28 Cdo 2567/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce B. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
Zemědělskému družstvu B., zastoupenému advokátkou, o náhradu živého a mrtvého
inventáře, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 6 C 55/95, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.5.2003,
čj. 25 Co 68/2003-249, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se jako osoba oprávněná podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), domáhal náhrady živého a
mrtvého inventáře (dále též jen \"inventář\"), který byl z bývalé zemědělské
usedlosti jeho otce B. A. přikázán do užívání zemědělské organizace podle
vládního nařízení č. 50/1955 Sb. Stalo se tak rozhodnutím rady ONV v J. z
2.9.1957, upřesněným rozhodnutím odboru zemědělství a lesního hospodářství rady
ONV v J. ze dne 25.3.1958 tak, že usedlost i inventář se přikazují Jednotnému
zemědělskému družstvu v Ch. Dále se podle zákona o půdě domáhal náhrady za
znehodnocené hospodářské budovy.
Okresní soud v Jičíně původně rozsudkem z 13.2.1998 vyhověl žalobě
pokud jde o náhradu za znehodnocené budovy, a uložil žalovanému zaplatit
žalobci na jejich náhradu 124.169 Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl proto,
že dle jeho názoru žalobce neprokázal, že žalovaný převzal věci z inventáře
jeho otce ve větším rozsahu, jež jak bylo uvedeno v seznamu ze 4.7.1958,
přičemž za věci v něm uvedené byla žalobci již poskytnuta náhrada.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem z 23.3.1999, čj. 19
Co 238/98-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě za
znehodnocené hospodářské budovy a ve zbývající části jej zrušil. Vyslovil
závazný právní názor, že rozsah náhrady za odňatý inventář je třeba stanovit
podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše
náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, protože odnětí inventáře bylo
prokázáno, a listinu, z níž vycházel soud prvního stupně, nelze považovat za
dostatečně průkazný důkaz o celkovém rozsahu odňatého inventáře.
Soud prvního stupně rozhodl pak znovu, rozsudkem z 25.4.2000, čj. 6 C
55/95-174. Jím uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě za inventář
447.665 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek byl zrušen usnesením
odvolacího soudu z 27.11.2001, čj. 21 Co 366/2000-197, a to k odstranění
procesního pochybení; ve věci samé pak soud prvního stupně rozhodl znovu
stejným způsobem, rozsudkem z 16.10.2002, čj. 6 C 55/95-230. K výši náhrady
327.665 Kč dospěl na základě shodných prohlášení účastníků o jejím výpočtu
podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., k čemuž s ohledem na výsledek
dokazování připočetl ještě náhradu za 3 koně ve výši 120.000 Kč. Přiznání
náhrady v peněžité formě odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaný nemá
věci téhož nebo srovnatelného druhu, jako byly věci odňaté, zemědělskou výrobu
totiž přestal provozovat. Pokud nabízí akcie jiného subjektu, nejde o podíl na
jeho jmění.
Rozsudkem odvolacího soudu z 28.5.2003, čj. 25 Co 68/2003-249, jenž je
napaden dovoláním, byl poslední rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Pokud
jde o rozsah inventáře odňatého původnímu vlastníkovi, odvolací soud odkázal
jednak na závěry svého prvého rozsudku z 23.3.1999, jednak na skutková zjištění
soudu prvního stupně následně provedená. Soupis odňatých věcí považuje i nadále
za nedostatečný důkaz o rozsahu odňatého inventáře, za absurdní považuje
námitku žalovaného, že otec žalobce nebyl vlastníkem celého inventáře, ale že
jím byla zčásti i jeho manželka, která následně vstoupila do družstva a byla
povinna inventář tam odevzdat ke společnému hospodaření družstva. Odvolací soud
dovodil, že z hlediska § 20 zákona o půdě není rozhodující, jakým způsobem
inventář přešel na žalovaného, v dané věci však šlo o přikázání podle vládního
nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby.
Dále vyložil, že přiznání peněžité formy náhrady inventáře není vázáno na
dohodu účastníků o takové formě – tak je tomu u náhrad za jiné věci. Za
správné považuje peněžité plnění proto, že žalovaný nemá věci, jimiž by mohl
náhradu podle § 20 zákona o půdě poskytnout, nemůže mu poskytnout služby, když
již zemědělskou výrobu neprovozuje a nabízí pouze podíl na jmění jiné, od něj
odlišné osoby.
V dovolání proti tomuto rozsudku dovozuje žalovaný jeho přípustnost z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), popř. písm.c) OSŘ. Pokud jde o dovolací
důvody, lze z obsahu dovolání dovodit, že napadá správnost právního posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.b) OSŘ. Odvolává se na § 22 zákona č.
265/1994 Sb., o právu rodinném s tím, že spoluvlastníkem bývalé usedlosti byla
manželka žalobce M., případně šlo o zákonné majetkové společenství, takže není
splněna se strany žalobce podmínka pro statut oprávněné osoby. Dále nesouhlasí
se závěry soudu, že protokoly o převzetí inventáře jsou nepoužitelné a nelze
tedy prokázat konkrétní rozsah a hodnotu inventáře; dle jeho názoru se měl
soud zabývat i účetními a evidenčními materiály družstva. Žalobce se totiž v
listopadu 1957 stal členem družstva a ze zákona měl povinnost vnést do družstva
inventář; dle výpovědi svědků inventář do družstva vnesen nebyl. Nejvážnější
pochybení soudu spatřuje dovolatel v tom, že soud přiznal žalobci náhradu v
penězích. Dle jeho názoru by se museli účastníci o takové formě plnění
dohodnout. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu zn. IV.ÚS 28/98 a
\"stanovisko Nejvyššího soudu SPJN:36/95\" ( správně zřejmě stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, Cpjn 36/95). Soudy
nevzaly v úvahu případnou nabídku žalovaného provést náhradu, pokud by na ni
žalobce měl nárok, akciemi nebo nemovitým majetkem. Akcie jsou vlastnictvím
žalovaného, nikoli třetí osoby. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovení v § 241 a 241a OSŘ a je
přípustné podle 237 odst. 1 písm.b) OSŘ. Směřuje totiž proti rozsudku soudu
prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v původním svém rozsudku,
protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v usnesení, jímž
byl původní rozsudek zrušen. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu, napadený dovoláním, z důvodů v dovolání uvedených (§ 242
odst. 3 OSŘ).Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud na danou věc správně aplikoval ustanovení § 20 zákona o
půdě a vládní nařízení č. 20/1992 Sb. a správně je vyložil. S ohledem na obsah
spisu dovolací soud považuje za správný závěr, že inventář byl odňat podle
vládního nařízení č. 50/1955 Sb. a to žalobci, jak vyplývá z dokladů ve spise
založených, a stalo se tak dříve, než vstoupil do družstva. Je tedy zřejmé, že
nemohl další inventář do družstva sdružit. Správný je ostatně i výklad
odvolacího soudu, že z hlediska § 20 zákona o půdě není rozhodné, zda
žalovaný převzal inventář žalobce na základě správního rozhodnutí o odevzdání
do užívání, nebo na základě předpisů o zemědělském družstevnictví. Dovolací
soud neshledává relevantním ani odkaz dovolatele na předpisy o rodinném právu,
které v roce 1959 neplatily (přičemž dovolatelem uváděný zákon č. 265/1994 Sb.
je celním sazebníkem).
Obsáhlé dokazování, provedené soudem prvního stupně, nevede k závěru,
že seznam o převzatém inventáři, na nějž se žalovaný odvolává, dává spolehlivý
podklad pro stanovení rozsahu celkového inventáře. V tomto směru proto dovolací
soud shledává závěry odvolacího soudu správné a odpovídající běžné judikatuře.
Podle ní se pro výpočet náhrady za inventář použije vládní nařízení č. 20/1992
Sb. právě v takových případech, kdy převzetí inventáře celé usedlosti je
prokázáno, a není prokázán jeho rozsah spolehlivými důkazy.
Zbývá pak posoudit správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska formy
náhrady. Je pravda, že zákonodárce v případě náhrad podle zákona o půdě dává
přednost dohodě účastníků a vypořádání ve věcech, přitom však rozlišuje mezi
náhradami za budovy a jiné stavby a náhradami za inventář. Rozdíl je i ve
formě náhrad za budovy podle druhé části zákona a v náhrad podle jeho § 23
odst. 1 zákona. Judikát Nejvyššího soudu, stanovisko jeho občanskoprávního
kolegia a nález Ústavního soudu, na něž poukazuje dovolatel, se týkají právě
náhrad za stavby podle druhé části zákona o půdě a obsahují výklad § 16 odst. 4
zákona, podle něhož peněžitá forma náhrady za stavby je možná jen v případě,
že se účastníci na této formě dohodnou. Tomu totiž odpovídá text věty druhé
uvedeného ustanovení : \"Náhrada spočívá ve věcech, které osoba povinná k
poskytnutí náhrady vlastní …, popřípadě v podílu na jmění této osoby, …,
nedohodnou-li se účastníci jinak. Tento závěr se však nevztahuje na náhrady
podle § 20 zákona o půdě, které jsou definovány jinak : \" Náhrada se poskytne
ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a množství …; není-li to
možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečené zemědělské nebo lesní
výroby, popřípadě podílem na jmění právnické osoby uvedené v odstavci 2 ( tj. osoby povinné k poskytnutí náhrady)…, případně náhrada v jiné formě. Z
porovnání obou ustanovení o náhradách je již na prvý pohled zřejmé, že jsou
formulovány různě a že k rozhodnutí soudu o jiné formě náhrady za inventář než
té, jež je uvedena na prvém místě, není třeba dohody účastníků. Zákon v prvé
řadě ukládá povinné osobě poskytnout náhradu za inventář ve formě věcí téhož
nebo srovnatelného druhu, jako byly věci odňaté. Teprve není-li to možné,
nastupují jiné možnosti vyrovnání nároku. Pokud rozhoduje ve věci soud, musí
přihlížet v prvé řadě k tomu, aby poskytnutí náhrada sloužila zemědělské
výrobě, kterou oprávněná osoba zajišťuje, protože náhrada inventáře je
koncipována tak, že vzniká jen oprávněné osobě, která zemědělskou výrobu
zajišťuje. V dané věci odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního
stupně, že nelze přisoudit náhradu ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu,
protože žalovaný, který zemědělskou výrobu již neprovozuje, takové věci nemá, a
ze stejného důvodu nemůže poskytnout náhradu ve službách. Za této situace by
zemědělské výrobě nemohl sloužit ani podíl na jmění žalovaného. I když akcie
v jeho majetku mohou být v širším slova smyslu chápány jako podíl na jeho
majetku, samy o sobě by v zemědělské výrobě nemohly být použity tak jako
peníze, což je forma náhrady, kterou lze označit jako \"jinou formu náhrady\",
s níž zákon rovněž počítá, byť až po vyčerpání forem uvedených na
přednějších místech, (v této věci však nepřicházejících v úvahu). Jestliže
žalovaný tvrdí, že akcie jsou rovnocennou náhradou, to znamená že jsou
obchodovatelné a mají reálnou cenu, nic mu nebrání v tom, aby je zpeněžil a z
výtěžku uhradil žalobci přisouzenou náhradu.
Protože odvolací soud ve věci rozhodl správně, bylo dovolání bylo
jako nedůvodné zamítnuto (§ 243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ).
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků,
protože žalobci, který by s ohledem na výsledek tohoto řízení měl nárok na
jejich náhradu, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly ( § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ)..
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu