USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: V. F., zastoupený Mgr. Janou Rydlo Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 228/4, proti žalované: M. F., zastoupená JUDr. René Příhodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 471, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 208/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 39 Co 59/2024-711, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2024, č. j. 39 Co 59/2024-745, o návrhu žalované na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Právní moc výroku I a vykonatelnost výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 39 Co 59/2024-711, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2024, č. j. 39 Co 59/2024-745, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 6. 2023, č. j. 8 C 208/2020-609, jímž bylo určeno, že žalobci náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny na jednotce č. XY, způsob využití byt, umístěné v domě č. p. XY, stojícím na pozemku parc. č. XY, včetně příslušné poloviny ze spoluvlastnického podílu o velikosti 675/10000 na společných částech domu a na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc výroku I a vykonatelnost výroku II napadeného rozhodnutí. Návrh odůvodnila tím, že spatřuje ohrožení svých práv v případné změně majetkoprávních poměrů.
3. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen na svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
4. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí, splněny.
5. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – přípustné. Podle dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí pak bude možno vložit vlastnické právo k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce. Odklad právní moci napadeného rozhodnutí se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Nd 319/2017).
6. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se právní moc výroku I a vykonatelnost výroku II rozsudku odvolacího soudu odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu
5. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého (nyní zjevného) porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (nyní právního jednání) dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení (odvolání) daru (odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk). Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vyjadřujících se k aplikaci § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vysvětlil – a tyto závěry jsou aplikovatelné i v poměrech úpravy § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) – že v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice této právní normy, soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného ke dni doručení kvalifikované výzvy. Při splnění zákonných předpokladů pak podle § 630 obč. zák (nyní § 2072 o.
z.) nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu (jednání) dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě, je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze důvody pro odvolání daru precizovat v žalobě nebo v řízení před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000). Chování obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, je skutkovou okolností (která je předmětem dokazování); změní-li žalobce důvod pro vrácení daru, nejde o změnu právní kvalifikace uplatněného nároku, nýbrž o změnu žaloby, jíž se podle ustálené judikatury dovolacího soudu rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění, respektive i nadále navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003, případně rovněž usnesení téhož soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015, či ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024).
6. Odvolací soud se tedy citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, deklaroval-li výrokem svého rozhodnutí obnovu vlastnického práva žalobce k daru (v důsledku odstoupení od darovací smlouvy uzavřené dne 9. 2. 2016 pro nevděk obdarované), aniž (vycházeje ze žalobního petitu) ve výroku rozhodnutí identifikoval okamžik, ke kterému obnova vlastnictví nastala. Ustálená judikatura pak nevylučuje ani změnu uplatňovaných důvodů odvolání daru v průběhu soudního řízení; z procesního úkonu, jímž žalobce uplatnil další důvody odvolání daru (odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk ze dne 21. 9. 2021), přitom zjevně vyplývá, že jím žaloba nebyla zčásti vzata zpět – žalobce uvedeným způsobem toliko „rozšířil“ okruh důvodů, pro něž se domáhal odvolání daru.
7. Klade-li pak dovolatelka otázku, zda účinky odvolání daru nastanou i tehdy, dostalo-li se do sféry adresáta prostřednictvím soudu (coby součást procesního úkonu účastníka řízení), dlužno uvést, že podle § 41 odst. 3 o. s. ř. je hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu účinné také vůči ostatním účastníkům od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1992/2014, či ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 945/2002).
8. Táže-li se dovolatelka, zda plná moc opravňující advokáta k odvolání daru za klienta musí být předložena adresátu současně s uvedeným hmotněprávním jednáním, sluší se připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, která je ustálena v závěru, že plná moc nemusí být součástí písemného právního jednání, neboť takový požadavek nemá oporu v právních předpisech. Není vyžadováno, aby originál písemné plné moci byl třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložen; z jednání zmocněnce přitom vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která objektivně existuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 3/1996). Nemusí-li být plná moc předložena, tím spíše nemusí tvořit nedílnou součást smlouvy (právního jednání); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2335/2003, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014.
9. Předestírá-li dovolatelka otázku, zda v případě odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk dochází k obnově spoluvlastnického práva dárce k bytu nebo mu má být poskytnuta toliko peněžní náhrada daru, lze uvést, že podílový spoluvlastník je vlastníkem svého podílu (§ 1011 o. z.), jenž má ve smyslu § 1012, věty první o. z. a § 1123 o. z. právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 568/01, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1875/2007, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4212/2019). Z uvedeného je zřejmé, že spoluvlastnický podíl je předmětem právních vztahů; v případě odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk (§ 2072 o. z.) se tudíž (jak je vysvětleno již výše) práva dárce k darovanému spoluvlastnickému podílu obnovují.
10. Zpochybňuje-li pak dovolatelka správnost zjištění odvolacího soudu o jejím jednání zakládajícím důvody odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk, vytýkajíc rovněž, že nebyly zohledněny „fyzické a psychické“ útoky žalobce vůči dovolatelce či okolnost, že jí žalobce inkriminované jednání prominul, představuje její polemika evidentně kritiku závěrů skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. očividně usuzovat nelze. Kritizované skutkové závěry odvolacího soudu ostatně korespondují provedenému dokazování; skutková zjištění tohoto soudu tak evidentně nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání.
Konkluze odvolacího soudu o tom, že se dovolatelka dopustila jednání naplňujícího skutkovou podstatu odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk (§ 2072 o. z.), jestliže vystavovala společnou dceru účastníků řízení (nezletilou AAAAA) nezdravému psychickému tlaku, neoprávněně (bez souhlasu žalobce či rozhodnutí soudu) ji přestěhovala do zahraničí a bránila žalobci ve styku s ní, přitom odpovídají provedeným důkazům (viz zejména usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 6. 218, č. j. 10 P 20/2015-129, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.
9. 2018, č. j. 39 Co 254/2018-251, usnesení Okresního soudu Bratislava I ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 3P/124/2018, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 10. 2019, č. j. 10 P 20/2015-998, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, č. j. 39 Co 325/2019-1037, či zpráva organizace Pro Dialog, z. s. z asistovaného předání dne 13. 6. 2018).
11. Přípustnost dovolání nemohou konečně založit ani námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (k tomu dále srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3451/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Výtka dovolatelky, že soud neprovedl důkazy výpovědí označeného svědka a potvrzením potravinové intolerance nezletilé dcery, ostatně postrádá relevanci, jestliže již soud prvního stupně řádně vysvětlil, proč tyto důkazy nebylo namístě provést (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). K problematice neprovedených důkazů lze pak stručně odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
12. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce, který se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve výši 4 114 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 1. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu