28 Cdo 2597/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106, proti žalované Římskokatolické farnosti Hať, se sídlem v H., zastoupené
Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká
1249/18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 17 C 56/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 26. 4. 2011, č. j. 11 Co 61/2011-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 11. 2010, č. j. 17 C
56/2009-64, kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem pozemku, nacházejícího
se v kat. úz. a obci H., je Česká republika. Odvolacím soudem bylo dále
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá
na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva České
republiky k označené nemovitosti (lesnímu pozemku), k níž žalobci svědčí právo
hospodaření. Vlastnictví státu žalobce dovozoval ze skutečnosti, že v pozemkové
knize byla vůči pozemku (jemuž podle identifikace parcel odpovídá sporná
nemovitost) učiněna dne 24. 6. 1949 poznámka o provedení výkupu ve prospěch
státu ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.
Jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná
(nabývací titul – listina o držbě ze dne 20. 9. 1913 – dle výpisu z pozemkové
knihy, knihovní vložky), z čehož také žalobce dovozoval naléhavý právní zájem
na požadovaném určení právního vztahu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o
splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního
vztahu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Nepřijal právní argumentaci žalované,
založenou na možnosti žalobce docílit zápisu vlastnictví ke spornému pozemku v
katastru nemovitostí postupem podle § 8 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o
katastru nemovitostí České republiky, tj. pokud by využil všech zákonných
opravných prostředků, příp. správní žaloby. Konstatoval, že v judikatuře je již
ustálen závěr, že spor o vlastnictví k určitým nemovitostem nemůže být řešen
prostřednictvím opravy chyb v katastrálním operátu, ale pouze v nalézacím
soudním řízení. Shledal za prokázané, že k předmětnému pozemku nabyl vlastnické
právo stát na základě zápisu poznámky o provedení jeho výkupu v pozemkové
knize. Za bezpředmětné považoval, že se nepodařilo dohledat rozhodnutí (výměr)
Okresního národního výboru v H., neboť účinky přechodu vlastnického práva na
československý stát měla již samotná poznámka výkupu. Odvolací instance rovněž
uzavřela, že ačkoli by v daném případě – při vyvlastnění bez vyplacení náhrady
– mohl být dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991
Sb., o půdě, nelze na straně žalované církevní právnické osoby shledat
existující restituční nárok, když problematika církevních restitucí není
doposud zastřešena přijetím zákona o tomto majetku (viz § 29 citovaného
předpisu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci. Za zásadně právně
významnou označila otázku, zda naléhavý právní zájem na určení vlastnického
práva k nemovitostem je dán vždy, pokud má být rozhodnutím určené vlastnické
právo zapsáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi
stavem právním a stavem zapsaným v této veřejné evidenci. Zpochybnila dále,
zdali za situace, kdy je jako vlastník nemovitosti zapsána v katastru
nemovitostí, může žalobce po více než šedesáti letech namítat, že tuto
nemovitost v roce 1949 vykoupil stát (nedemokratickým způsobem bez náhrady), a
z tohoto titulu se domáhat určení vlastnického práva. S odkazem na judikaturu
dovolatelka v rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdila, že ačkoli je možné
provést změnu v zápisu vlastnického práva na základě rozhodnutí o určovací
žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce
dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy k věci byly dotčeny před
několika desítkami let, a staly se nejistými až prostřednictvím žaloby na
určení vlastnického práva, kterou je uváděno v nejistotu právo současného
vlastníka věci. Poukazovala rovněž na absenci legitimního očekávání na straně
žalobce (a s tím spojené nenaplnění preventivní funkce určovací žaloby), když
stát, jenž legitimoval vůli k nápravě křivd způsobených v letech 1948 – 1949 (v
době nesvobody), nebyl doposud schopen přijmout speciální restituční zákon ve
vztahu k bývalému církevnímu majetku, přestože zákon č. 229/1991 Sb., o půdě,
vydání takového předpisu předpokládá. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího
soudu považoval za věcně správné a navrhoval, aby dovolací soud dovolání
žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná
dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro
tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Takový charakter však rozhodnutí odvolací instance nemá.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předestřená právní problematika byla na
půdě dovolacího soudu již vyřešena. V tomto směru lze – i z hlediska nynějších
účastníků řízení – předně odkázat na usnesení ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28
Cdo 239/2011, týkající se téhož žalobce a na straně žalované rovněž církevního
subjektu. S poukazem na tento judikát lze také v daném případě dovodit splnění
podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§ 80
písm. c/ o. s. ř.). K námitce dovolatelky o majetkové křivdě způsobené jejímu
právnímu předchůdci (Katolické farní obročí v H.) je pak třeba uvést, že odnětí
nemovitostí bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě, je podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě restitučním důvodem (to,
že se vůči této osobě v době minulé odehrála křivda, nelze sporovat).
Oprávněnými osobami podle zákona o půdě jsou však pouze osoby fyzické. Ve
vztahu k církevním právnickým osobám dosud nebyl vydán speciální restituční
předpis, ačkoli jeho budoucí existenci zákon o půdě v ustanovení § 29
předpokládá. Poněvadž k jeho vydání nedošlo, nelze ve vztahu k těmto subjektům
usuzovat na existující restituční nárok.
Tím spíše pak absentuje na straně žalované možnost bránit se proti
uplatněnému nároku cestou obecných předpisů, neboť jejich prostřednictvím není
přípustné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (viz stanovisko
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05).
Kromě toho je třeba poukázat na správnost závěru odvolací instance o
nabytí vlastnického práva státem v době minulé na základě zápisu poznámky o
provedení výkupu nemovitosti do pozemkové knihy, jež měla podle § 10 odst. 3
zákona č. 46/1948 Sb. účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na
československý stát. Z rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 13. 12.
1949, sp. zn. R III 425/49 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 259/1950), se podává, že k zápisu této
poznámky postačovala pouhá žádost okresního národního výboru (jak tomu bylo i v
posuzované věci). Nebylo tedy nutné, aby k ní byl připojen pravomocný výměr
téhož orgánu o výkupu.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1
o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť
žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v tomto řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu