28 Cdo 2622/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, PhD., v právní věci žalobkyně R. R. R., s.r.o., proti žalované S. L.,
s.r.o., zastoupené advokátem. o vyklizení nebytových prostor, vedené u
Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 110 C 124/2004, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.2.2006,
č.j. 42 Co 500/2005-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově dne
22.4.2004, domáhala se žalobkyně vyklizení nebytových prostor blíže popsaných v
petitu, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově jako soud prvního stupně rozsudkem
ze dne 27.5.2005, č.j. 110 C 124/2004-71, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce
vyšel ze zjištění, že si na základě nájemní smlouvy ze dne 11.11.1999 právní
předchůdce žalobkyně pronajala v domě č.p. 443 na H. t. v H. v přízemí nebytové
prostory o celkové výměře 74,40 m2, a to na dobu neurčitou. Vzal za prokázané,
že výše uvedenou smlouvou byla ujednána úhrada za nájem, služby, postihy a
další závazky smluvních stran. Dále vzal za prokázané, že dodatkem č. 5 ze dne
1.1.2002 byla zkrácena výpovědní lhůta ze tří na jeden měsíc. Z dodatků nájemní
smlouvy též zjistil, že místo podnikání žalované bylo vždy označeno v souladu s
obchodním rejstříkem, tj. O. – Z., Svazácká 2139/34 a žádná jiná adresa pro
doručování nebyla v dodatcích uvedena. Dále zjistil, že dne 27.1.2004 dala
žalobkyně žalované jednoměsíční výpověď, která byla uložena dne 30.1.2004 na
poště a nebyla žalovanou vyzvednuta, přičemž výpověď byla adresována do místa
sídla žalované. Věc posoudil ve smyslu § 3 odst. 1, 2, 3, § 10, § 12 zákona č.
116/1990 Sb. Zaujal názor, že ustanovení § 676 odst. 1, 2 o.z. se vztahují na
nájmy, které byly sjednány na dobu určitou, proto nelze dovodit, že by nájemní
poměr trval dále po dobu jednoho roku od uplynutí výpovědní lhůty. Vyslovil
závěr, že výpověď byla žalované doručena, a to uložením na poště dne 30.1.2004,
když se takto dostala do sféry vlivu žalované podle § 45 o.z. Dospěl k závěru,
že nájemní poměr mezi účastníky byl výpovědí ze dne 27.1.2004 platně ukončen.
Uzavřel, že pokud žalovaná stále nebytové prostory užívá, činí tak bez právního
důvodu a žalobkyně se právem domáhá vyklizení podle § 126 odst. 1 o.z.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
9.2.2006, č.j. 42 Co 500/2005-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho
právním závěrem o tom, že výpověď byla žalované řádně doručena, neboť se
dostala do dispoziční sféry žalované a žalovaná nabyla konkrétní možnost
seznámit se s obsahem projevu vůle. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že ustanovení § 676 o.z. dopadá na skončení nájmů sjednaných na dobu
určitou, přičemž ustanovení § 676 odst. 2 nelze vykládat odděleně, nýbrž musí
být aplikován v návaznosti na ustanovení § 676 odst. 1 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to do
všech částí výroku rozsudku odvolacího soudu. Tvrdila existenci dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241 a) odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., neboť řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ve směru k žalované nastaly hmotně
právní účinky výpovědi žalobkyně v důsledku pouhého uložení poštovní zásilky u
pošty. Namítala, že jí nebyla řádně doručena výpověď z nájmu nebytových
prostorů ze dne 27.1.2004. Dovozovala, že pro splnění předpokladu započetí běhu
výpovědní lhůty je bezpodmínečné doručení výpovědi druhé smluvní straně.
Poukazovala na skutečnost, že žalobkyně nesplnila základní předpoklad počátku
běhu výpovědní lhůty a následné možnosti skončení nájemního vztahu, neboť
nedoručila výpověď žalované do vlastních rukou. Podle dovolatelky neměl by být
rozdíl mezi doručováním výpovědi z nájmu bytu a výpovědi z nájmu nebytového
prostoru. Konstatovala, že nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorům trvá
dosud, proto žalobu na vyklizení předmětných prostor považovala za nedůvodnou.
Dále uvedla, že nadále řádně užívá předmětné nebytové prostory, za jejich
užívání platí smluvní nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s nájmem. Navrhla
proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení
a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu..
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), avšak jde o dovolání
nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož výpověď byla žalované řádně doručena, neboť
se dostala do dispoziční sféry žalované odpovídá interpretaci ustanovení § 45
odst. 1 o.z. Z něj plyne, že žalovaná tedy nabyla konkrétní možnost seznámit se
s obsahem projevu vůle žalobkyně. Obdobnou problematikou se zabýval i dovolací
soud ve svém rozhodnutí ze dne 29.6.2004, sp.zn. 28 Cdo 72/2004 a ze dne
16.3.2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004 s odůvodněním, že účinnost adresných
jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá,
že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry
jeho dispozice (§ 45 odst.1 o.z.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho
dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba
rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním
úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné
převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže
doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do
jeho poštovní schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o
uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní
příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát
skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně
příležitost tak učinit. Sluší se poznamenat, že názory o účincích doručení
písemného právního úkonu adresátovi hmotněprávního projevu vůle sdílí dovolací
soud s konstantní literární interpretací příslušných ustanovení občanského
zákoníku i s právní naukou, jak je patrno například z Komentáře k občanskému
zákoníku autorů Jehličky, Švestky, Škárové a kol., C. H. Beck 2001, 6. vydání,
str. 279, 285, 286, nebo z učebnice Občanské právo hmotné, svazek I., autoři
Knappová, Švestka a kol., ASPI 2002, str. 124, 125, 149.
Dovolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem odvolacího soudu pokud jde o
výklad plynoucí ze smyslu ustanovení § 676 odst. 1, 2 o.z. Odvolací soud nijak
nepochybil, když za situace, kdy nájem byl sjednán na dobu neurčitou a byl
ukončen výpovědí, vyslovil, že nelze vycházet z nevyvratitelné domněnky
obnovení smluvního vztahu a v posuzovaném případě tedy nemohlo dojít ke
konkludentnímu prodloužení nájemní smlouvy. Námitky uplatněné v dovolání proto
nelze považovat za důvodné.
Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s
ustálenou výkladovou praxí soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší
otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by
mělo po právní stránce zásadní význam.
Pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné
není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o
měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení
Nejvyššího soudu
z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura
č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod č. 4/2003 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro úplnost je nutné uvést, že odkaz dovolatelky na ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. je nepřípadný, neboť se jedná o nepřípustné dovolání.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit
z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2001. Dovolací soud proto
podle
§ 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání
odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm
uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k
podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu