28 Cdo 2692/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti
žalované M. Š., o 10.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 12 C 6/2002, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2006, č.
j. 11 Co 473/2006-240, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2006, č.
j. 11 Co 473/2006- 40 a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky
ve Valašském Meziříčí, ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 C 6/2002-218, se zrušují
a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně, pobočce ve Valašském Meziříčí k
dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto
podání žalobce, jímž se domáhal vůči žalované zaplacení částky 10.000,- Kč s
příslušenstvím. Podstatou odvolacího řízení se stalo posouzení otázky, zda je
tato část žaloby schopna projednání či nikoliv. V souzené věci požaduje žalobce
částku 10.000,- Kč s příslušenstvím za užívání zařízení restaurace. Toto
zařízení však nespecifikoval dostatečně určitě tak, aby bylo možno vyčíslit
hodnotu rovnající se částce, o kterou se měla žalovaná obohatit. Žalobce ničím
neodůvodnil výši žalované částky, neuvedl k tomu ani žádné skutečnosti a
neoznačil období, za které částku 10.000,- Kč požaduje. V žalobě tak nejsou
vylíčeny rozhodující skutečnosti tak, aby bylo možno pokračovat v řízení a o
této části žaloby rozhodnout. Přestože byl žalobce náležitě poučen, uvedené
vady žaloby neodstranil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, které bylo následně doplněno
podáním sepsaným advokátem. V něm se uvádí, že žalobce nesouhlasí s postupem
soudu obou stupňů zejména v tom, že mu soudy neustanovily právního zástupce,
ačkoliv o něj několikráte žádal a ačkoliv mu tím byla odepřena možnost
dostatečně hájit svá práva a oprávněné zájmy. Taktéž výzvy a poučení adresované
žalobci v předmětném řízení nejsou formulovány dostatečně srozumitelně a
jednoduše tak, aby byl žalobce schopen na ně adekvátním způsobem reagovat.
Pokud i přesto nebyl žalobci ustanoven advokát, jedná se o odepření
spravedlnosti. Ze strany soudu byla nedostatečně plněna jeho poučovací
povinnost. V řízení před soudem prvního stupně taktéž byly splněny podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání, k čemuž ale soud prvního stupně nepřikročil.
Napadeným rozhodnutím bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces a
taktéž nebyla dostatečně splněna poučovací povinnost dle § 5 o. s. ř. okresním
soudem. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se proto zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Podle ust. § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V souzeném
sporu je tedy dovolání přípustné dle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť
napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí
návrhu (žaloby).
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto ohledu dovolatel podává námitky, jež naplňují zcela zřejmě jediný
dovolací důvod, a to že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatel
pak konkrétně namítá, že v průběhu řízení mu nebyl ustanoven právní zástupce,
ačkoliv o to žádal a ačkoliv soud sám měl dovodit, že dovolatel není sám
schopen v rámci řízení hájit svá práva a oprávněné zájmy. Namítá též
nedostatečnost v poučovací povinnosti soudů obou stupňů, když poučení i výzvy
označuje za formulačně nesrozumitelné a komplikované, přičemž nebylo
přihlédnuto k tomu, že dovolatel nebyl v řízení právně zastoupen.
Tyto námitky dle dovolacího soudu nejsou důvodné, avšak dovolací soud přesto
sdílí pochybnosti dovolatele o správnosti postupu jak soudu prvního stupně, tak
i soudu odvolacího, i když z poněkud jiných důvodů, něž z těch, které jsou v
dovolání uplatněny. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu i z těchto jiných
důvodů umožňuje dovolacímu soudu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. Pochybení v
postupu odvolacího soudu spatřuje soud dovolací zejména ve výkladu ustanovení §
79 odst. 1 o. s. ř., konkrétně pak v tom, co je třeba rozumět pod pojmem
„rozhodující skutečnosti“, které má žalobce ve svém návrhu uvést, aby žaloba
byla projednatelná a v řízení mohlo být pokračováno. Odvolací soud sice správně
uvádí, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje zcela nutné k tomu, aby
bylo zřetelné, o čem a na jakém podkladě se má rozhodnout, avšak dále se již
odchyluje od ustáleného výkladu tohoto pojmu rozvedeného zejména v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu. Zákon v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. totiž
nepožaduje po žalobci, aby v žalobě uvedl všechny pro případ rozhodující
skutečnosti, ale aby „pouze“ vylíčil takové subjektové, časové a místní
okolnosti, které umožní určitou jejich identifikaci a podřazení skutkovým
podstatám základních (hmotně právních) právních institutů a pojmů (viz. podobně
i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002,
publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209, ročník 2002). V žalobě
tedy nemusí být uvedeny všechny skutečnosti tak, aby soud měl dostatek
informací o tom, jak má daný spor věcně posoudit, nýbrž postačuje, aby si z
těchto informací mohl učinit představu, o čem bude v daném sporu rozhodovat
(podobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon
154/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 154, ročník 1998). Není
tedy správný postup soudu – uplatněný i v právě souzeném sporu – dle ustanovení
§ 43 odst. 1 o. s. ř. i tam, kde žalobce z hlediska možného věcného posouzení
uplatněného žalobního návrhu nevylíčí všechny pro potřeby právního posouzení
významné skutkové okolnosti. V takovém případě přichází do úvahy spíše otázka
unesení břemene tvrzení na straně žalobce a v tomto smyslu náležité poučení
soudem, nikoliv však vyzývání žalující strany k doplnění žalobního návrhu. V
souzeném sporu splňuje dle názoru dovolacího soudu žaloba (ve znění svých
doplnění) všechny zákonem vyžadované náležitosti k tomu, aby mohla být soudem
jako řádná přijata a v řízení mohlo být v dané věci pokračováno. Soud odvolací
nemá pravdu ani v tom, že žalobce ničím neodůvodnil výši žalované částky a že
neoznačil období, za kterou částku 10.000,- Kč požaduje. Tyto skutečnosti
žalobce uvádí ve své žalobě a v jejím doplnění na č. l. 10, 13, atd. Dle názoru
dovolacího soudu tak nebyly dány zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby soudem
prvního stupně a následně pro potvrzení tohoto rozhodnutí soudem odvolacím.
Soud dovolací tedy považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné a podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí zrušeno, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, vrací se věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně je pak ve
smyslu § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými
názory soudu dovolacího. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. František I š t
v á n e k
předseda senátu