28 Cdo 2553/2021-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně K. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Litoměřická 839/15, proti žalovanému J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, o zaplacení částky 510.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 273 C 104/2014, o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2020, č. j. 37 Co 67/2019-233, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2018, č. j. 273 C 104/2014-192, ve znění doplňujícího rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2018, č. j. 273 C 104/2017-197, t a k t o:
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2020, č. j. 37 Co 67/2019-233, se zamítá.
Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 14. 1. 2020, č. j. 37 Co 67/2019-233, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, č. j. 273 C 104/2014-192, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 14. 12. 2018, č. j. 273 C 104/2014-197 [jimiž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 510.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a na náhradě nákladů řízení částku 98.431 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.) a dále o jeho povinnosti zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 25.500 Kč (výrok III.)] potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 21.280 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalovaný dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. k řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů, neboť má za to, že „pokud by žalobkyni zaplatil částky přiznané jí těmito rozsudky a byl následně v tomto řízení úspěšný, nebude moci reálně získat zpět bezdůvodné obohacení nabyté tímto způsobem žalobkyní“, že žalovaná částka je „poměrně značně vysoká a že proti žalobkyni je vedena řada exekučních řízení, pročež je jakékoliv vymožení dalších pohledávek za žalobkyní prakticky vyloučené“.
Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“). Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodu 3/, neboť z obsahu dovolání se nepodává reálná hrozba závažné újmy dovolatele, k níž by mělo dojít zaplacením přisouzených částek. Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 78/2016). Dovolatel hrozbu závažné újmy jeho osobě v návrhu netvrdil, přičemž neuvedl ani své majetkové poměry, ze kterých by bylo možno dovodit hrozbu závažné újmy v důsledku výkonu rozhodnutí (exekuce).
Majetkové poměry odůvodňující takovou hrozbu nevyplývají ani z obsahu spisu, v němž jsou sice založeny doklady, jimiž žalovaný odůvodňoval návrh na osvobození od soudních poplatků ze dne 3. 6.
2020 (a o němž bylo rozhodnuto tak, že se mu osvobození od soudních poplatků nepřiznává), z těch se však věrohodně nepodává, jaké jsou skutečné příjmy žalovaného. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
11. Aby byla konkrétní smlouva kvalifikována jako lichevní, je nezbytné zkoumat její objektivní i subjektivní znaky, přičemž objektivním znakem lichevního kontraktu je existence smlouvy, jejíž předmět představuje plnění v hodnotě hrubě nepoměrné k protiplnění. Pro posouzení hrubého nepoměru mezi vzájemným plněním v určité smlouvě nebude zpravidla možné vystačit s pouhým zjištěním rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře, nýbrž je nutné ho stanovit na základě rozsáhlého zhodnocení dané věci, při němž bude zapotřebí přihlédnout k dalším okolnostem případu, jež mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.; k výše uvedenému srov. především nález Ústavního soudu ze dne 19.
1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, body 23 a 37); hrubý nepoměr je přitom třeba posuzovat k okamžiku uzavření smlouvy (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, vztahující se k lichvě dle aktuálně platné úpravy v občanském zákoníku, jehož závěry jsou však použitelné i v dané věci). Subjektivní znaky lichevní smlouvy lze podpůrně vymezit pomocí definice přečinu lichvy v § 218 tr. z. jako kupříkladu tíseň, rozumovou slabost, stav rozrušení, nezkušenost nebo lehkomyslnost dotčené strany, přičemž pro závěr o lichevním charakteru smlouvy musí být alespoň jeden z těchto znaků naplněn v příčinné souvislosti ve vztahu ke zjištěnému hrubému nepoměru plnění.
Zásadní je též alespoň nepřímý úmysl strany profitující z lichevní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009). Jak dovolací soud vyslovil v odkázaném rozsudku, půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k „okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“
12. V posuzované věci se odvolací soud odchýlil od výše uvedené judikatury, stejně jako od dalších rozhodnutí dovolacího soudu (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3132/2011, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1500/2017), tím, že nesprávně či přinejmenším předčasně kvalifikoval předmětný kontrakt jako absolutně neplatný dle § 39 obč. zák., aniž by náležitě ověřil naplnění všech judikaturou vymezených znaků lichevní smlouvy. Pokud by byl žalovaný shledán vinným spácháním přečinu lichvy, byla by smlouva absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, či jeho usnesení ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005), k odsouzení žalovaného v proběhnuvších trestních řízeních však nedošlo. Aby tedy nalézací soudy mohly dospět k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, náležela jim povinnost pečlivě zkoumat spornou smlouvu a okolnosti jejího uzavření, přičemž by musely být prokázány všechny výše vylíčené nutné znaky lichevní smlouvy.
13. V rozhodnutí krajského soudu například absentuje zhodnocení hrubého nepoměru plnění mezi účastníky, neboť pouhé konstatování, že žalobkyně převedla nemovitost v hodnotě 1.200.000 Kč a od žalovaného jako protiplnění obdržela jen 690.000 Kč, je nedostačující, zvlášť za situace, v níž mezi dotčenými osobami byly uzavřeny další dvě smlouvy, a to smlouva o zřízení předkupního práva a smlouva nájemní. Aniž by Nejvyšší soud jakkoliv předjímal výsledek sporu, zdůrazňuje, že tyto skutečnosti je nezbytné velmi pečlivě prověřit (a znovu tedy rovněž zhodnotit potřebnost provedení všech navržených důkazů), neboť, jak bylo řečeno výše, závěr o tom, že smlouva je absolutně neplatná pro její kolizi s dobrými mravy, je třeba vystavět na skutkových zjištěních neponechávajících pochybnosti o nemravnosti uvedeného jednání.
14. Z dalších dovolacích námitek byla jako nedůvodná posouzena námitka dovolatele ohledně pochybení soudu při dokazování celým trestním spisem, neboť, ač se dovolatel nemýlí v nesprávnosti takového postupu (viz namátkou stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod č. 22/1979 Sb. rozh. st., rozsudky téhož soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, ze dne 31. 8. 2010, sp zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod č. 57/2011 Sb. rozh. obč., a ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1678/2012), v řízení k danému pochybení nedošlo, jelikož z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 12. 11. 2018 je patrné označení konkrétních listin z připojených trestních spisů, k jejichž čtení soud v rámci dokazování přistoupil; tomuto postupu nelze nic vytknout.
15. Otázkami promlčení práva žalobkyně a započtení vzájemné pohledávky žalovaného soud nepovažuje za účelné se nyní zabývat, neboť předpokládají existenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, což však s ohledem na shora řečené zatím není postaveno najisto.
16. K tvrzení dovolatele, že soud provedl nezákonně důkazy z nepřípustného trestního řízení, nezbývá než dodat, že soud toliko využil listiny, jež byly shromážděny v trestním spise, nikoliv že by snad přejímal závěry soudu vyslovené v jeho rozsudku, jenž byl následně odvolacím soudem zrušen pro překážku věci rozsouzené. Jako důkaz o skutkovém ději přitom mohou sloužit též listiny, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 833/2012, ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 889/2012, a ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4468/2015). Názor dovolatele o paušální nepřípustnosti důkazů z trestního spisu tedy nelze aprobovat, přičemž nezákonnost prvotního opatření jednotlivých důkazních prostředků obsažených v dotčeném trestním spise žalovaný netvrdí.
17. Ve světle výše předeslaného výkladu lze uzavřít, že závěr odvolacího
soudu o neplatnosti smlouvy je předčasný, a jeho právní posouzení věci tudíž nesprávné. V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně není patrné, že by tento shledal předmětnou smlouvu neplatnou.
18. Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
19. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu