28 Cdo 2577/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelky L. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze
z 5. 9. 2007, sp. zn. 13 Co 216/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 216/2003 (žalobkyně L. K., zastoupené
advokátem, proti žalované Č. r. – M. f., o poskytnutí náhrady za nevydané
nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 28. 11. 2003, bylo posléze rozhodnuto
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 11. 2006, č. j. 21 C 216/2003-123.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně,
domáhající se, aby žalované bylo uloženo poskytnout žalobkyni finanční náhradu
ve výši 629.277,- Kč vydáním cenných papírů, které nemají povahu státního
dluhopisu, s 19% úrokem z prodlení od 5. 10. 1995 do zaplacení. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 9. 2007, sp. zn. 13 Co
154/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 z 22. 11. 2006, č. j. 21 C 216/2003-123, potvrzen. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně
nebylo shledáno důvodným.
Žalobní návrh žalobkyně se tu týkal nároku na finanční náhradu za nemovitosti,
které nebylo možno žalobkyni vydat (ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a 5
zákona č. 87/1991 Sb.), a to domu čp. 39 a domu čp. 511 i pozemků parc. č. 55/2
a parc. č. 57 v katastrálním území P.
Odvolací soud poukazoval na to, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí
byl manžel žalobkyně – V. Z., který byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové z 25. 9. 1963, sp. zn. 3 To 410/63, odsouzen v trestním řízení soudním
a byl mu uložen i trest propadnutí majetku ve prospěch státu. Rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze 6. 4. 1994, sp. zn. 5 Tz 15/92, byl uvedený rozsudek
z roku 1963 zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a V. Z.
byl (posmrtně) zproštěn obžaloby. Žalobkyně (manželka V. Z. od 14. 10. 1961)
uplatnila nárok na finanční náhradu za uvedené nemovitosti jako oprávněná osoba
podle ustanovení § 19 odst. 1 a § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
když tyto nemovitosti nebylo možné vydat, neboť dům čp. 511 s pozemkem parc. č.
57 v katastrálním území P. jsou nyní ve vlastnictví fyzické osoby, totiž
žalobkyně samotné, která je odkoupila od státu 8. 11. 1967, a stavební pozemek
jí byl přidělen do osobního užívání. Za dům čp. 511 a pozemek parc. č. 57 v
katastrálním území P. (který nebyl jako dům čp. 39 stržen a zbořen do konce
roku 1974) žádala žalobkyně (podle ocenění v posudku znalce Ing. B.) úhradu
399.095,- Kč a za bytový dům čp. 39 požadovala 230.182,- Kč. Požadovala i
úhradu úroku z prodlení, když její žádosti o náhradu za nevydané nemovitosti
nebylo vyhověno do jednoho roku od podání žádosti o náhradu (jak to vyplývá z
ustanovení článku IV. odst. 2 zákona č. 115/1994 Sb.). Ministerstvo financí ČR
přípisem z 19. 5. 2003 finanční náhradu žalobkyni odepřelo, protože ji
nepokládalo za oprávněnou osobu a mělo za to, že oprávněnými osobami jsou tu
synovci původního vlastníka nemovitostí – J. Z. a Ing. V. Z., jako dědici ze
závěti zůstavitele V. Z., pořízené dne 15. 5. 1977; tito dědici uplatnili nárok
na finanční náhradu za stejné nemovitosti, na něž si činí nárok žalobkyně, a
náhrada jim byla vyplacena částkami 310.322,- Kč J. Z. a 310.321,- Kč Ing. V. Z.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně,
vycházeje z právního názoru dovolacího soudu v jeho rozsudku z 27. 9. 2005 (28
Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu), jímž byly zrušeny předchozí rozsudky soudů
obou stupňů, vydané v této právní věci (tj. rozsudek Městského soudu v Praze z
12.1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z
31. 5. 2004, č. j. 21 C 216/2003-30), dospěl k závěru, že pro restituci je tu
právně významná skutečnost, že existuje úplatná závěť, která byla předložena v
dědickém řízení. V daném případě původní vlastník nemovitostí V. Z. v závěti z
15. 5. 1977 obmýšlel odkázat nemovitosti svým již uvedeným synovcům, avšak aniž
by uvedl jejich dědické podíly; podle ustanovení § 477, věta první, občanského
zákoníku však nebyly-li podíly více dědiců v závěti určeny, platilo, že podíly
dědiců jsou stejné.
V rozsudku odvolacího soudu bylo poukazováno i na to, že v řízení o dědictví po
zůstaviteli V. Z. (vedeném u bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě pod
sp. zn. D 630/77) došlo ke schválení dohody dědiců, která se však nemovitostí
netýkala, protože zůstavitel V. Z. v důsledku uloženého trestu propadnutí
majetku z roku 1963 ke dni své smrti žádné nemovitosti nevlastnil. Při
dodatečném projednání dědictví (u bývalého Státního notářství v Havlíčkově
Brodě pod sp. zn. D 638/83) bylo potvrzeno nabytí dědictví stran dodatečně
najevo vyšlých nemovitostí (pozemků) jednak dědicům ze závěti (sourozencům Z.)
a jednak zákonné dědičce – žalobkyni L. K. Závěť V. Z. z 15. 5. 1977 byla
předložena v řízení o dědictví. Podle názoru soudu prvního stupně „restituční
nárok při narušené celistvosti dědictví nelze vykládat v neprospěch závětních
dědiců – sourozenců Z. tak, že by byli vyloučeni z okruhu oprávněných osob;
jako dědici ze závěti jsou ve vztahu k manželce zůstavitele, spadající do další
skupiny restituentů (§ 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., a mají tedy se
svým nárokem lepší, přednější pořadí, než má žalobkyně“. Proto podle názoru
soudu prvního stupně (na který odvolací soud ve svém rozsudku dále shodně
poukazoval), nemohla být žalobkyně se svým nárokem na náhradu za nevydané
nemovitosti úspěšná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně
vycházel z právního názoru dovolacího soudu a měl tedy za to, že pro posouzení
statutu oprávněné osoby z titulu závětního dědice nejsou rozhodující výsledky
dědického řízení, nýbrž určujícím je tu znění závěti, respektive vůle
zůstavitele ustanovit závětí dědice i k dědění nemovitého majetku. Protože
zůstavitel neustanovil výši podílů každého z obmyšlených dědiců ze závěti
(sourozenců Z.), platilo, že podle § 477, věta druhá, občanského zákoníku byly
podíly uvedených závětních dědiců stejné; nelze tu také vyloučit zůstavitelovo
výslovně pořízení závětí ohledně věcí, jež mu byly odňaty před napsáním závěti.
Odvolací soud se s tímto právním závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a měl
tedy za to, že osobami oprávněnými v této právní věci jsou podle ustanovení § 3
odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. dědici ze závěti v postavení prioritním
ve vztahu k dědičce ze zákona, takže k výplatě finanční náhrady za nevydané
nemovitosti zůstavitele V. Z., který je pozbyl za okolností uvedených v § 6
odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., byli synovci J. Z. a Ing. V. Z., jako
dědici ze závěti, a to každý rovným dílem. Těmto dvěma osobám také Ministerstvo
financí ČR vyplatilo finanční náhradu za nemovitosti podle ustanovení § 13
zákona č. 87/1991 Sb. jako oprávněným osobám podle ustanovení § 3 odst. 4 písm.
b) téhož zákona. Oprávněnou osobou naopak není, podle názoru soudu prvního
stupně, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, žalobkyně L. K., která sice splňuje
předpoklady uvedené v ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
ale má horší pořadí než uvedení závětní dědici J. Z. a Ing. V. Z.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
(podle § 219 občanského soudního řádu) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl
s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2. 11. 2007 advokátu, který žalobkyni
v řízení zastupoval, a dovolání ze strany dovolatelky bylo předáno dne 20. 12.
2007 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že je její
dovolání přípustné s analogickým použitím § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (když tu soud prvního stupně rozhodl o žalobě žalobkyně jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán názorem dovolacího soudu, která jeho
dřívější rozsudek zrušil). Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka připomínala, že svou žádost o poskytnutí finanční náhrady v zákonem
stanovené lhůtě podala, a to ohledně nemovitostí, jejichž vlastníkem byl její
zemřelý manžel V. Z. Ministerstvo financí ČR v květnu 2000 zpochybnilo
opodstatněnost nároku žalobkyně, ale poté, kdy žalobkyně dne 22. 1. 2001
sdělila Ministerstvu financí své stanovisko k této jeho pochybnosti, pak již v
následné korespondenci nedošlo ze strany Ministerstva financí k dalšímu
zpochybnění postavení žalobkyně jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991
Sb.; téměř po 3 letech Ministerstvo financí však žalobkyni překvapivě sdělilo,
že ji nepovažuje za oprávněnou osobu a že náhrada byla vyplacena dědicům ze
závěti – sourozencům Z.
Dovolatelka dále připomínala, že dne 14. 10. 1961 uzavřela manželství s V. Z.
(a toto manželství zůstalo bezdětné); manžel žalobkyně V. Z. zemřel 16. 5. 1977
a dne 30. 12. 1992 se žalobkyně provdala za O. K.. Protože rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové z 25. 9. 1963, sp. zn. 3 To 410/63, byl V. Z. odsouzen v
trestním řízení soudním, a to i k propadnutí majetku ve prospěch státu, ale
tento rozsudek byl zrušen v roce 1994 Vrchním soudem v Praze podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vznikl žalobkyni podle § 19 a § 3 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. nárok na vydání domu čp. 39, domu čp. 511 a pozemků parc.
č. 55/2 a parc. č. 57 v katastrálním území P., a to jako oprávněné osobě podle
zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že oprávněnými osobami v
daném případě jsou J. Z. a V. Z., synovci zemřelého V. Z. (který zemřel 16. 5.
1977). J. a V. Z. nejsou, podle názoru dovolatelky, oprávněnými osobami podle
ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.; zdědili totiž podle
závěti V. Z. z 15. 5, 1977 pouze individuálně určené věci, které tento
zůstavitel v době svého úmrtí vlastní. Dovolatelka je toho názoru, že obhledně
ostatního majetku téhož zůstavitele se stala dědičkou ona, a to jako pozůstalá
manželka (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Dovolatelka má rovněž za to, že nelze pokládat za opodstatněný názor soudů obou
stupňů, že „přiznáním a vyplacením finanční náhrady v plné výši sourozencům
Zábranovým byla splněna podmínka stanovená zákonem a že další plnění tu již
není možné“. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví totiž
povinnost vyplatit náhradu jen oprávněné osobě. Pokud Ministerstvo financí ČR
nenechalo posouzení povinnosti poskytnout náhradu za nevydané nemovitosti
skutečně oprávněné osobě na rozhodnutí soudu a vyplatilo ji samo, musí nést,
podle názoru dovolatelky, odpovědnost za své nesprávné rozhodnutí. Samotné
vyplacení náhrady jiné osobě není tu zákonnou překážkou poskytnutí finanční
náhrady žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že podle závěti V. Z. z 15. 5. 1977 byly
jeho synovcům J. Z. a V. Z. odkázány konkrétní movité věci a „ostatní nemovitý
majetek“ (bez konkretizace); šlo tu o věci, které byly v dědickém řízení
zjištěny a byly také konkrétně určeny (bez ohledu na správnost jejich zařazení
do aktiv dědictví). V daném případě neexistuje, podle názoru dovolatelky, dědic
ze závěti, který by nabyl celé dědictví (srov. § 3 odst. 4 písm. a/ zákona č.
87/1991 Sb.), ale ani dědic, který by nabyl část dědictví, určenou dědickým
podílem (srov. § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.).“ Pokud nejsou
ustanoveným dědicům určeny jejich podíly na dědictví jako takovému, nýbrž
každému z ustanovených dědiců je zůstavitelem jen určeno dědění vždy pouze
ohledně jednotlivé, konkrétní věci, přičemž žádná z takto určených věcí není
totožná s věcmi, jejichž vydání je předmětem sporu, není žádný z
testamentárních dědiců ve vztahu k věcem o jejich vydání tu jde, oprávněnou
osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991.“ dovozovala
dovolatelka.
V daném případě tedy, podle názoru dovolateky, sourozenci Z. nesplňovali
podmínky oprávněných osob podle § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.,
když zdědili pouze jednotlivé věci (jednak věci movité a také jeden konkrétná
pozemek, kterého se restituční nárok žalobkyně v souzené věci netýká, a to
pozemek parc. č. 589 v katastrálním území P.). Nelze proto ze závěti V. Z.
vyvozovat, že udělení jednoho konkrétního pozemku se vztahuje i na další
pozemky v závěti neuvedené. Nešlo tu proto, podle názoru dovolatelky, o
odkázání veškerého majetku po zůstaviteli V. Z. dědicům ze závěti J. Z. a V. Z.
společně.
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu se zabývalo řešením otázky zásadního právního významu, která
také dosud byla soudy řešena rozdílně.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelky se uvádělo, že toto
dovolání není důvodné, protože soudy obou stupňů v této právní věci vycházejí z
přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a rovněž vycházely z právních závěrů
dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu), jež bylo
vydáno v této právní věci. Finanční náhrada za nevydané nemovitosti tu byla
vyplacena dědicům ze závěti (srov. § 3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.),
zatím co žalobkyně L. K. není v této právní věci oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že podle závěti V. Z. z 15. 5. 1977 byly
jeho synovcům J. Z. a V. Z. odkázány konkrétní movité věci a „ostatní nemovitý
majetek“ (bez konkretizace); šlo tu o věci, které byly v dědickém řízení
zjištěny a byly také konkrétně určeny (bez ohledu na správnost jejich zařazení
do aktiv dědictví). V daném případě neexistuje, podle názoru dovolatelky, dědic
ze závěti, který by nabyl celé dědictví (srov. § 3 odst. 4 písm. a/ zákona č.
87/1991 Sb.), ale ani dědic, který by nabyl část dědictví, určenou dědickým
podílem (srov. § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.), ale ani dědic,
který by nabyl část dědictví, určenou dědickým podílem (srov. § 3 odst. 4 písm.
b/ zákona č. 87/1991 Sb.).“ Pokud nejsou ustanoveným dědicům určeny jejich
podíly na dědictví jako takovému, nýbrž každému z ustanovených dědiců je
zůstavitelem jen určeno dědění vždy pouze ohledně jednotlivé, konkrétní věci,
přičemž žádný z takto určených věcí není totožná s věcmi, jejichž vydání je
předmětem sporu, není žádný z testamentárních dědiců ve vztahu k věcem, o
jejichž vydání tu jde, oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b)
zákona č. 87/1991 Sb.“, dovozovala dovolatelka.
V daném případě tedy, podle názoru dovolatelky, sourozenci Z. nesplňovali
podmínky oprávněných osob podle § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.,
když zdědili pouze jednotlivé věci (jednak věci movité a také jeden konkrétní
pozemek, kterého se restituční nárok žalobkyně v souzené věci netýká, a to
pozemek parc. č. 589 v katastrálním území P.). Nelze proto ze závěti V. Z.
vyvozovat, že zdědění jednoho konkrétního pozemku se vztahuje i na další
pozemky v závěti neuvedené Nešlo tu proto, podle názoru dovolatelky, o odkázání
veškerého majetku po zůstaviteli V. Z. dědicům ze závěti J. Z. a V. Z. společně.
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že jejím odvoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu se zabývalo řešením otázky zásadního právního významu, která
také dosud byla soudy řešena rozdílně.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelky se uvádělo, že toto
dovolání není důvodné, protože soudy obou stupňů v této právní věci vycházejí z
přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a rovněž vycházely z právních závěrů
dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu), jež bylo
vydáno v této právní věci. Finanční náhrada za nevydané nemovitosti tu byla
vyplacena dědicům ze závěti (srov. § 3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.),
zatím co žalobkyně L. K. není v této právní věci oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelka v daném případě bylo možné posoudit pouze
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Nebyly tu dány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu,
neboť tu nešlo o zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy či dovolacím soudem,
nebo rozhodoval-li odvolací soud svým rozhodnutím o některé právní otázce v
rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 216/2003
Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by
odvolací soud svým rozsudkem z 5. 9. 2007 (sp. zn. 13 Co 154/2007 Městského
soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda
odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
V tomto případě byla projednávaná právní věc (sp. zn. 21 C 216/2003 Obvodního
soudu pro Prahu 1) předmětem posouzení již i dovolacího soudu (rozsudkem
Nejvyššího soudu z 27. 9. 2005, 28 Cdo 1922/2005), kterým byly zrušeny dříve
vydané rozsudky Městského soudu v Praze z 12. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004,
i Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 5. 2004, č. j. 21 C 216/2003-30. Dovolací
soud v tomto svém zrušovacím rozsudku byl toho názoru, že „v tomto sporu o
finanční náhradu podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. zůstala mezi účastníky řízení sporná otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 4
písm. b) a c) zákona č. 87/1991 Sb.“ K této výkladové otázce dovolací soud
připomínal zejména, že další oprávněné osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v § 3 odst. 1 tohoto zákona samy
uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem,
str. 117 /251/). Dále dovolací soud dovozoval, že zemřel-li původní vlastník
věci, vydá se věc (odňatá státem ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.)
dalším oprávněným osobám podle § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., především
dědicům ze závěti. U závěti není rozhodné, zda byla závěť pořízena před tím,
než došlo k odnětí vlastnického práva k nemovitostem, popřípadě k movitým věcem
(viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 108 /242/ a str. 115 /249/). Právně významné pro restituční
nárok je zejména skutečnost, zda existovala platná závěť a zda závěť byla
předložena v řízení o dědictví. Dědic ze závěti je ve vztahu k osobám
spadajícím do dalších skupin dalších oprávněných osob (§ 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) v postavení prioritním (srov. nález Ústavního soudu ČR z 28. 1. 2001, II. ÚS 408/01, uveřejněný pod č. 182 ve svazku 24 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, i nález Ústavního soudu ČR z 28. 1. 2001, II. ÚS
408/01, uveřejněný pod č. 182 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, i nález Ústavního soudu ČR z 31. 5. 2002, II. ÚS 408/01, uveřejněný
pod č. 182 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, i nález
Ústavního soudu ČR z 31. 5. 2002, II. ÚS 431/01, uveřejněný pod č. 64 ve svazku
26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Dovolací soud v této
souvislosti poukazoval na to, že ze spisu bývalého Státního notářství v H., sp. zn. D 628/77, vyplynulo, že původní vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto
soudním řízení, V. Z. (narozený 12. 4. 1921 a zemřelý 16. 5. 1977) pořídil dne
15. 5. 1977 vlastnoruční závěť, v níž mimo jiné ustanovil, že „ostatní nemovitý
majetek je pro V. Z. a pro J. Z. mladšího“, tedy stejným dílem. Dospěl proto
dovolací soud ve svém rozsudku z 27. 9. 2005, 28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího
soudu, k výslednému závěru, že v uvedených rozhodnutích soudů obou stupňů z 31. 5. 2004 a z 12. 1. 2005 došlo ke nesprávné aplikaci ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o přiznání finanční náhrady za nemovitost další oprávněné osobě
podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č.
Z uvedeného je nutno dovodit, že soudy obou stupňů v této právní věci, v níž
vycházely z právních závěrů předchozího rozsudku dovolacího soudu, neposoudily
tuto projednávanou právní věc v souladu s hmotným právem a ani svými
rozhodnutími neřešily právní otázku, která by nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu, a to vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů posoudily
projednávanou právní věc shodně s předchozím konkrétním rozsudkem dovolacího
soudu, když ani další průběh řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu
nepřinesl nová skutková zjištění či jiné okolnosti, jež by byly podkladem pro
odlišné právní posouzení věci, než k němuž již dospěl dovolací soud ve svém
rozsudku z 27. 9. 2005 (28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu). Nedošlo tu rovněž
rozhodnutím odvolacího soudu z 5. 7. 2007 ani k řešení konkrétní, totožné
právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně více odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem (např. různými senáty dovolacího soudu) kromě již uvedeného
rozsudku senátu Nejvyššího soudu z 27. 9. 2005, 28 Cdo 1922/2005, s přihlížením
i k právním závěrům Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány).
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního
předpisu, pokud je takovými ustanoveními upraveny přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice –
Ministerstvu financí v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu