U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Dipl. Ing. P. H. zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, 602 00
Brno, Pellicova 8a, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
Liberec ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Co 630/2012, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 103/2011 (žalobce Dipl.
Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, 602 00 Brno,
Pellicova 8a, proti žalované České republice – Krajskému ředitelství policie
Libereckého kraje, IČ 7205 0501, Liberec I., Náměstí Dr. E. Beneše 585/26,
jednajícímu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k
nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 6. 2011 bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 6. 2012, č. j. 7 C 103/2011-104 (ve
znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2012, č. j. 7 C 103/2011-192). Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníky nemovitostí (každý z
jedné ideální poloviny budovy č. p. na pozemku parc. č. 202, 203, 204, 205 a
206 v katastrálním území M.) byli ke dni (tj. k 26. 10. 1942) MUDr. O. H. a H.
H., prarodiče žalobce. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci Dipl. Ing. P.
H. náklady řízení částku 40.104,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Co 630/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 6. 2012, č. j. 7 C
103/2011-104 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2012, č. j. 7 C
103/2011-121) změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce Dipl. Ing. P. H.,
aby bylo určeno, že MUDr. O. H. a H. H. byli ke dni 26. 10. 1942 spoluvlastníky
budovy č. p. na pozemku parc. č. 202 a pozemků parc. č. 202, 203, 204, 205 a
206 v katastrálním území M. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů 2.426,50 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i jemu
předcházející řízení a po částečném zopakování dokazování listinami dospěl k
závěru, že odvolání odvolatele je důvodné. Odvolací soud uváděl, že v daném případě byly předmětné nemovitosti (dům a
pozemky) konfiskovány po válce jako majetek bývalé Velkoněmecké říše podle
dekretu č. 108/1945 Sb., a to výměrem bývalého Okresního národního výboru v
České Lípě ze dne 26. 8. 1946. Konfiskován tu byl majetek, který byl původně
majetkem prarodičů žalobce (MUDr. O. H. a H. H.). Odvolací soud byl toho
názoru, že „podmínky pro konfiskaci majetku tu splněny nebyly, neboť podle § 2
odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. nepodléhal konfiskaci majetek, který po 29. 9. 1938 pozbyly osoby pod tlakem zejména rasové perzekuce, jestliže tyto osoby
nespadaly pod ustanovení § 1 dekretu č. 108/1945 Sb.“ Odvolací soud dále
dovozoval, že na straně žalobce byl dán nárok vycházející z ustanovení § 1
dekretu č. 5/1945 Sb., podle něhož majetkové převody a jakákoliv majetková
právní jednání po 29. 9. 1938 učiněná pod tlakem zejména rasové perzekuce jsou
neplatná; způsob uplatnění neplatnosti přechodu majetku z doby nacistické
okupace stanovil zákon č. 128/1946 Sb., účinný od 17. 6. 1946; nárok se podle §
8 zákona č. 128/1946 Sb. promlčoval ve třech letech od účinnosti uvedeného
zákona“. Odvolací soud dále poukazoval na to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení,
nespadají pod věcné vymezení uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), když nejde o půdu tvořící zemědělský půdní fond, ani o obytnou
budovu patřící k původní zemědělské usedlosti či sloužící zemědělské nebo lesní
výrobě; odvolací soud byl toho názoru, že na případný restituční nárok by se tu
vztahoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona). Odvolací soud měl za to, že žalobce tu
byl osobou oprávněnou domáhat se jím uváděných nemovitostí po svých prarodičích
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale zároveň
poukazoval na to, že lhůta pro uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. skončila nejpozději podle článku II. zákona č. 116/1994 Sb. (novelizujícího
zákon o mimosoudních rehabilitacích) k 1. 7.
1995; žalobce však tento
restituční nárok v uvedené lhůtě neuplatnil; odvolací soud přitom měl na
zřeteli, že žalobce s ohledem na jeho nízký věk po návratu z koncentračního
tábora po válce o majetku prarodičů nevěděl a jeho příbuzní ze strany prarodičů
v době války a okupace zemřeli. Odvolací soud však posléze dospěl k závěru, že „žalobcem uváděné okolnosti
nemohou zakládat legitimní očekávání úspěchu určovací žaloby“, když „včasnému
uplatnění restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích
nebránila žalobci žádná objektivní skutečnost“. Odvolací soud měl za to, že i v
zahraničí, kde žalobce po válce žil, bylo známo, k jakým změnám došlo po
listopadu 1989 v Čs. republice včetně toho, že stát se nyní snažil napravit
křivdy a majetkové újmy z předchozího období; žalobce tedy, podle názoru
odvolacího soudu, se mohl a měl zajímat o to, zda tu neexistoval nějaký majetek
po jeho předcích a zda jej lze podle restitučních předpisů vydat oprávněným
osobám podle těchto předpisů; v tom neměl žalobce žádné překážky, což ostatně v
tomto řízení ani netvrdil; žalobce se začal o vydání majetku po prarodičích
zajímat až v roce 2004, až v roce 2007 uplatnil žádost o vydání majetku a
teprve v roce 2011 podal u soudu žalobu. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že
na straně žalobce „absentuje legitimní očekávání úspěchu jím požadovaného
určení, takže není u žalobce dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §
80 písm. c) občanského soudního řádu, jako základní předpoklad vyhovění
určovací žalobě (odvolací soud tu poukazoval zejména na rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 154/2006,
uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem). Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220
odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu a žalobu žalobce na určení
vlastnického práva jeho prarodičů k okamžiku jejich smrti k předmětným
nemovitostem zamítl; protože došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodl
znovu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2014 (sp. zn. 30 Co 630/2012 Krajského
soudu v Ústí nad Labem) byl doručen dne 14. 4. 2014 advokátce, která žalobce v
řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního
stupně dne 9. 6. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud změnil (podle
ustanovení § 243d písm. b/ občanského soudního řádu) rozsudek odvolacího soudu
tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, popřípadě aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §
237 občanského soudního řádu, protože v tomto případě „je potřebné, aby právní
otázky řešené v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2014 byly posouzeny
jinak (§ 237, in fine, občanského soudního řádu).
Jako dovolací důvod dovolatel
uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu); v dovolání dovolatele
ze dne 9. 6. 2014 bylo uvedeno, že „dovolatel považuje za nesprávné zejména
právní posouzení otázky, zda soud může zkoumat, zda byly splněny podmínky
konfiskace majetku a dále právní posouzení otázky vztahu žaloby na určení (§ 80
písm. c/ občanského soudního řádu) a restitučních předpisů, jakož i právní
posouzení legitimního očekávání úspěchu určovací žaloby v daném případě“, jak k
těmto posouzením dospěl v daném případě odvolací soud. Podle názoru dovolatele „odvolací soud dospěl zejména k nesprávnému posouzení
otázky, že obecný soud si nemůže učinit závěr ohledně neplatnosti konfiskace
majetku“, jak to v tomto případě učinil soud prvního stupně, což odvolací soud
považoval za pochybení. Dovolatel je toho názoru, že bylo povinností soudů v
daném případ neignorovat fakt, že konfiskace v tomto případě (na základě
dekretu č. 108/1945 Sb.) tu značila protiprávní odnětí vlastnictví předchůdcům
žalujícího a měly z toho být v řízení o určení vlastnictví vyvozeny
odpovídající důsledky, neboť „různé nejasnosti, respektive pochybení v postupu
státních orgánů v období obou totalitních režimů (v období 1939-1945 a
1948-1989) nebylo tu možno zpětně aprobovat a vykládat je v neprospěch
stěžovatelů“. Právní posouzení možnosti hodnotit neplatnost konfiskace majetku
v soudním řízení, jak k tomu závěru dospěl odvolací soud, je nesprávné a je v
rozporu s judikaturou Ústavního soudu, uváděl dovolatel. Podle názoru dovolatele odvolací soud v daném případě dospěl dále ve svém
rozsudku ze dne 30. 1. 2014 k nesprávnému posouzení otázky vztahu žaloby na
určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního
řádu a žaloby podle restitučních předpisů. Dovolatel pokládá za nesprávný názor
odvolacího soudu, že z rozdílné dispozice obou těchto souvisejících norem
vyplývá vylučující vztah obecného a zvláštního předpisu, zatím co dovoltetel má
za tok, že tu jde o poměr subsidiarity těchto norem, pro který platí, že
oprávněný subjekt může postupovat nejen podle předpisu zvláštního (který mu to
umožňuje), ale i podle předpisu obecného; „nestanoví-li restituční předpis
jinak, může se oprávněná osoba rozhodnout podle jakého z více použitelných
předpisů uplatní svůj nárok“, má za to dovolatel. Dovolatel dále zastává názor,
že i u převzetí věcí státem platí, že vznikl-li právní důvod převzetí věcí
státem, ale tento právní důvod byl od počátku neplatný, jde tu sice o plnění z
právního úkonu, ale od počátku neplatného; v těchto případech, dovozoval
dovolatel, nelze mít za to, že by v takovém případě uplynutím prekluzívní
lhůty, uvedené v restitučních předpisech, ten, kdo je vlastníkem věci, by o ni
přicházel bez náhrady (nespecifikovaný požadavek právní jistoty by tu neměl
převážit nad zásadou ochrany vlastnického práva, tedy ochrany jednoho ze
základních lidských práv). Dovolatel je přesvědčen, že je nepřípustným lpění
odvolacího soudu na splnění požadavku uplatnění nároku podle předpisů z let
1945 – 1946, jakož i podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť v daném případě byl z
prokázaných omluvitelných důvodů takový požadavek nesplnitelný.
Dovolatel ve
svém dovolání posléze dovozoval, že „právní posouzení nepřípustnosti žaloby na
určení tam, kde bylo možno nárok uplatnit podle restitučních předpisů, je
nesprávné.“
Podle názoru dovolatele, vyjádřeného v jeho dovolání ze dne 9. 6. 2014, došlo v
daném případě v rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2014 (sp. zn. 30 C o
630/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec) i k nesprávnému
posouzení legitimního očekávání u žalobce co do úspěchu jeho žaloby na určení,
že také toto očekávání u žalobce absentuje a že proto není naplněna u žalobcem
podané žaloby na určení. Dovolatel je přesvědčen, že v daném případě nemohou na
žalobce v této právní věci dopadat důvody, které by vylučovaly legitimní
očekávání úspěchu určovací žaloby. Dovolatel argumentuje tím, že ochrany
vlastnického práva se v letech 1945 až 1948 žalobce nemohl domáhat vzhledem ke
své nezletilosti a vzhledem k jeho životní situaci, kdy jeho rodiče i prarodiče
za okupace (1939-1945) zahynuli v důsledku pronásledování z rasových důvodů, a
pokud jde o restituci po roce 1989, restituční nárok žalobce nevznesl, neboť mu
existence tohoto nároku nebyla vůbec známa. Stát, na nějž majetek po
prarodičích žalobce přešel, přitom „od počátku věděl, že se jedná o židovský
majetek, u něhož připadá v úvahu restituce; když se pak žalobce o tomto majetku
dověděl a o vydání majetku Ministerstvo vnitra požádal, stát se k této žádosti
postavil negativně“. Tyto objektivní okolnosti odvolací soud v daném případ
posoudil jen tak, že tu nenastaly žádné objektivní důvody, které by žalobci
bránily v uplatnění restitučního nároku a že tu nebyl při očekávání úspěch
žaloby o určení vlastnického práva v tom případě k takovému posouzení dán
odpovídající rozměr. Ve vyjádření k dovolání dovolatele, zaslaném za žalovanou Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, bylo navrženo zamítnutí dovolání
dovolatele, Ve vyjádření bylo uvedeno, že v této právní věci nároky žalobce
nebyly důvodné nejen pro zmeškání zákonných restitučních lhůt pro jejich
uplatnění, ale i z toho důvodu, že nebyly doloženy právní vztahy žalobce k
předmětnému majetku. Podle názoru žalované správní orgán v daném případě
přiléhavě rozhodl o přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na stát
(viz vyhlášku č. 88/1959 Úředního listu a nařízení vlády č. 91/1960 Sb.);
vlastnické právo tu na stát přešlo dnem právní moci rozhodnutí správního orgánu
(viz nařízení vlády č. 15/1959 Sb.); podle názoru žalované nelze již
přezkoumávat věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Žalovaná má nadále za to, že v
poválečném období byl na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nastolen právní stav „vylučující určení vlastnického práva zůstavitele ke dni
úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody a na jejíž vydání
neuplatnil restituční nárok“. V soudním řízení v této právní věci soudy správně
vyloučily možnost uplatnění zákona č. 229/1991 Sb. na tento případ a nárok
žalobce posuzovaly v intencích zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích lhůta pro uplatnění nároku dle tohoto zákona však podle článku
II zákona č.
116/1994 Sb. uplynula nejpozději k 1. 7. 1995; žalobce však v této
lhůtě restituční nárok neuplatnil. Odvolací soud se v odvolacím řízení zabýval
i tím, zda zde jsou mimořádné okolnosti daného případu, které by zakládaly
konkrétní legitimní očekávání žalobce, že by bylo jeho žalobě vyhověno a pro
něž by nebylo možno považovat určovací žalobu za obcházení smyslu a účelu
restitučního zákonodárství a dospěl k závěru, že žalobcem tvrzené okolnosti
legitimní očekávání úspěchu určovací žaloby zakládat nemohou, neboť věcnému
uplatnění restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích tu
nebránila žádná objektivní skutečnost. Že by stát v daném případě žalobci
jakýmkoli způsobem v uplatnění nároku bránil, že by mu stěžoval možnost zjistit
údaje o tomto nároku, žalobce v řízení neprokázal. Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (není-li v § 238
občanského soudního řádu stanoveno výjimkou jinak), jestliže dovoláním napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být odvolacím soudem už
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu,
podle něhož lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/). V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního rádu a podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a tedy i podle článku II. zákona č. 116/1994 Sb. Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit,
aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních
rehabilitacích) oprávněnou osobou podle tohoto zákona je též fyzická osoba,
která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj., že
nárok se týká věci, která přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §
6 zákona č. 87/1991 Sb. a oprávněná osoba je tu státním občanem České
republiky) a která v den přechodu věci na stát podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle
zákona č.
128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva,
prohlášených za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu
rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 28. 2. 1948 uspokojen z důvodu
uvedeného v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. (tj. byl-li nárok
neuspokojen v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody). V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to
jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a
právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (tedy
zejména i s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích),
které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva
(nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především na dědice) předpisy
speciálními. Nejvyšší soud se k této právní problematice vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia (viz. § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) ze dne
11. 9. 2003, 31 Cdo/22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že „oprávněná
osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních
předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle
ustanovení občanského zákoníku ani formou určení práva či právního vztahu podle
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok
podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek byl zaujat právní závěr: „Osoba oprávněná žádat vydání věci podle
restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého
zemřelého právního předchůdce k takové věci“. Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl podán ve stanovisku pléna Ústavního
soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, pl. ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2.1948 a zvláštní restituční
předpis nestanovil zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění
tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost
uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími
majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních
předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že
konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb.
byla zákonným aktem,
který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujícího správního (deklaratorního)
rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému
vlastnickému právu, které zaniklo před více, jak šedesáti roky by tak byla
narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu
nebo předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v
katastrální zápis. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i samotnému
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případech
absence legitimního očekávaní na straně navrhovatele, není naplněna preventivní
funkce žaloby podle § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána
ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“. V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1995. II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod
č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR a otištěném i pro
informaci obecných soudů na str. 149 – 151 /259-261/ ročníku 1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) byl zaujat právní
závěr: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR
závazné pro všechny orgány a osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR
nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83, čl. 87
Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního
soudu ČR rovněž podle občanského soudního řádu“. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů a stanovisek Ústavního
soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž také dovolací soud v daném
případě vycházel, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by se
odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2014 (sp. zn. 30 Co 630/2012
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec) při řešení právní otázky
hmotného práva (§3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) i procesního práva (§ 80
písm. c/ občanského soudního řádu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. zejména již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 9. 2003, 31 Cdo 1222/2001) nebo, že odvolací soud tu řešil otázku, jež by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo otázku, která by
měla být posouzena jinak než ji dosud řešil dovolací soud; nelze rovněž
přisvědčit názoru dovolatele, že odvolací soud ve svém dovoláním napadeném
rozsudku měl sám dospět k názoru, že v daném případě „je neakceptovatelné
použití aplikace právních závěrů stanovisek pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS-
st.21/05 a Pl. ÚS 22/05“, v nichž ve svém rozhodnutí odvolací soud vycházel. Vzhledem k obsahu a znění § 237 Občanského soudního řádu nebylo proto možné
shledat dovolání dovolatele přípustným ve smyslu ustanovení § 237 občanského
soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým usnesením podle ustanovení § 243a odst. 1 a
podle ustanovení § 243f odst. 4 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání
dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalované České republice – Krajskému ředitelství policie
Libereckého kraje (za něž v řízení tu jednal Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových) v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu