28 Cdo 2699/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce statutárního města Karlovy Vary, IČO: 00254657, se sídlem v Karlových
Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se
sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České dráhy, a.s.,
IČO: 70994226, se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222, o určení
vlastnického práva k nemovité věci, v řízení vedeném u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 79/2013, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2014, č. j. 61 Co 583/2013-56, takto:
Dovolání se zamítá.
Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni zrušil rozsudek Okresního soudu
v Karlových Varech ze dne 12. září 2013, č. j. 15 C 79/2013-38, jímž byla
zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 486/1 (o
výměře 1245 m2) v katastrálním území B.
Předmětem žaloby o určení vlastnického práva je tzv. přídělový majetek obcí, o
němž žalobce tvrdí, že přešel do jeho vlastnictví k 1. 7. 2000 při splnění
podmínek uvedených v § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná, při nečinnosti obce
trvající pod dobu delší desíti let (kdy žaloba o určení vlastnického práva byla
žalovanou podána 26. 3. 2013), nabyla vlastnické právo k pozemku vydržením (§
130 odst. 1, § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“), odvolací soud uzavírá, že dobrá víra státu,
potažmo žalované, že jí pozemek (jenž přešel do vlastnictví obce dle zákona č.
172/1991 Sb.) patří, je vyloučena; přitom odvolací soud odkázal i na důvody
nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, dodávaje,
že v posuzovaném případě nedošlo k převodu majetku obce (v držbě státu, později
jím zřízené akciové společnosti) na třetí osobu a že za takový převod (ve
smyslu uváděném v cit. nálezu, jenž může zakládat dobrou víru třetích osob v
nabytí vlastnictví) nelze pokládat za „transfer majetku státu na jím zřízenou
(a dosud vlastněnou) akciovou společnost.“
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež pokládá za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), s tím, že rozhodnutí
odvolací soud závisí na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Za
nesprávné právní posouzení (naplňující tak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o.
s. ř.) označuje závěry odvolacího soudu stran jejího právního postavení, jakož
i vztahu k jí obhospodařovanému majetku a na nich vystavěné závěry o nemožnosti
nabytí vlastnického práva vydržením k pozemku, který je předmětem obecní
restituce. S odkazem na konkrétní ustanovení zákona č. 77/2002 Sb., o akciové
společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o
změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona
č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 77/2002 Sb.“) namítá, že je samostatným právním subjektem, obchodní
společností, jež hospodaří s vlastním majetkem, se kterým může nakládat i bez
souhlasu státu. Dovozuje, že v opačném případě by nebyla ve věci ani pasivně
legitimována, neboť pak by předmětný závazek podle § 20 odst. 2 zákona č.
77/2002 Sb. přešel na státní organizaci Správa železniční dopravní cesty.
Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod
zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s.
ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za kterou jedná osoba s právnickým
vzděláním (§ 241 odst. 1 a 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s.
ř. pro řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, jíž za daných
souvislostí (kdy jde o prosazení vlastnického práva obce vůči státem zřízené
obchodní společnosti) ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně právně aplikoval.
Sluší se předeslat, že k současně nastolené právní otázce (možnost nabytí
vlastnického práva vydržením věci, jež je předmětem obecní restituce), se
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyslovil (srov. např. rozsudek
ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4365/2013, rozsudek ze dne 3. 4. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 751/2014, či rozsudek ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014,
nebo usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2586/2013 a 28 Cdo
3502/2013, jež jsou spolu s dalšími rozhodnutími dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V citovaných rozhodnutích reflektoval jak změnu
právní úpravy (jde-li o novelizaci aplikovaného ustanovení § 8 zákona č.
172/1991 Sb. zákonem č. 173/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů), tak i aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nález
ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, nález ze dne 7. 5. 2014, sp. zn.
IV. ÚS 1962/13, nebo nález ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13; dostupné
na http://nalus.usoud.cz).
Z citované judikatury přitom současně vyplývá, že při hodnocení splnění
podmínek vydržení tzv. historického majetku obcí nutno přihlížet nejen k
vydržecí době, nýbrž i k oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení
dobré víry držitele, je-li jím stát nebo státní podnik, jehož je stát
zakladatelem. K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím
zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., což v obecné rovině
vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Výklad in favorem
restitutionis se uplatní s ohledem na to, že to byl právě stát, který již
jednou obcím vlastnictví odňal a citovaným zákonem sledoval účel nápravy této
historické křivdy, přičemž současně nesl a nese odpovědnost za vedení evidence
věcných práv k nemovitostem, a byl to stát, který až v § 8 zákona č. 172/1991
Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., jednoznačně stanovil, že teprve marným
uplynutím lhůty (pro podání návrhu na zápis vlastnického práva obcí či podání
žaloby na určení vlastnického práva u soudu nejpozději do 31. března 2013)
přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovýto sankční důsledek z původní
formulace § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, dovozovat nelze
(nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13). Uplynutí
doby delší jak deset let od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. však není bez
významu ve vztahu k dobré víře dalších nabyvatelů nemovitostí, na které bylo
vlastnictví k nemovitostem dotčených zákonem č. 172/1991 Sb. převedeno státem
či následně dalšími subjekty po uplynutí lhůty, v níž obec měla učinit
příslušný návrh na zápis do katastru nemovitostí (nález Ústavního soudu ze dne
13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12).
Uvedené závěry lze pak přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, v níž se
obec, žalobou podanou před 1. 4. 2013, domáhá určení vlastnického práva k ex
lege nabytému přídělovému majetku (dle zákona č. 172/1991 Sb.), a to sice
nikoliv již vůči státu, nýbrž akciové společnosti České dráhy, a.s., jíž je
však stát zakladatelem (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb.) a jež nabyla
držbu k věci odvozeně od státu (v rámci přechodu vymezeného majetku státu na
akciovou společnost České dráhy dnem jejího vzniku; srov. § 4 odst. 2, § 7
odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb.). O případ nabytí majetku (držby) třetí osobou
jeho převodem od státu (kdy bylo lze uvažovat o oprávněné držbě nabyvatele
vedoucí k vydržení věci, ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu,
jíž ve své rozhodovací praxi již dříve reflektoval i Nejvyšší soud) tudíž nejde.
Ke zbylé argumentaci žalované – vztahující se k otázce pasivní legitimace ve
věci – nelze než uvést, že do řízení ve věci určení vlastnického práva k
žalobcem ex lege nabytému majetku je žalovaná povolána coby osoba zapsaná jako
vlastník věci v katastru nemovitostí, jejíž majetkové sféry se současně věc
dotýká, nikoliv jako osoba, jež by snad hospodařila se svěřeným majetkem státu
(nakládá-li s majetkem jako s vlastním). Nepřípadný je tak i odkaz žalované na
ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb., vymezující pohledávky a závazky
státní organizace České dráhy, jež přecházejí na jinou osobu, Správu železniční
dopravní cesty.
Z uvedené vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu (jde-li o řešení
dovoláním vytčené otázky nabytí vlastnického práva vydržením věci, jež je
předmětem obecní restituce dle zákona č. 172/1991 Sb., na němž rozhodnutí
závisí), je správné.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243d odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 243a odst.
1 věty první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení bude
rozhodnuto soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu