28 Cdo 2596/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce TERSI HOLDINGS LIMITED, reg. č. HE 242528, se sídlem
Zinonos Kitieos 8, Kato Lakatamia, 2322 Nicosia, Kyperská republika, zast.
JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Milana
Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 se sídlem v Praze 9,
Bryxova 763/46, zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská
1136/12, o zaplacení 21.821.483,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 294/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2012, č. j. 30 Co 567/2011-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně
žalované k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení v částce
12.360,- Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2011, č.j. 27 C
294/2009-110, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 21.821.483,65 Kč s
příslušenstvím (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výroky II., III.). Žalobce se, coby právní nástupce obchodní společnosti Teplárna Liberec,
a. s., domáhá náhrady škody, která uvedené společnosti měla být způsobena
nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Milana Usnula při
provádění exekuce nařízené k vymožení povinností uložených předběžným opatřením
vydaným usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 1. 2006, č.j. 21 Nc
369/2005-8. Předběžné opatření, jež bylo vydáno k návrhu podnikatele J. V.,
zakazovalo obchodní společnosti United Energy, a. s. bránit či jakkoliv
ztěžovat navrhovateli odvoz těžkého topného oleje R2, čerpat či umožnit jiným
způsobem jeho spotřebu z pěti zásobních nádrží těžkého topného oleje umístěných
v areálu skladového hospodářství v Liberci 4, tř. Dr. Milady Horákové 641/34a
po dobu vyklízení veškerých zásob těžkého topného oleje R2 navrhovatelem. Dříve, než bylo předběžné opatření usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 1. 2006, č.j. 12 Co 47/2006-69, v odvolacím řízení změněno a návrh
na jeho nařízení zamítnut, pověřený soudní exekutor dne 17. 1. 2006 vydal
exekuční příkaz č.j. 98 EX 108/06-7, kterým rozhodl o provedení exekuce tím, že
se předmětné zásobní nádrže těžkého topného oleje zajistí, znemožní se
odčerpávání či jiná manipulace jiným osobám než navrhovateli předběžného
opatření, umožní se vjezd a výjezd vozidel určených navrhovatelem pro přepravu
těžkého topného oleje do předmětného areálu a zajistí se přečerpání těžkého
topného oleje do těchto vozidel. Na základě exekučního příkazu byly ve dnech
17. 1. a 18. 1. 2006 zásobní nádrže těžkého topného oleje zaplombovány. Z
uvedeného důvodu právní předchůdce žalobce (Teplárna Liberec, a. s.), který měl
zásobní nádrže od 1. 1. 2006 pronajaty smlouvou uzavřenou dne 28. 12. 2005 s
obchodní společností United Energy, a. s., nemohl čerpat v nich skladovaný
těžký topný olej a byl tak pro svou výrobu nucen využívat zemní plyn. Náklady
vynaložené na proces změny druhu používaného paliva pak představují škodu,
jejíž náhrady se žalobce v projednávané věci domáhá. Škoda ve výši
21.821.483,65 Kč přitom měla nastat v příčinné souvislosti s nesprávným úředním
postupem soudního exekutora, jenž zvolil nepřípustný způsob provedení exekuce,
který realizoval i v situaci, kdy mu bylo doloženo, že zásobní nádrže neužívá
povinná obchodní společnost United Energy, a. s., nýbrž právní předchůdce
žalobce. Žalobce proto vůči žalovanému státu uplatnil nárok na náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora ve výši 21.821.483,65
Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prvotní
příčinou vzniku škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá, nebyl postup soudního
exekutora, ale předběžné opatření, které vylučovalo, aby těžký topný olej z
předmětných zásobních nádrží odčerpával kdokoliv jiný než navrhovatel J. V.
Škoda tudíž nevznikla v příčinné souvislosti s postupem soudního exekutora,
nýbrž v příčinné souvislosti s předběžným opatřením, které bylo odvolacím
soudem následně pro nezákonnost změněno. Odpovědnost státu za škodu způsobenou
předběžným opatřením je ovšem ustanovením § 77a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen - o. s. ř.“),
vyloučena, neboť za uvedenou škodu odpovídá navrhovatel předběžného opatření, a
to i osobám, které nebyly účastníky řízení, ve kterém bylo předběžné opatření
nařízeno. Odvolací soud proto žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukazuje na
okolnost, že odvolací soud uplatněný nárok na rozdíl od soudu prvního stupně
neshledal promlčeným, dovozoval přípustnost podaného dovolání z ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal,
že předmětné předběžné opatření ukládalo povinnost pouze obchodní společnosti
United Energy, a.s. a nikoliv právnímu předchůdci žalobce, který byl na základě
smlouvy uzavřené s povinnou obchodní společností nájemcem zásobních nádrží.
Rozhodující příčinou vzniku škody tak nemělo být vydané předběžné opatření, ale
nesprávný úřední postup soudního exekutora, který předběžné opatření nevykonal
vůči povinné osobě, nýbrž vůči právnímu předchůdci žalobce, kterému byly
zásobní nádrže těžkého topného oleje přenechány do nájmu. Nesprávnost úředního
postupu soudního exekutora dovolatel spatřoval rovněž v tom, že exekuce byla
provedena před právní mocí předběžného opatření a že soudní exekutor zvolil
nepřípustný způsob exekuce. Dovolatel odvolacímu soudu též vytýkal, že se
zřetelem k námitce promlčení uplatněného nároku vznesené žalovanou rozsudek
soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k doplnění dokazování
stran skutkových okolností podstatných z hlediska posouzení uvedené námitky.
Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná a vedlejší účastník vystupující na její straně se ztotožnili
se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuelně
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit okolnost, že odvolací
soud na rozdíl od soudu prvního stupně uplatněný nárok neshledal promlčeným. Odvolací soud se totiž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, na kterém
bylo jeho rozhodnutí rovněž založeno, že příčinou vzniku škody nebyl nesprávný
úřední postup soudního exekutora ale předběžné opatření, přičemž za škodu jím
způsobenou neodpovídá stát nýbrž jeho navrhovatel. Soudy obou stupňů tudíž
práva a povinnosti v právním vztahu účastníků řízení posoudily po obsahové
stránce shodně. Jde proto o rozsudek potvrzující. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2
zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen
„zák. č.
82/1998 Sb.“), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1)
nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a
vznikem škody (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník
2000, č. 5). O odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže
nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup měly dopad do majetkové sféry
poškozeného, tedy jestliže nebýt jich, nedošlo by k majetkové újmě. Nezbytným
předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost
(vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a
vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup se
vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27,
pod č. C 2178). Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu
mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli
právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21
Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a
jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné
povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního
úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). V projednávané věci odvolací soud na základě skutkových tvrzení žalobce,
jejichž pravdivost nebyla žalovanou zpochybňována, a dokazování doplněného v
odvolacím řízení dospěl k závěru, že příčina nemožnosti čerpat těžký topný olej
uskladněný v zásobních nádržích dotčených nařízeným předběžným opatřením
nespočívá v postupu, jímž soudní exekutor nařízené předběžné opatření v
exekučním řízení vykonal, nýbrž v samotném nařízení předběžného opatření, jímž
bylo povinné obchodní společnosti mimo jiné zakázáno umožnit třetím osobám
spotřebu těžkého topného oleje z předmětných zásobních nádrží. Nejedná se
přitom o závěr právní (výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový
stav) ale o závěr skutkový založený na hodnocení provedených důkazů a zjištění
vyplývajících z nesporných tvrzení žalobce. Brojí-li tedy dovolatel proti
závěru odvolacího soudu o tom, že příčinou škody vzniklé důsledkem nemožnosti
čerpat uskladněný těžký topný olej není postup soudního exekutora při výkonu
nařízeného předběžného opatření, nýbrž samotné nařízení tohoto předběžného
opatření, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(rozhodnutí
vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování zásadní právní
významnosti rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet nelze (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Škoda vyplývající z nemožnosti čerpat uskladněné suroviny ostatně podle
obvyklého chodu událostí nastává právě důsledkem vydání rozhodnutí ukládajícího
zákaz tyto suroviny čerpat či umožnit jejich čerpání jiným osobám (nebýt
vyslovení zákazu uvedeného jednání formou předběžného opatření, škoda by
nenastala), a nikoliv způsobem jeho realizace. K námitkám dovolatele, že byl nájemcem předmětných zásobních nádrží, se přitom
sluší uvést, že zákaz vyslovený dotčeným předběžným opatřením se netýkal
užívání samotných nádrží, nýbrž v něm uskladněných surovin, jejichž čerpání
povinná obchodní společnost nesměla umožnit třetím osobám, čímž též došlo (v
důsledku nařízeného předběžného opatření) k zásahu do majetkové sféry žalobce. Namítá-li dovolatel, že předběžné opatření bylo soudním exekutorem vykonáno
dříve, než nabylo právní moci, dlužno dodat, že podle ustanovení § 76c o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2006 (obsahově shodná úprava je obsažena i v
ustanovení § 76d účinného znění o. s. ř.) byla usnesení o nařízení předběžného
opatření podle ustanovení § 76 o. s. ř. vykonatelná vyhlášením a nedošlo-li k
vyhlášení, doručením povinné osobě. Formální vykonatelnost usnesení o nařízení
předběžného opatření tak nastávala bez ohledu na právní moc. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil
a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení za účelem dokazování skutkových
okolností podstatných z hlediska posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou
stranou, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by
zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým
odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v
projednávané věci nejde. Jelikož odvolací soud námitku promlčení žalobcova
nároku důvodnou neshledal, nemohlo by se ostatně řešení nadnesené procesní
otázky ani nijak pozitivně promítnout v poměrech dovolatele. Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo
odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je pak žalobce, jehož dovolání bylo
odmítnuto, povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování
účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil,
aby vedlejšímu účastníkovi na straně žalované nahradil náklady dovolacího
řízení v celkové výši 12.360,- Kč.