Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soud ( s výjimkou
rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, je neplatné, nebo
že zde není ), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( § 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. ). Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soud, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé,
jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadnímu významu ( § 239 odst. 1 o.s.ř. ).Nevyhoví-li
odvolacího soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( §
239 ost. 2 o.s.ř )
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soud v rozsahu, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samém potvrzen.
Protože v dané věci dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ i b/ a §
239 odst. 1 o.s.ř. není přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá a
dovolatel ani netvrdí, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou
z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání
založena jen při splnění předpokladů uvedených v § 239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují )
a jde li zároveň o právní otázku zásadního právního významu.
V předeslaném směru však dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu není rozhodnutím majícím po právní stránce zásadní význam, a
to proto, že podle rychle se vyvíjející judikatury v restitučních věcech se z
posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.2000, 28 Cdo
1726/2000-93, stran právního posouzení oprávněné osoby dle § 3 odst. 2 zák. č.
87/1991 Sb. (jak byl také žalobci vymezen dovolací důvod ) podává, že při
interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení je sice třeba vycházet z toho,
že jde o ustanovení, které neupravuje tzv. restituční tituly, ale znaky
oprávněných osob, a že v případě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a
zákona č. 128/1946 Sb. lhůty pro uplatnění nároků spadají do období
nesvobody ( srov. § 8 zák. č. 128/1946 Sb. a datum 17.6.1949 ) a konečně z
toho, že nelze přičíst k tíži restituentů, že po uplynutí 40- ti letého období
nesvobody obtížně prokazují rozhodné skutečnosti týkající se vlastnictví,
jehož všechny druhy a formy vyjma socialistického společenského vlastnictví
byly systematicky destruovány ( viz zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti
komunistického režimu ) nicméně s tím, že pouhá existence nároku podle dekretu
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nepostačuje, neboť
je třeba, aby uplatnění nároku bylo podloženo alespoň minimálními skutkovými
okolnostmi o tom, že nárok byl uplatněn. Jinými slovy nečinnost podle
poválečných restitučních předpisů nelze dohnat postupem podle zákona č.
87/1991 Sb. Jestliže tedy žalobci učinili předmětem dovolacího řízení
posouzení správnosti interpretace a aplikace § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. v
případě, kdy nebylo ani tvrzeno, že nárok dle dekretu prezidenta republiky č.
5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. byl uplatněn respektive bylo tvrzeno, že
nárok dle uvedených předpisů nebyl uplatněn a přesto mělo být žalobcům přiznáno
postavení oprávněných osob dle § 3 zák. č. 87/1991 Sb. potom nezbývá než s
odkazem na uvedené závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
24.8.2000 sp.zn. 28 Cdo 1726/2000 uzavřít, že dovoláním nebylo napadeno
rozhodnutí zásadního právního významu.
S uvedeného plyne, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není
dovolání přípustné a proto bylo podle ustanovení § 243b odst. 4 věta první a §
218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř Nejvyšším soudem odmítnuto.
Pokud jde o náklady řízení rozhodl o nich dovolací soud podle § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 o.s.ř. a vzhledem k tomu, že v dané věci jde o
restituční řízení charakteristické posuzováním zcela specifických otázek,
dovolací soud dle § 150 o.s.ř. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová