28 Cdo 2669/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. České republiky,
zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. O. s. K. S., zastoupené
advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech
pod sp. zn. 6 C 336/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 27. března 2006, č. j. 24 Co 452/2005-153, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 6.039,- Kč, k rukám advokáta.
Odvolací soud změnil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení
vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve výroku rozhodnutí. Dle názoru
odvolacího soudu se evidencí stanov odborové organizace u Ministerstva vnitra
stávají tyto stanovy závaznými a závazně také upravují otázky, které zákon č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„zákon č. 83/1990 Sb.“) stanovám svěřuje; stanovy tudíž nemají povahu soukromé
listiny. Pokud jsou v ustanovení § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb.
obsažena ustanovení o organizačních jednotkách, vyplývá z toho jednoznačně, že
právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení jednotek této
struktury, včetně jejich právní subjektivity. Stanovy žalobce rozlišují toliko
dva způsoby zániku základních organizací jakožto organizačních jednotek
žalobce, a to jednak zánik organizační jednotky transformací do jiné
organizační jednotky v rámci žalobce a jednak zánik organizační jednotky bez
transformace, kdy se jejím právním nástupcem podle stanov stává žalobce sám.
Pokud tedy byla organizační jednotka v rámci struktury žalobce rozhodnutím
členské schůze ze dne 4. června 2003 zrušena a její členové poté založili
žalovanou jakožto novou organizační jednotku registrovanou u jiného odborového
svazu, musela původní organizační jednotka zaniknout bez transformace a její
veškerý majetek – včetně sporných nemovitostí – přešel na právního nástupce,
kterým je žalobce. Odvolací soud také poukázal na relevantní judikaturu
dovolacího a Ústavního soudu.
Žalovaná namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. S
poukazem na genezi nástupnictví odborových svazů vzniklých na platformě
Revolučního odborového hnutí uvádí, že původní stanovy žalobce přijaté v roce
1990 výslovně uznávaly vlastnické právo základních organizací k tomu majetku,
se kterým tyto hospodařily dle zásad přijatých členskou schůzí. Postupem však
docházelo k úpravám stanov žalobce tak, že bylo postavení základních organizací
oslabováno a možnost dispozice s jejich vlastním majetkem omezována. Je proto
toho názoru, že obsah stanov nemůže být v rozporu se zákonem a ani ústavními
principy České republiky. Uplatnění práva svobodně se sdružovat nemůže mít za
následek ztrátu vlastnického práva, ať již je úprava stanov žalobce jakákoliv,
neboť by se jednalo o vyvlastnění, které je však možné jen výjimečně a pouze za
podmínek stanovených zákonem. Rozhodla-li se žalovaná svobodně stát se
organizační jednotkou jiného odborového svazu, pak nemohla pozbýt vlastnické
právo k nemovitostem, neboť obsah stanov nemůže být nabývacím titulem ke vzniku
vlastnického práva žalobce.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že dovolací tvrzení pokládá za čistě účelová a
zkreslující. Odborové organizace v rámci Odborového svazu neměly nikdy
vlastnické právo k nemovitostem (jednalo se o právo hospodaření), navíc po roce
1990 musel veškerá nakládání s majetkem odsouhlasit Odborový svaz s tím, že
podle stanov při ukončení členství tento majetek přechází zpět na Odborový
svaz. Aby nedocházelo k zcizování majetku, přistoupil žalobce v roce 1991 k
omezení možnosti nakládat s majetkem. Závěrem žalobce zdůraznil, že žalovaná
nikdy jí namítanou rozpornost stanov s právními předpisy žádným ze zákonných
způsobů neuplatnila. Žalobce proto považuje rozsudek odvolacího soudu za zcela
správný.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§
237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř.
namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatelka
obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu pojící se k povaze stanov
Odborového svazu ve vztahu k majetku zanikající organizační jednotky - odborové
organizace.
Jak poukázal odvolací soud, otázkou případného majetkového vypořádání
vystupující organizační jednotky sdružení se dovolací soud již vypořádal ve
svém rozsudku ze dne 26. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 8/2002, pod poř. č. 142. Dovolací soud zde
připomněl, že zákon č. 83/1990 Sb. neupravuje způsob vzniku nového občanského
sdružení na personální či majetkové základně, již představuje dosavadní
organizační jednotka sdružení stávajícího (ať již s odvozenou právní
subjektivitou podle jeho § 6 odst. 2 písm. e/ nebo bez ní). Zároveň však
zdůraznil, že členům původního sdružení (organizační jednotky) nic nebrání z
dosavadního sdružení vystoupit, a majetkové vztahy mezi nimi a původním
sdružením upravit dohodou, přičemž jen stanovy původního sdružení mohou tyto
otázky regulovat, zejména pak úpravou samotného majetkového vypořádání.
Stran namítané neústavnosti obsahu stanov dovolací soud považuje za případný
také poukaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 1998,
sp. zn. III. ÚS 195/1998, který dovodil, že registrací stanov příslušného
sdružení se tyto stávají závaznými a závazně upravují otázky, které byly úpravě
stanovami svěřeny. Stanovy nemají tudíž povahu soukromé listiny, ale jsou
závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u
zákona, jehož obsah musí být prokázán, avšak předmětné otázky jsou v nich
závazně upraveny.
Jestliže tedy v ustanovení § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. je
stanoveno, že ve stanovách jsou obsažena ustanovení o organizačních jednotkách,
pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, vyplývá z toho zcela
jednoznačně, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení
jednotlivých jednotek této struktury včetně jejich právní subjektivity. Stejně
tak platí, že jestliže dle ustanovení § 6 odst. 2 písm. f) zákona č. 83/1990
Sb. obsahují registrované stanovy obligatorně zásady hospodaření občanského
sdružení (Odborového svazu), pak tyto zásady jsou závazné nejen pro sdružení
samotné, ale také - z povahy věci - i pro každou organizační jednotku tohoto
sdružení. Odvolací soud proto správně uzavřel, že pokud (dle článku 12 odst. 3
a 36 odst. 5 platně registrovaných stanov žalobce) došlo k zániku odborové
organizace bez transformace do jiné odborové organizace žalobce (což žádná ze
stran nikterak nerozporuje), pak majetek zanikající odborové organizace
přechází na Odborový svaz a vlastníkem sporných nemovitostí se stává žalobce
sám.
Vznáší-li dovolatelka námitku faktického vyvlastnění sporných nemovitostí, pak
přehlíží, že zákon č. 83/1990 Sb. přiznává každému členu občanského sdružení
(odborů) právo na soudní ochranu, považuje-li tento člen rozhodnutí některého z
jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za
nezákonné nebo odporující stanovám. Za této situace se mohli členové žalované v
zákonných lhůtách domáhat soudního určení, zda bylo rozhodnutí – v daném
případě změna stanov v otázce vlastnictví majetku mající doposud svědčit
jednotlivým základním organizacím – v souladu se zákonem (stanovami) či
nikoliv. Pokud ze strany žalované, resp. její členské základny, nebyla tato
možnost využita, nelze dodatečně otázku vypořádání vlastnického práva mezi
Odborovým svazem a jeho vystoupivší organizační jednotkou touto cestou jakkoliv
otevírat.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se tedy
dovolatelce právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalované jako nedůvodné
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – Čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. – Čl. II.), a dále v částce odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z
náhrad odvézt podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o.s.ř.) ve výši 964,- Kč, celkem tedy ve výši 6.039,- Kč. Žalovaná je
povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. František I š t v á n e k ,
v. r.
předseda senátu