Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soud ( s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, je neplatné, nebo že zde není ), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ). Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soud, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadnímu významu ( § 239 odst. 1 o.s.ř. ).Nevyhoví-li odvolacího soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( § 239 ost. 2 o.s.ř )
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soud v rozsahu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samém potvrzen.
Protože v dané věci dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ i b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. není přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá a dovolatel ani netvrdí, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v § 239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují ) a jde li zároveň o právní otázku zásadního právního významu.
V předeslaném směru však dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím majícím po právní stránce zásadní význam, a to proto, že podle rychle se vyvíjející judikatury v restitučních věcech se z posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.2000, 28 Cdo 1726/2000-93, stran právního posouzení oprávněné osoby dle § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. (jak byl také žalobci vymezen dovolací důvod ) podává, že při interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení je sice třeba vycházet z toho, že jde o ustanovení, které neupravuje tzv. restituční tituly, ale znaky oprávněných osob, a že v případě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. lhůty pro uplatnění nároků spadají do období nesvobody ( srov. § 8 zák. č. 128/1946 Sb. a datum 17.6.1949 ) a konečně z toho, že nelze přičíst k tíži restituentů, že po uplynutí 40- ti letého období nesvobody obtížně prokazují rozhodné skutečnosti týkající se vlastnictví, jehož všechny druhy a formy vyjma socialistického společenského vlastnictví byly systematicky destruovány ( viz zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu ) nicméně s tím, že pouhá existence nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nepostačuje, neboť je třeba, aby uplatnění nároku bylo podloženo alespoň minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že nárok byl uplatněn. Jinými slovy nečinnost podle poválečných restitučních předpisů nelze dohnat postupem podle zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže tedy žalobci učinili předmětem dovolacího řízení posouzení správnosti interpretace a aplikace § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. v případě, kdy nebylo ani tvrzeno, že nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. byl uplatněn respektive bylo tvrzeno, že nárok dle uvedených předpisů nebyl uplatněn a přesto mělo být žalobcům přiznáno postavení oprávněných osob dle § 3 zák. č. 87/1991 Sb. potom nezbývá než s odkazem na uvedené závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2000 sp.zn. 28 Cdo 1726/2000 uzavřít, že dovoláním nebylo napadeno rozhodnutí zásadního právního významu.
S uvedeného plyne, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné a proto bylo podle ustanovení § 243b odst. 4 věta první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř Nejvyšším soudem odmítnuto.
Pokud jde o náklady řízení rozhodl o nich dovolací soud podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o.s.ř. a vzhledem k tomu, že v dané věci jde o restituční řízení charakteristické posuzováním zcela specifických otázek, dovolací soud dle § 150 o.s.ř. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová