28 Cdo 2670/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Židovská obec Brno, se sídlem v Brně,
tř. Kpt. Jaroše 1922/3, zastoupena JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované: Česká republika – Krajské ředitelství
policie Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Kounicova 24, o uzavření
smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k pozemkům, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 47 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti výroku III.
rozsudku odvolacího soudu a dovolání žalované proti výroku II. téhož rozsudku
ze dne 31. 5. 2012, č. j. 26 Co 444/2010-382, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu se zamítá.
II. Dovolání žalované proti výroku II. rozsudku téhož soudu se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byla ve výroku II. potvrzena část výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010, č. j. 47 C 31/2008-241, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2010, č. j. 47 C
31/2008-249, kterou byla žalovaná zavázána uzavřít s žalobkyní smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnictví k „částem zemského povrchu“ – nově vytvořeným
pozemkům v obci Brno, katastrálním území P., v geometrickém plánu vyhotoveném
G.K.S. spol. s r. o. pod č. 1290-117/2011, ověřeném Ing. P. V. dne 7. 11. 2011,
označeným čísly 933/25, 933/26, 937/3, 937/4, 937/6, 940/13 a k pozemkům p. č. 938, o. č. 941, p. č. 942, zapsaným v katastru nemovitostí pro katastrální
území P. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byl zčásti změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud zamítl žalobu o uzavření smlouvy o
bezúplatném převodu vlastnictví ve prospěch žalobkyně k pozemkům v obci Brno a
katastrálním území P., v geometrickém plánu vyhotoveném G.K.S. spol. s r. o. pod č. 1290-117/2011, ověřeném Ing. P. V. dne 7. 11. 2011, označeným čísly
940/2, 940/3, 940/16, 940/17, 940/18. Ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu
bylo rozhodnuto o zrušení části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a o
zastavení řízení o uzavření dohody o bezúplatném převodu vlastnictví ve
prospěch žalobkyně k nově vytvořeným pozemkům v katastrálním území P., v
geometrickém plánu vyhotoveném G.K.S. spol. s r. o. pod č. 1290-117/2011,
ověřeném Ing. P. V. dne 7. 11. 2011, označeným čísly 933/6, 937/5, 940/1,
940/6, 940/14, 940/15. Ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok
II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované se ukládá povinnost zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8.525,- Kč. Ve výroku V. rozsudku
odvolacího soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice –
Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 950,- Kč. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované
uložena povinnost uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k některým
pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 345, pro obec Brno a kat. úz. P. Předmětné pozemky byly ve vlastnictví žalobkyně do doby, než jí byly v
rozhodném období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 (zákon č. 212/2000 Sb., o
zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem) odňaty. V roce
1948 došlo k obnovení vlastnického práva spolku Židovský dům v Brně k
nemovitostem, které dříve vlastnil, a to v důsledku prohlášení neplatnosti
příslušného právního jednání za okupace (viz dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb.). Dne 13. 12. 1950 (dodatek ke kupní smlouvě, vztahující se k zaplacení kupní
ceny, byl sepsán dne 29. 1. 1951) byla mezi spolkem Židovský dům v Brně (jako
prodávajícím) a Československým státem (jako kupujícím) uzavřena kupní smlouva
o převodu pozemků a budovy zapsaných v katastru nemovitosti na někdejším LV č. 345. Převod pozemků byl učiněn za účelem vybudování tělovýchovného a
výcvikového střediska.
Předmětem prodeje byly pozemky a budova, přičemž kupní
cena byla stanovena na 520.000,- Kč (300.000,- Kč za pozemky a 220.000,- Kč za
budovu). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co Nejvyšší soud zrušil rozsudkem
ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3906/2007, předchozí rozhodnutí odvolací
instance (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2007, č. j. 26 Co
721/2006-98, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 3. 8. 2007, č. j. 26 Co 721/2006-105) i rozsudek soudu prvního stupně jemu předcházející
(rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2006, č. j. 47 C 269/2004-76) a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se v nyní
posuzovaném řízení cítil vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve
výše označeném rozsudku. Soud prvního stupně tedy věc posoudil opětovně s tím, že prejudikoval právní
závěr, zda předmětné pozemky vyhovují podmínkám § 1 odst. 1 zákona č. 212/2000
Sb. Dospěl k tomu, že všechny pozemky lze bezúplatně převést, jelikož na žádném
z nich nestojí neodstranitelná stavba - a námitku, že na pozemcích jsou
tenisové kurty, hřiště, objekt zásahové jednotky a komunikace, které žalovaná
potřebuje nezbytně k plnění svých funkcí, soud jako důvodnou neshledal. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil, částečně
zrušil a řízení v této části zastavil, a ve zbylé části jej změnil (viz shora). Odkázal přitom rovněž na zmiňovaný rozsudek nejvyšší instance a neztotožnil se
s názorem strany žalované, podle níž vyhovění žalobě a převodu pozemků brání
závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení sp. zn. 28 Cdo 5405/2008. Ke
zrušení části rozsudku soudu prvního stupně a následnému zastavení řízení vedlo
odvolací soud částečné zpětvzetí žaloby, které žalobkyně učinila v návaznosti
na důkazy provedené zpracovaným znaleckým posudkem (geometrickým plánem),
upřesňujícím vyznačení pozemků (některé nebyly v rozhodné době ve vlastnictví
právního předchůdce žalobkyně). Soudem ustanovený znalec dospěl totiž k závěru,
že ne všechny nárokované pozemky se kryjí s pozemky zapsanými na LV č. 626 pro
kat. úz. S. B. – V., tedy s pozemky dříve ve vlastnictví spolku Židovský dům
Brno. Ke změně části rozsudku soudu prvního stupně vedly odvolací soud
následující závěry: Nebylo možné pozemek parc. č. 940/3 hodnotit jako
nezastavěný, protože je na něm umístěn objekt (tzv. likusák) – montovaná stavba
umístěná na podestě – podezdívce. Nadto je objekt užíván jako ubytovna zásahové
jednotky, tedy jde o objekt se zvláštním režimem; z tohoto důvodu je budova
obehnána plotem, který odděluje od okolního prostoru nejen tuto stavbu, ale
také plochu pozemků označených čísly 940/2, 940/16, 940/17, 940/18. Plocha
těchto pozemků vytváří spolu s touto stavbou (zast. plocha p. č. 940/3) a
stavbou sousední (p. č. 940/4) jeden funkční celek, sloužící žalované k plnění
jejích úkolů. K potvrzení části rozsudku soudu prvního stupně vedl odvolací
soud závěr, že pozemky byly právnímu předchůdci žalobkyně odňaty v rozhodné
restituční době a v době účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. byly a dosud jsou ve
vlastnictví státu.
Odvolací soud též dovodil, že není možné uzavřít, že by bylo
převodem určených pozemků na žalobkyni znemožněno užívání dalších pozemků ve
sportovním areálu, byť by bylo nutné provést jisté, nikoliv však zásadní
úpravy. Podle soudu zbylé nemovitosti v areálu vytváří dostatečné zázemí k
tomu, aby mohl jako doposud sloužit k plnění těch jeho funkcí, které jsou
nezbytné k plnění úkolů policie.
Proti rozsudku podaly dovolání jak žalobkyně, tak i žalovaná, každá ve vztahu k
jinému výroku rozsudku.
Žalobkyně podala prostřednictvím právního zástupce dovolání proti výroku III.
rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost odvozovala z diformity rozsudků
soudu prvního stupně a soudu odvolacího (v předmětné části) a jako důvod uvedla
nesprávné právní posouzení věci. Brojila zejména proti posouzení objektu tzv. likusáku jako stavby trvalého charakteru, směřovala tedy k vyhovění žalobě v
celém zbylém rozsahu a navrhla v této fázi řízení zrušení výroku III. rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná podala dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Jeho
přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a
jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V textu
dovolání poukazovala zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
5405/2008 a jeho údajnou odlišnost od rozsudku téhož soudu sp. zn. 28 Cdo
3906/2007, tedy rozsudku v této věci bezprostředně zavazujícího soudy právním
názorem nejvyšší instance. Upozornila též na skutečnost, že stát pozemky nabyl
na základě kupní smlouvy a proto se na ně nemůže vztahovat zákon č. 212/2000
Sb., když navíc právní předchůdce žalobkyně pozemky po jejich odnětí znovu v
roce 1948 nabyl bezplatně zpět, čímž došlo k napravení dříve vzniklé křivdy. Jako otázku zásadního právního významu označila, zda se lze postupem podle
zákona č. 212/2000 Sb. domáhat nápravy majetkových křivd způsobených
holocaustem, jestliže nemovitosti byly vlastníku po skončení druhé světové
války vráceny, následně byly úplatně převedeny na stát a tento převod nebyl
posouzen jako neplatný. Dovolatelka navrhla zrušení příslušné části výroku
napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalované se následně vyjádřila žalobkyně, která navrhla dovolání
žalované zamítnout. Nejvyšší soud zjistil, že jak žalobkyně, tak i žalovaná podaly dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
dovozovala žalobkyně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; žalovaná
dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Jako dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti
dovolání, byl shodně žalobkyní i žalovanou uplatněn důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tedy tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do
31. 12. 2012) je dána v případě, kdy rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně
rozsudku soudu prvního stupně. V projednávané věci je tak dána přípustnost
dovolání žalobkyně, jelikož odvolací soud ve výroku III. rozsudku změnil
příslušnou část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do
31. 12. 2012) je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím
soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem
odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve
věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Dovolací soud zde shledal
přípustnost dovolání žalované, neboť jí vymezená právní otázka dosud nebyla v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v dosud zjištěných skutkových a následně i
právních souvislostech řešena.
II. Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) zákona č. 212/2000 Sb., ke
zmírnění některých majetkových křivd, které v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 utrpěly židovské obce, nadace a spolky odnětím jejich majetku v
důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za
neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946
Sb., převedou se bezúplatně do vlastnictví Federace židovských obcí v České
republice nebo do vlastnictví židovských obcí v České republice věci ve
vlastnictví státu ke dni účinnosti tohoto zákona, které před těmito převody
nebo přechody prohlášenými za neplatné vlastnily židovské obce, nadace a
spolky, nejde-li o pozemek, který je zastavěn stavbou, na kterou se vztahuje
ustanovení písmene b) tamtéž, nebo s ní tvoří jeden funkční celek. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., Federace
židovských obcí v České republice do 30. června 2002 předloží vládě seznam věcí
podle § 1 odst. 1 téhož zákona, ve kterém určí, komu mají být předmětné věci
bezúplatně převedeny. Podle odst. 2 tamtéž vláda nařízením určí věci uvedené v
§ 1 téhož zákona, které budou bezúplatně převedeny podle odstavce 1, a stanoví
postup při jejich převodu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo
5405/2008, jestliže nemovitosti, které byly v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 odňaty židovské obci, jí byly bezprostředně po tomto období vráceny, pak
ustanovení § 1 a násl. zákona č. 212/2000 Sb. nebylo možné za daných skutkových
okolností aplikovat. Bylo nutno vzít v úvahu, že následně, byť v době nesvobody
(v roce 1957), došlo k úplatnému převodu těchto nemovitostí židovskou obcí na
stát. Podle nyní zavazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3906/2007, jsou-li splněny předpoklady pro zmírnění křivd
způsobených holocaustem za podmínek uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 212/2000
Sb., lze soudem uložit povinnost vydat věc, a to aniž by tato věc byla
individualizována ve vládním nařízení vydaném dle § 2 odst. 2 citovaného zákona. Odvolací instance si správně vyložila právní závěry rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Dovodila
v intencích těchto závěrů, že nárok na bezúplatný převod věcí dříve ve
vlastnictví židovské obce podle § 1 odst. 1 citovaného zákona může být dán bez
ohledu na případnou nečinnost vlády (ve vládním nařízení nejsou nemovitosti
uvedeny) a dokonce – i s tím lze souhlasit – také bez ohledu na skutečnost, že
Federace židovských obcí v ČR věci nezahrnula do seznamu podle § 2 odst. 1
zákona. Opačný výklad by žalujícímu členskému subjektu židovského náboženského
sdružení odepíral právo na soudní ochranu. V zákoně č. 212/2000 Sb.
se sice
upravuje postup, jehož prostřednictvím má být dosaženo jeho účelu, tedy
částečného zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, to
však nevylučuje, aby byl oprávněnou osobou též přímo (bez použití tohoto
postupu) uplatněn nárok na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k
věcem, u nichž jsou splněny podmínky restituce podle § 1 citovaného zákona;
přisvědčuje tomu i § 5 zákona č. 212/2000 Sb., podle něhož spory vzniklé při
aplikaci zákona rozhodují soudy. Je třeba podotknout, že v postupně vydaných čtyřech vládních
nařízeních, jimiž byla realizována metoda zvolená ustanovením § 2 zákona č. 212/2000 Sb., nejsou předmětné nemovitosti uvedeny (šlo o vládní nařízení č. 335/2001 Sb., č. 152/2002 Sb., č. 184/2003 Sb. a č. 123/2004 Sb.). Odvolací soud přesvědčivě dovodil, proč nevyhověl návrhu bezplatně
smluvně vydat (v rámci služebního a sportovního areálu policie) ubytovnu
zásahové jednotky včetně přilehlých pozemků (ohrazeno plotem), dále konstrukci
pro nácvik práce ve výškách, hřiště na kopanou a s nimi bezprostředně sousedící
plochy. Všechny tyto věci lze oprávněně zahrnout mezi takové, které Česká
republika nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí vyplývajících z právních
předpisů a k plnění těchto funkcí nelze využít věci jiné (§ 1 odst. 1 písm. b/
zákona č. 212/2000 Sb.). Stran těchto věcí byla žaloba po právu zamítnuta, jak
se podrobněji podává ve výroku III. odvolací instance, a dovolání žalobkyně
nemohlo uspět. Naproti tomu ostatní věci, resp. pozemky – tenisové kurty, antuková
hřiště pro kolektivní sporty, přilehlé travnaté plochy a zpevněné pozemky
(průjezdní komunikace, parkoviště) – nepovažoval odvolací soud za takové
nemovitosti, jejichž vydáním žalobkyni by došlo k „narušení celistvosti
sportovního areálu“ a které by byly vzhledem ke svému účelovému určení nezbytné
k plnění funkcí státu podle ustanovení citovaného v předchozím odstavci. Zjevně
též přihlížeje ke znaleckému posudku (geometrickému plánu) soudního znalce Ing. V., jenž zohledňoval alespoň relativní celistvost a využitelnost „rozdělených“
částí areálu, dovodil odvolací soud potencialitu vydání (uzavření smlouvy o
bezplatném převodu) těchto nemovitostí straně žalující, jak posléze uzavřel ve
svém potvrzujícím výroku II. Dlužno však dodat, že právní posouzení věci, jak vyplývá i z právní
otázky položené žalovanou, není bez obtíží. Zákon č. 212/2000 Sb. totiž stanoví
hmotněprávní podmínky pro vydání předmětných nemovitostí v § 1 bez toho, že by
vzal v úvahu mezidobí od roku 1945 do současnosti či (přesněji) restituční
rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stručně řečeno, věci odňaté
židovským subjektům od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, které zůstaly do účinnosti
zákona č. 212/2000 Sb. ve vlastnictví státu, by měly být vydány. Nelze však
obejít, že primárním účelem citovaného zákona je „zmírnění některých
majetkových křivd způsobených holocaustem“. Vzato striktně, byla křivda
způsobená holocaustem napravena – ohledně předmětných nemovitostí – již
bezprostředně po roce 1945 jejich vrácením židovské obci (text § 1 zákona č. 212/2000 Sb.
ab initio byl již tehdy realizován, naplněn). Při restriktivním
výkladu zákona by tedy mohla být žaloba již z tohoto důvodu zamítnuta. Nejvyšší instance však již v předchozím zrušujícím rozsudku sp. zn. 28
Cdo 3906/2007 naznačila (tehdy bez bližšího rozvinutí svých tezí), že její
výklad bude opačný. Je nutné výrazně akcentovat, že podstatná část židovského
majetku prošla v poválečném období procesem obdobným tomu, který proběhl v nyní
posuzované věci. Nemovitosti byly fakticky či jen formálně navráceny židovským
subjektům podle presidentských dekretů a tehdejších zákonů (dekret č. 5/1945
Sb., zákon č. 128/1946 Sb.), aby poté po nastolení komunistického režimu, tedy
po 25. 2. 1948, došlo k jejich odnětí nebo drtivě převažující měrou vynuceným
převodům na stát. Při respektu k těmto okolnostem se Nejvyšší soud přiklání k
interpretační extenzi posouzení vzniklé situace: je v souladu s výše zmíněným
primárním účelem zákona – zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem -,
aby byly do působnosti zákona č. 212/2000 Sb. zahrnuty též nemovitosti, jež
sice byly židovským subjektům navráceny po roce 1945, ale poté jim byly v
rozhodném restitučním období tehdejším režimem protiprávně (v tísni, za nápadně
nevýhodných podmínek) odňaty. Takto popsaný výklad je z metodologického
hlediska dotvářením práva, resp. vyplněním mezery v právu, a to mezery nikoli
pravé (její existence by bránila aplikaci zákona), ale mezery nepravé
(teleologické). Odpověď na právně relevantní otázku (otázku položenou žalovanou
jako dovolatelkou) bylo třeba hledat praeter verba legis a nalézt takovou
odpověď, jež by nebyla v rozporu s principy účelnosti, rovnosti subjektů práva
a bezrozpornosti právního řádu (podrobněji srov. Melzer, F. Metodologie
nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 225 –
227). Premisu protiprávního odnětí věci skutkový i právní stav v nyní
posuzovaném případě naplňuje. Jak již shora ad I. popsáno, došlo dne 13. 12. 1950 k převodu předmětných nemovitostí na stát za kupní cenu 520.000,- Kč. Tento převod byl realizován v období, v němž po vydání zákona č. 218/1949 Sb.,
o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, byl zaveden
státní dozor nad církvemi a české církve a náboženské společnosti byly
vystaveny obecnému stavu bezpráví či přinejmenším tísně. Tento závěr můžeme
označit za notorietu (blíže srov. popis vzniklého stavu v publikaci Bobek, M.,
Molek, P., Šimíček, V. /eds./ Komunistické právo v Československu. Kapitoly z
dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, 2009, zejména str. 783 – 787, 797
– 799; kapitolu o právních poměrech církví zpracoval P. Jäger). Pokud jde o
výši kupní ceny, je nutné vzít v úvahu, že brzy po převodu nemovitostí na stát
došlo zákonem č. 41/1953 Sb. a prováděcími předpisy k československé měnové
reformě, která znamenala krajně nevýhodné peněžní přepočty (u vkladů u
peněžních ústavů nad 50.000,- Kč v poměru 30:1, výtěžek z převodu nemovitostí
se tak snížil na částku těsně nad 17.000,- Kč).
Odhlédneme-li od skutečnosti,
že při standardních poměrech svobody vyznání by židovská obec (spolek)
nemovitosti tehdejšího areálu M. v B.-P. zjevně nepřeváděla, lze tento převod i
v důsledku posledně popsaných finančních „okolností“ (kupní cenu bylo
přinejmenším obtížné využít, resp. zhodnotit) oprávněně charakterizovat jako
odnětí nemovitostí za protiprávního stavu tehdejším komunistickým režimem. Tento závěr, doplňující předchozí závěry nejvyšší instance i nynější
přezkoumávané závěry odvolacího soudu, vedl k výroku II. odvolacího soudu;
právní otázku formulovanou dovolatelem – žalovanou nelze zodpovědět v její
prospěch, a proto bylo i její dovolání zamítnuto. Sluší se dodat ještě dvojí argument. Za prvé, závazné právní závěry
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 nelze klást do kontradikce s
usnesením téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 5405/2008, jak se zčásti v rámci
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu děje. Nejde jen o odlišné skutkové
okolnosti obou případů samy o sobě; konkrétněji je třeba zdůraznit, že dovolací
soud v druhé označené věci (ústavní stížnost v ní později podaná byla pod sp. zn. III. ÚS 2629/2009 odmítnuta) přijal skutková zjištění nižších instancí,
podle nichž došlo k prodeji domu se zahradou židovskou obcí státu v roce 1957
nikoli v tísni a za adekvátní kupní cenu 313.200,- Kč. Nedošlo tedy k
protiprávnímu postupu ve „druhém“ (totalitním) rozhodném období, na rozdíl od
nyní posuzované věci. A za druhé – jako obiter dictum je možné připustit, že v
alternativní a restriktivní podobě výkladu (křivda způsobená holocaustem
napravena) by nedošlo k zaplnění nepravé mezery v zákoně interpretací
dovolacího soudu, ale věc by již spadala pod působnost zákona č. 428/2012 Sb.,
o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi). Řešil-li tedy dovolací soud dovoláními nastolené právní aspekty
věci již nyní, „předešel“ tak do jisté míry problematiku, jež bude předmětem
rozhodování dle posledně citované zákonné úpravy. Ze všech uvedených důvodů byla výroky I., II. rozsudku Nejvyššího soudu
dovolání obou dovolatelek zamítnuta (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ve znění před aplikací zákona č. 404/2012 Sb.), neboť odvolací soud rozhodl
věcně správně, nepochybil spolu se soudem prvního stupně ani po procesní
stránce (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci) nebyl naplněn. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první a §
224 odst. 1 dosavadního textu o. s. ř.; žádné z dovolání nebylo úspěšné,
nenáleží tedy ani jednomu z účastníků náhrada nákladů tohoto řízení. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.