřely pozemkový úřad a soudy obou stupňů), nebo důvod podle § 6 odst. 1
písm. p) zákona o půdě, jak dovolatel nyní tvrdí. Mimo rámec restitučních
zákonů (zde zákona o půdě) se přitom ti, kdy mají podle těchto předpisů
postavení oprávněných osob, prosazením svých vlastnických nároků domáhat
nemohou (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Právní názory, na nichž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé
založil, jsou tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci
není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c)
o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 za situace, kdy
dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům v tomto řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v.
r.
předseda senátu